Hudební věda

Autor: Tereza Fussová

Klíčová slova: hudební věda, muzikologie

Synonyma: muzikologie

Související pojmy:

nadřazené -

podřazené - hudebí, teorie, akustika, hudební psychologie, hudební estetika a sémiotika, hudební sociologie, hudební pedagogika, teorie a dějiny hudební interpretace , teorie a dějiny notace, organologie, hudební ikonografie

Charekteristika

Hudební věda nebo také muzikologie je vědní obor, který se zabývá výzkumem všech hudebních jevů v historickém vývoji i v současnosti. Zahrnuje hudbu umělou i lidovou. Jádro hudební vědy tvoří hudební historie a dále jsou to muzikologické moderní disciplíny.

Z hlediska estetického zkoumání lze hudební vědu označit za obor zkoumající především teorii a dějiny hudby v umělecké rovinně.

Z etnologického hlediska, na které se začalo pohlížet přibližně v polovině 20. století, lze hudební vědu považovat spíše jako obor zaměřený na sociální a psychologické jevy spojené s akusticko-fyzikálním výkladem hudby. Zajímavé ovšem je, že „důraz na akusticko-fyzikální výklad hudby byl kladen již v době antického starověku … například Řekové a Římané, kteří dospěli patrně na základě starších hudebně vědeckých poznatků, jmenovitě egyptských, k vlastnímu teoretickému systému, uplatňují především poznatky akusticko-matematické.“ Vidíme to například u Pythagora, kde je výklad hudebních jevů silně ovlivněn matematickým rozborem.

Historie hudební vědy

Počátky hudebního bádání tedy nalézáme již ve starověku. V této době ovšem nešlo o vědu, ale spíše o muzikologické studium či poznání. Tehdy hudební věda jako samostatný obor neexistovala, tvořila pouze část společenského, estetického a přírodovědného poznání. Dnes je hudební věda, stejně jako všechny ostatní vědecké obory, určena svým cílem, předmětem a metodou a jeví se jako soubor dílčích disciplín, tedy věda složeného charakteru.

Celý vývoj muzikologie lze rozdělit do několika epoch:

• epocha starověku – muzikologické studium či poznání
• epocha středověku – vyváření samotného oboru
• období 16. – 18. století – dochází k uplatnění historického a přírodovědného myšlení
• novodobá moderní muzikologie – od počátku druhé poloviny 19. století do současnosti, stupeň uvědomělosti, tedy důsledné promýšlení metodologických možností, systematické revize vlastních výsledků a postupů, historické zkoumání vlastního vývoje

Hudební teorie

Na hudební teorii lze pohlížet jednak jako na disciplínu zabývající se historickým vývojem hudby jako takové a jednak jako na nauku hudebních disciplín jako je melodika, nauka o harmonii, rytmu, o intonaci, kontrapunktu, imitaci, o hudebních formách, volné skladbě, instrumentaci, dirigování a všeobecnou nauku o tónové soustavě. Tyto hudební disciplíny jsou ovšem uplatňovány především v praxi a „muzikologovi umožňují pouze proniknout ke stavebním základům hudebního díla … historická interpretace vývoje teoretického myšlení chápe všechny teoretické principy v jejich historické relativitě a podmíněnosti.“ K hudební teorii patří také teoretická hudební analýza. Jde o soubor analytických metod, prostřednictvím kterých lze porozumět jednotlivým hudebním prostředkům v konkrétním hudebním díle.

Teoreticko-poznávací disciplíny hudební vědy

Podle toho k čemu se v hudební vědě věnuje pozornost, se hudební věda člení na tyto jednotlivé vědní obory:

• Akustika
• Hudební psychologie
• Hudební estetika a sémiotika
• Hudební sociologie
• Hudební pedagogika
• Teorie a dějiny hudební interpretace
• Teorie a dějiny notace
• Organologie
• Hudební ikonografie

Použitá literatura

FUKAČ, Jiří. O studiu hudební vědy. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964, 202 s.

LÉBL, Vladimír a Ivan POLEDŇÁK. Hudební věda: historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj: disciplíny hudební vědy. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, 338 s.

RACEK, Jan. Úvod do studia hudební vědy. 2. rozšíř. a dopl. vyd. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1949, 172 s.