Výukové metody
Autor: Věra Adámková
Klíčová slova: vzdělávání, výchova, škola, učení, studium, výuka
Synonyma: vyučovací metody, aktivizační metody ve výuce, didaktické techniky
Související pojmy: učební pomůcky, učitelé, žáci, studenti
nadřazené - kurikulum, didaktika, pedagogika
podřazené - učební plány, vzdělávací postupy
Charakteristiky
Metoda (z řeckého methodos - cesta za určitým cílem) představuje soubor cílevědomých postupů v různých oborech lidské činnosti. „Hlavním úkolem vyučovacích metod je cílevědomě usměrňovat učební proces žáka a zajišťovat k tomu všechny nezbytné podmínky, jako je výběr a organizace učiva, zpřístupnění pramene poznání, opatření pomůcek a pod.“[1., s.45]. V současnosti se klade velký důraz na aktivní zapojování žáků do vyučovacího procesu, což umožňuje lepší rozvoj jejich osobnosti. Pro pedagogy z toho ale vyplývá nutnost důkladnějších příprav na výuku. Vychází se z interakce učitel - žák - obsah; to znamená, že obsah přednášeného učiva by měl být v souladu s činností učitele i žáka tak, aby byly co nejvíc naplněny vzdělávací a výchovné cíle. Tento model bývá doplňován o didaktické prostředky, které zejména vlivem moderních médií aktivně vstupují do interakce s ostatními strukturními prvky výuky.[3., s.21]
Úroveň výukových metod je ovlivněna následujícími faktory:
povaha učebních cílů (jednotlivé stupně vzdělávání)
obsah výuky (různé předměty vyžadují odlišné přístupy)
časové možnosti (vyučovací jednotka, frekvence výuky)
velikost skupiny (počet žáků ve třídě)
materiální podmínky (velikost a vybavenost učeben, pomůcky)
Z toho plyne, že neexistuje žádná univerzální výuková metoda. Naopak učitel může využívat v rámci jednoho předmětu nebo i jedné vyučovací hodiny celou řadu metod. [1]
Klasifikace výukových metod
I. Klasické výukové metody
Z didaktického hlediska se uplatňují:
1. Metody slovní- zahrnují přednášky, vysvětlování, diskuze, písemná cvičení a kompozice, práce s učebnicí
2. Metody názorně demonstrační- vychází z pozorování předmětů (názorných pomůcek), jevů, statických obrazů i dynamických projekcí
3. Metody praktické- obsahují praktické a pohybové dovednosti, pokusy, pracovní úkony (v dílnách, na pozemku) a grafické a výtvarné práce [1]
Další klasifikace vycházejí z psychologických, logických a procesuálních aspektů a jejich základ tvoří míra zapojení žáků do vzdělávacího procesu, využívání myšlenkových operací a stanovení fází vyučovacího procesu.
II. Aktivizující výukové metody
Vycházejí z aktivního zapojení žáka do vzdělávacího procesu. Je kladen důraz na myšlení a logické řešení problémů. Dochází k opuštění klasické konzervativní výuky, kdy pedagog byl autoritou a žák pasivním posluchačem. Aktivizující výukové metody zahrnují různorodé modifikace - metody diskuzní, heuristické, situační, inscenační a didaktické hry.[3]
III. Komplexní výukové metody
Bývají také označovány jako organizační formy výuky. Od tradičních metod se liší tím, „že se jedná o složité metodické celky, které předpokládají různou, ale vždy ucelenou kombinaci a propojení několika základních prvků didaktického systému, jako jsou metody, organizační formy výuky, didaktické prostředky a životní situace, jejichž účinnost potvrdila praxe.“ [4, s.38] Do této skupiny metod zahrnujeme individuální, skupinovou a partnerskou výuku, metodu kritického myšlení, otevřeného učení a projektové výuky. Dále je zde řazena např.i televizní výuka, která v posledních letech ustupuje výuce podporované výpočetní technikou (např. e-learning). Zvláštní skupinou výukových forem jsou metody vycházející z psychologie (sugestopedie, hypnopedie).
Výukové prostředky
Výukové prostředky jsou nezbytnou částí vzdělávacího procesu a vychází se z nich i při stanovování výukových metod. Slouží jako podpůrný prostředek k dosažení stanovených výukových cílů [2, s. 7] Řadíme zde učební a metodické pomůcky, školní potřeby, zařízení a výukové prostory a technické přístroje.
Výukové prostředky dělíme do dvou základních skupin; v té první jsou zahrnuty pomůcky k přímé prezentaci, jako jsou učebnice, modely, obrazy a mapy. Do druhé skupiny řadíme didaktickou techniku, která umožňuje zprostředkování prezentací na různých nosičích (CD, DVD, apod.) Přenos informací touto cestou je ve formě auditivní, vizuální nebo audiovizuální.
Použitá literatura
- HLADÍLEK, Miroslav. Úvod do didaktiky. 1. Praha : Vysoká škola J. A. Komenského, 2004. 88 s. ISBN 80-86723-07-0.
- HLAVATÝ, Josef. Didaktická technika pro učitele. 1. Praha : Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, 2002. 119 s. ISBN 80-7080-479-3.
- MAŇÁK, Josef; ŠVEC, Vlastimil. Výukové metody. Brno : Paido, 2003. 219 s. ISBN 80-7315-039-5.
- PECINA, Pavel. Tvořivost ve vzdělávání žáků. 1. Brno : Masarykova univerzita, 2008. 99 s. ISBN 978-80-210-4551-4.