Eugene Garfield: Porovnání verzí

Z WikiKnihovna
m (Editace uživatele „Jan Kupka“ (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je „400486“)
Řádek 264: Řádek 264:
  
  
−
{{DEFAULTSORT:Eugene, Garfield}}
+
{{DEFAULTSORT:Alexander , Graham Bell}}
 
[[Kategorie:Významné osobnosti informačních studií a knihovnictví]]
 
[[Kategorie:Významné osobnosti informačních studií a knihovnictví]]
 +
 +
==ŽIVOT==
 +
Alexander Graham Bell se narodil 3. března 1847 ve skotském Edinbughu a zemřel 2. srpna 1922 v Baddecku, v Kanadě.
 +
 +
Druhý ze tří synů Alexandera Melwilla Bella a Elisy Symonidesové se narodil ve stejný den jako jeho dědeček, po němž získal jméno Alexander. Druhé jméno Graham si přivlastnil až ve svých 11 letech (po dlouholetém rodinném příteli). Vyrůstal v rodině, která pečlivě dbala na vývoj osobnosti a vzdělání svých dětí. Matka (dcera lékaře královského námořnictva) byla vzdělaná a nábožensky založená, o základní vzdělání svých synů se postarala sama. Alexander Graham Bell se navíc učil hře na klavír, vřelý vztah k hudbě, zděděný po matce ho přivedl k myšlence stát se učitelem hudby.
 +
Otec se celý život věnoval studiu řeči a správné výslovnosti, řečnictví vyučoval, zaměřoval se především na hluchoněmé. To jen podpořilo soucitné a pedagogické zacházení Alexandra Grahama Bella s jeho matkou, která postupně ztrácela sluch.
 +
V 10 letech začal Alexander Graham Bell navštěvovat privátní školu Royal High School. Po jejím absolvování ve čtrnácti letech (roku 1861) odjel Alexander Graham Bell do Londýna, kde bydlel a dál se vzdělával u svého dědečka Alexandra Bella. Bellův dědeček se stejně jako jeho syn zabýval řečnictvím a nápravami řečových vad.  Dědeček dbal na výchovu svého vnuka důsledně, učil ho nejen londýnskému stylu života, ale také latině, řečtině a samozřejmě řečnictví, rozšířené o akustiku a fonetiku. Na základě tohoto intenzivního vzdělávání se Alexander Graham Bell rozhodl pokračovat ve šlépějích svého otce a děda a stát se učitelem řečnictví.
 +
Po návratu z Londýna roku 1863 začal pracovat na pozici výpomocného učitele na Westhouse School, kde učil hudbu a řečnictví. Později si prohloubil své vzdělání na koleji v Edinburgu, zvýšil si tak svou pedagogickou kvalifikaci a mohl pracovat jako plnohodnotný, nikoli jen výpomocný, učitel na Westhouse School.
 +
Na této škole vznikly první Bellovy pokusy o elektronické přenášení hlasu.
 +
Bellův otec roku 1868 odešel do Kanady a Alexander Graham Bell musel převzít jeho povinnosti v Londýně (otec tam původně převzal praxi po zesnulém dědovi). Tam učil přednes a řečnictví, ale také se dále sám vzdělával. Zdravotní problémy (trpěl tuberkulózou) ho později donutily odstěhovat se za svou rodinnou do Kanady. V Kanadě měla rodina Bellů zůstat zprvu jen dočasně, ovšem zůstali tam již natrvalo. Bell po svém uzdravení působil jako učitel řeči v Bostonu, kde později založil soukromou školu, která měla odstranit nejrůznější řečové vady.
 +
Díky této škole poznal Bell dvě podstatné osoby ve svém životě. Tím prvním právník z Bostonu, Garnier Hubbard, který podporoval Bellovy vynálezy. Druhou osobou byla jeho dcera, Mabel Hubbardová. Ta přišla o sluch v pěti letech a začala navštěvovat Bellovu školu.
 +
Bell v Bostonu získal titul profesora vokální fyziologie, a tak přesunul svou školu na univerzitu, aby mohl obě tato svá působení spojit. Najal si navíc asistenta Thomase A. Watsona. A začal se intenzivně věnovat vynálezu, který by pomohl především hluchoněmým dětem, tento záměr však postupným pronikáním do celé problematiky přenosu zvuku a anatomie lidského ucha přerostlo ve vynalézání telefonu. Díky finanční podpoře Gardinera Hubbarda a dalších mecenášů podal Alexander Graham Bell roku 1876 žádost o patent na vynález telefonu a zároveň se zasnoubil se svou žákyní Mabel Hubbardovou s níž se o rok později oženil a přestěhoval se do Anglie.
 +
A. G. Bell zemřel 2. 8. 1922 v Baddecku (Nové Skotsko v Kanadě) na srdeční infarkt. Pohřeb byl uskutečněn 4. 8. 1922, ve chvíli, kdy byla rakev tohoto vynálezce spouštěna do hrobu, oněměly v celých USA všechny telefony na jednu minutu. Byl tak vzdán hold pracovníků telefonických ústředen tomuto velkému vynálezci.
 +
Alexander Graham Bell během svého života vynalezl mikrofon, sestrojil první funkční telefon (1876) a spolu s A. C. Bellem a S. Tairotem sestrojili gramofon (1883).
 +
Na počest vynálezu A. G. Bella po něm byla pojmenována technická jednotka zvuku – decibel.
 +
 +
==VYNÁLEZ TELEFONU==
 +
Alexander Graham Bell původně neplánoval vynalézt telefon, zabýval se myšlenkou zařízení pro pomoc hluchoněmým a také násobného telegrafu, který by byl schopen přenášet najednou více zpráv. Bell chtěl takovýto přístroj nazvat harmonický telegraf.
 +
O použití elektřiny v přenosu zvuku začal uvažovat roku 1874, kdy na dovolené v Ontariu sestavil ušní fonoautograf, pomocí stébla sena a ucha mrtvého muže. Stéblo při promluvě do ucha přenášelo zvukové vlny.
 +
2. 6. 1875 objevil Bell přenos zvuku mezi píšťalami umístěnými v různých místnostech. Zvuk píšťal se přenášel i bez proudu, jež byl následně tvořen slabým magnetickým polem.
 +
Bell tak odhalil princip telefonu.
 +
Pracoval na něm společně se svým asistentem Thoamsem Watsonem v Bostonu, v domě č. 109 na CourtStreet. Pomocí železné destičky, která sloužila jako membrána, a byla ovládaná elektromagnetem, vysílal Watson z jedné místnosti signály a Bell se je ve druhé místnosti snažil zachytit pomocí oscilačních desek a svého výborného sluchu.
 +
Roku 1875 se jim tak podařilo sestrojit první typ telefonu. Po mnohahodinové a únavné práci v laboratoři poklepal omylem Watson na membránu a Bell ve druhé místnosti zachytil signál. 
 +
15. 2. 1876 zažádal Bell (bylo mu 29 let) o patent s názvem „jistá nová a prospěšná zdokonalení v telegrafii“. Patent byl zaregistrován pod číslem 174 465 a vydán byl 7. 3. 1876. Zajímavostí je, že asi o dvě hodiny později přišel přihlásit patent  američan, zaměstnanec Western Electric Elisha Gray, žádal o patent na podobný vynález. Svůj telefon vynalezl již roku 1874, ten byl podobný vynálezu Johanna Philippa Reise, ale byl vylepšen principem kapalinového mikrofonu anglického vynálezce Jaetese. Sluchátko E. Gray vylepšil membránou, jež se elektromagneticky prohýbala.
 +
Až po soudních sporech s Western Electric bylo prvenství vynálezu připsáno Alexanderu G. Bellovi. Patent byl však vydán na přístroj, který potřeboval ještě hodně zdokonalit. Přenášel zvuk, avšak nepřenášel hlas. Přenést poprvé hlas pomocí telefonu se Bellovi podařilo až 10. 3. 1876, kdy  „uslyšel jeho pomocník v laboratoři první větu přenesenou jeho telefonem: ,Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás.´“
 +
Bell 9. 7. 1877 založil společnost Bell Telephone Company, a to společně s Watsonem a svým tchánem G. Hubbardem. G.Hubbard začal v Bostonu vyrábět telefony ve velkém.
 +
Bellův telefon byl prvně představen 25. 6. 1876 ve Philadelphii, a to na výstavě věnované stému výročí podepsání Deklarace nezávislosti.
 +
Roku 1884 byl proveden první mezinárodní telefonní hovor mezi Bostonem a New Yorkem.
 +
 +
==JAK TELEFON FUNGOVAL==
 +
Pro vynález Alexandera Grahama Bella bylo klíčové nalezení vhodné membrány o správných rozměrech.  Po dlouhém bádání a zkoušení ve svém telefonu použil membránu v mikrofonu i ve sluchátku. „Uvnitř druhého dřevěného sluchátka se nacházel tyčový magnet s indukční cívkou a před ním byla umístěna železná membrána. Když zvukové vlny rozvibrovaly membránu, magnetické pole tyčového magnetu se změnilo a pod odpovídajícím akustickým vibracím se indukoval v cívce. Výsledkem bylo to, že u Bellova přístroje se proud nevypínal, ale moduloval frekvenci vibrací. Kromě skutečnosti, že zvuk z tohoto přístroje byl kvalitnější, nabízel i další výhody: mluvítko i sluchátko měly podobný tvar, a přístroj se proto dal lépe ovládat.“    Tato metoda byla jednoduchá a navíc nepotřebovala dodávat energii na straně přijímače, ani na straně vysílače.  Původní indukční mikrofon byl nedostatečně citlivý, a tak byl později nahrazen uhlíkovým mikrofonem, v této podobě se mikrofon užíval až do konce 20. století.
 +
Alexander Graham Bell byl úspěšný v sestrojení telefonu, horší to však bylo v případě poptávky po něm. Nikdo si neuměl telefon představit jako běžně používaný prostředek ke komunikaci. Až telefonu věnoval pozornost brazilský císař, přitáhl vynález i pozornost veřejnosti, Bell za svůj exponát na výstavě ve Philadelphii získal zlatou medaili, což ho podnítilo k dalšímu vyvíjení telefonu.
 +
Vynález nabídl britské vládě, která s opovržením odpověděla, že na rozdíl od Američanů telefon nepotřebují a dají raději přednost osobnímu předávání zpráv prostřednictvím malých chlapců. Později museli své prohlášení vzít zpět a telefony přece jen odkoupit.
 +
Dnes je propojeno 1,2 miliardy telefonních stanic a je možné se dovolat jednoduchou volbou čísla kamkoliv. Telefonování je umožněno nejen pomocí drátů, optických kabelů ale i radiovými vlnami přes satelity. 
 +
 +
==MILNÍKY V HISTORII TELEFONOVÁNÍ==
 +
 +
*• 1861 Německý učitel J. P. Reis vynalezl membránový mikrofon a „telefonuje“ z bytu svému žákovi, který seděl s primitivním přijímačem v koruně stromu na zahradě.
 +
*• 1876 A. G. Bell a E Gray přihlašují patent na telefon
 +
*• 1878 A. G. Bell zahajuje provoz první manuální telefonní ústředny v New Havenu. D. E. Hughes vynalezl uhlíkový mikrofon pro telefony
 +
*• 1882 na Malém náměstí v Praze zahájila provoz první pražská manuální telefonní ústředna obsahující 25 abonentů.
 +
*• 1884 W. Siemens vynalezl koaxiální kabel, který později (1908) pomocí nosných kmitočtů umožnil přenos velkého počtu hovorů současně.
 +
*• 1892 A. B. Strowger patentoval krokový volič, umožňující budování automatických telefonních ústředen
 +
*• 1896 Švéd J. Ericcson zavádí „vytáčení“ otáčivou číselnicí
 +
*• 1899 M. I. Pupin dostal patent na „pupinaci“ tj. způsob snížení útlumu elektrických vln na dálkových telefonních vedeních
 +
*• 1956 zahájen provoz transatlantského telefonního kabelu TAT1 po dně ocenánu, přenášejícího 36 hovorů současně
 +
Založení Mezinárodního poradního sboru pro telegraf a telefonii CCIT
 +
*• 1961 Američan S. Morris zkonstruoval první elektronickou telefonní ústřednu pro 500 přípojek
 +
*• 1963 Evropa zavádí první tlačítkové telefonní přístroje
 +
*• 1965 Zahájen přenos 240 telefonních kanálů přes družici Early Bird.
 +
Švýcarsko nabízí první záznamníky telefonních hovorů
 +
*• 1982 zahájena výroba bezšňůrových přístrojů s infračerveným, později digitálním, radiovým propojením mikrotelefonu
 +
*• 1984 Evropa zavádí telefonní budky, v nichž jsou mincovníky nahrazeny snímačem magnetické předplátkové karty
 +
*• 1985 položen první podmořský optický kabel UK_Belgium na dno kanálu LaManche
 +
*• 1990 zahájení výstavby radiomobilních „buňkových“ sítí podle standardu GSM
 +
*• 2000 Hertzův Institut ohlásil zvýšení přenosové kapacity standardních optických kabelů na 2,5 mil. Telefonních kanálů standardu ISDN současně
 +
 +
 +
==DALŠÍ VÝZKUMY==
 +
Alexander Graham Bell působil v mnoha oblastech výzkumu. Založil Národní geografickou společnost a časopis Science. Vynalezl rovněž fotofon zařízení, které přenáší záznam zvuku na film.  Zabýval se modely helikoptér a draků, chtěl sestrojit draka, jež by unesl člověka. Podílel se také na konstrukci prvních ledatel, a křídlových lodí. Roku 1918 se podílel na sestrojení nejrychlejší válečné lodi (HD-4, dosahovala rychlosti 115 km/h). Dále vymyslel přenos zvuku pomocí optických vln. Podílel se na vzniku mnoha organizací, jež pomáhali hluchým lidem. „Vykonal záslužnou práci v Smithsonově ústavu, jehož správcem byl od roku 1898. Londýnská královská společnost mu v roce 1913 udělila Hughesovu medaili. Dožil se ještě obrovského úspěchu svého vynálezu. Telefonní společnost, kterou založil, má dodnes ve svém znaku modrý zvon, který pochází z jedné jeho dětské kresbičky.“ 
 +
Celkem byl Bell držitelem 18 patentů a spoludržitelem dalších 12.
 +
 +
==PUBLIKACE ALEXANDRA GRAHAMA BELLA==
 +
*• Establishment for the Study of Vocal Physiology, for the Correction of Stammering and other Defects of Utterance and for practical instruction in  “Visible Speech” - Boston 1872.
 +
*• Visible Speech as a Means of Communicating Articulation to Deaf-muts. Annals of the Deaf, 17, 1: 1872.
 +
*• On the Nature and Uses of Visible Speech. - Boston, 1872.
 +
*• “Sanders Reader” - 1872-3 (Výtah ve Volta Review, 66, 122 : 1964).
 +
*• Upon a Method of Teaching Language to a Very Young Congenitally Deaf Child - Annals of the Deaf, 28, 124, 139 : 1883. (Výtah ve Volta Review 1939).
 +
*• Fallacies Concerning the Deaf and the Influence of such Fallacies in Preventing the Amelioration of their Condition. - Ann. of the Deaf, 29, 32 : 1884.
 +
*• Upon the Formation of a Deaf Variety of the Human Race. - Nat. Acad, of Sciences, Washington, 1884.
 +
*• Překl.: »Existují vzájemné vztahy mezi defekty smyslových orgánů?« - Science, 1885. (Podle C. Mackenzie, lit. Č. 16, str. 263).
 +
*• Facts and Opinions Relating to the Deaf from America. - Spottiswoode Co., Lon¬don, 1888.
 +
*• Reading before Writing. - Annals of the Deaf; 13, 141 : 1891.
 +
*• On Reading as a Means of Teaching Language to the Deaf. - 1891. (Přetisk ve Volta Review, 31, 191 : 1929).
 +
*• Visible Speech as Taught to the Deaf (an Adress delivered July 7th 1891 at the first Summer Meeting of the American Association to Promote the Teaching of Speech to the Deaf held at Lake George, N. Y.) - Report of Proceedings, 1891.
 +
*• Education of Deaf Children (Evidence of Edward Miner Gallaudet and Ale¬xander Graham Bell presented to the Royal Commission of the United King¬dom). - Volta Bureau, Washington, 1892.
 +
*• Speech Teaching in American Schools for the Deaf. - Washington, 1892.
 +
*• Adress Upon the Condition of Articulation Teaching in American Schools for the Deaf. - Sawyer, Boston, 1893.
 +
*• Growth of the Oral Method of Instructing the Deaf (an Adress given Nov. 10th at the 25th Anniversary of the Horace Mann School in Boston). - Press of Rockwell, Boston, 1896.
 +
*• A Few Thoughts Concerning Parent’s Association. - Sanders, Washington, 1897.
 +
*• Marriage: an Adress to the Deaf. - Volta Bureau, Washington, 1898. (Přetisk ve Volta Review 1935).
 +
*• Methods of Instructing the Deaf in the USA. - Gibson, Washington, 1898.
 +
*• The Question of Sign - language aiul the Utility of Signs in the Instruction of the Deaf. - Sanders, Washington, 1898.
 +
*• Historical Notes Concerning the Teaching of Speech to the Deaf. - Yolta Review, 1900-1903.
 +
*• The Process of Audition, - Ann. of the Deaf, 21, 280 : 1906
 +
*• Lectures on the Mechanism of Speech. - Funk, New York, 1906.
 +
*• Special Report upon the Deaf (12th Census). - Volta Reviw, 1906—1908.
 +
*• Speech Reading for the Partially Deaf. - Ann. of the Deaf, 52, 28: 1907.
 +
*• A Few Thoughts Concerning Eugenics. - Volta Review, 10, 166 : 1908.
 +
*• French Pronuntiation in Melville Bell Symbols. - Volta Review, 11, 537 : 1909.
 +
*• A. Census of the Able-bodied. - Volta Review, 12, 403:1910.
 +
*• Notes of Early Life. - Volta Review, 12, 155 : 1910.
 +
*• Simple Experiments. - Volta Review, 14, 103 : 1912.
 +
*• Reminiscences of Early Days of Speech Teaching. - Volta Review, 14, 579 : 1912.
 +
*• Graphical Studies of Marriages of the Deaf. - Volta Bureau, Washington, 1913; Volta Review, 15, 19, 31 : 1913.
 +
*• Suggestions Concerning the Formation of a Local Association of Parents of Deaf Children. - Volta Review, 16, 750 : 1914.
 +
*• Utility of Action and Gesture. - Volta Review, 17, 13 : 1915.
 +
*• Auto-Education Continued in the Primery School. - Volta Review, 18, 135 : 1916.
 +
*• The Mechanism of Speech. - Funk, New York, 1916.
 +
*• Researches in Telephony. - Proceedings of Amer. Acad, of Arts and Sciences, Boston, 1877.
 +
*• Upon the Production of Sound by Radiant Energy, (a paper read before the Nat. Acad, of Sciences) - Gibson, Washington, 1881.
 +
*• The Spectrophone. - Bullet, of Philosoph. Soc. of Washington, 1881.
 +
*• Upon the Electrical Experiments to Determine the Location of the Bullet in the Body of the Late President Garfield. - Gibson, Washington, 1882.
 +
*• A Philantropist of the Last Century. - Hamilton, Worcester (Mass.) 1900.
 +
*• The Tetraedral Principle in Kite Structure. - Judd A Detweiler, Washington, 1903.
 +
*• Multinippled Sheep of Beinn Breagh. - Washington, 1904.
 +
*• The Metric System. (An explanation of the reasons why the US should abandon its heterogenous system of weights and measures). - Judd & Detweiler, Washi¬ngton, 190G.
 +
*• Aerial Locomotion. - Judd & Detweiler, Washington, 1907.
 +
*• The Bell Telephon. - American Bell Telephon Co., Boston, 1908.
 +
*• Proparedness for Aerial Defense. - Navy League, Washington, 1916.
 +
*• The Bells of St. Andrews. - (Births, marriages etc of persons by the name of Bell form records at St. Andrews, Scotland) - Beinn Breagh Recorder 1918.
 +
*• The Duration of Life and Conditions Associated with Longevity. - Genealogie ; Record Office, Washington, 1918.
 +
*• Who Shall Inherit Long Life? - Judd & Detweiler, Washington, 1919.
 +
 +
 +
 +
 +
Použité zdroje:
 +
 +
*• Alexander Graham Bell. History.com [online]. [cit. 2014-05-12]. Dostupné z:http://www.history.com/topics/inventions/alexander-graham-bell
 +
 +
*• BUREŠ, Jiří. Alexander Graham Bell. [online]. [cit. 2014-05-12]. Dostupné z:http://www.converter.cz/fyzici/bell.htm
 +
 +
*• Alexander Graham Bell. [online]. [cit. 2014-05-12]. Dostupné z:http://www.biography.com/people/alexander-graham-bell-9205497#awesm=~oE3nszjvHy11ph
 +
 +
*• Alexander Graham Bell. [online]. [cit. 2014-05-12]. Dostupné z:http://www.biography.com/people/alexander-graham-bell-9205497#awesm=~oE3nszjvHy11ph
 +
 +
*• Alexander Graham Bell Laboratory Notebook, 1875-1876 [online].  [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: http://www.wdl.org/en/item/11375/
 +
 +
*• ASENBAUM, Karl-Heinz a Jörg MEIDENBAUER. Historie lidského poznání: velké okamžiky vědy. 3. vyd. Čestlice: Rebo, 2009, 400 s. ISBN 978-80-255-0206-8.
 +
 +
*• HOUDEK, František a Jan TŮMA. Objevy a vynálezy tisíciletí. Praha: Lidové noviny, 2002, 455 s. ISBN 80-7106-475-0.
 +
 +
*• Lidé, kteří tvořili historii. 1. vyd. Čestlice: Rebo, 2010, 224 s. ISBN 978-80-255-0429-1.
 +
 +
*• VAJSHAJTLOVÁ, Marie. Alexander Graham Bell - učitel hluchoněmých a vynálezce: (bibliografická studie). 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1972, 75 s.

Verze z 14. 5. 2014, 13:12

Eugene Gaefield
 
New York,USA
Datum a
místo úmrtí
 
 
  USA
 
Vzdělání University of Colorado, Columbia University, Univesity of Pennsylvania
Pracoviště
  Award of Merit, Herman Skolnick Award, Hall of Fame Award, Patterson-Crane Award,

John Scott Award, Winifred Sewell Prize for Innovation in Information Technologies in Biomedical & Life Sciences Librarianship

Známý pro ISI Web of Knowledge, Citation indexes for science

Eugene Garfield (*1925, New York) je významný informační vědec, citační analytik, scientometrik a bibliometrik. V současné době je vysloužilým předsedou Ústavu vědeckých informací (Institute for Scientific information) se sídlem ve Filadelfii a prezidentem a zakládajícím editorem časopisu The Scientist.


Život a kariéra

Narodil se v New Yorku v roce 1925. Nejdříve studoval na University of Colorado a v Berkeley, poté na Columbia University, kde získal v roce 1949 titul B.S. v oboru chemie, a v roce 1954 titul M.S. v oboru knihovnictví. Doktorské studium absolvoval na popud svého nejlepšího přítele Casimira Borkowského[1] na Univesity of Pennsylvania v roce 1961 v oboru chemická lingvistika.

V letech 1949-1950 pracoval jako laboratorní chemik ve firmě Evans Research & Development Corp. 1950-1951 byl výzkumným chemikem na Columbia University. Po absolvování bakalářského studia, na počátku padesátých let, se angažoval v projektu Vojenské lékařské knihovny na Universitě Johnsona Hopkinse, kde se věnoval třídění a indexování dokumentů z lékařských novin a časopisů a prováděl pokusy ne děrnoštítkovém stroji od firmy IBM.[2] Zde mu také vedoucí projektu doporučil, aby začal studovat knihovnictví. Po absolvování magisterského studia se začal věnovat obchodu a našel zaměstnání jako poradce při dokumentaci. 1954-1960 založil akciovou společnost DocuMation, Inc., kde pracoval jako předseda, později ji přejmenoval na Eugene Garfield Associates. Během toho pracoval na svém doktorském studiu. Založil ISI (Institute for Scientific Informations) a zpracoval Citační rejstřík pro vědu (Science Citation Index) na základě analýzy citací v jednotlivých odborných pracích. Během své kariéry rovněž pracoval jako pomocný profesor Počítačové a informační vědy na universitě v Pensylvánii.[3] 1960-1992 Prezidentem a výkonným ředitelem v Institutu pro vědecké informace. V letech 1986-2000 vydavatelem a šéfredaktorem časopisu The Scientist. Od roku 1993 je Eugene Garfield vysloužilým předsedou Ústavu pro vědecké informace (ISI). V letech 1998-2000 také předsedou ASIS&T (American Society for Information Science & Technology). A od roku 2001 předsedou časopisu The Scientist s.r.o.

V poslední době se Eugene Garfield zabývá rozvojem algoritmické historiografie. Postupně vyvinul a patentoval HistCite systém, tedy bibliometrickou analýzu a vizualizační software, který pomáhá knihovníkům a výzkumníkům rozlišit nejvýznamnější práce na dané téma a ukazuje jejich vzájemné vztahy. Kromě toho udržuje doktor Garfield náročný program vystoupení a prezentací na velmi vysoké úrovni, účastní se konferencí a sympozií. Hlavními tématy jsou vědecké vzdělávání, hodnocení výzkumu, budoucí trendy v dokumentaci informací v lékařství, ekonomický a sociální dopad základního výzkumu, hodnota pokusů na zvířatech, kreativita ve vědě a spousta jiných témat.[4]

V posledních 25 letech publikoval přes 1000 esejí.[4] A ačkoli vystudoval knihovnictví, povolání knihovníka nikdy nevykonával. Sám sebe nazývá informačním inženýrem, ačkoliv tento termín mu bylo zakázáno používat, protože nevlastní inženýrský diplom. Proto se spokojuje s označením informační vědec. Někteří lidé ho označují za scientometrika a bibliometrika, ale on dává přednost přesnějšímu označení citační analytik.[1]


Práce

Přínos Eugena Garfielda v oblasti vědy – Web of Science, ISI
Eugene Garfield je průkopníkem v oblasti bibliometrie a jeho výzkum vedl k vytvoření Web of Science (WoS). WoS je hlavní součástí ISI Web of Knowledge, který podporuje všechny úrovně vědeckého výzkumu v prostředí akademickém, podnikovém, vládním a neziskovém.[5] Jedná se o nejvýznamnější světový informační zdroj v oblasti výzkumu a vývoje.[6] Obsahuje informace o článcích, jejich autorech, obsahu a referencích, citovanosti a edičních údajích.[7] Vyhledat lze bibliografické záznamy včetně abstraktů, citace prací autorů a v některých případech i plné texty. Tato databáze obsahuje pět citačních indexů (databází): Science Citation Index Expanded (přírodní a technické vědy), Social SCI (společenské vědy), Arts & Humanities CI (humanitní vědy a uměnovědy), Conference Proceedings CI – Science / Social Sciences & Humanities (obory přírodních a technických věd / obory společenských a humanitních věd, uměnověd).[6]

Již v roce 1958 položil Garfield základy Institutu pro vědecké informace (Institute for Scientific Information – ISI). Roku 1992 převzala tuto organizaci společnost Thomson Corporation.[5]


Průlomová teoretická práce – Citation Indexes for Science
V roce 1955 Garfield publikoval návrh na systematické citační indexování – Citation Indexes for Science: A New Dimension in Documentation through Association of Ideas. V této inovativní práci představil informační nástroje, které vědcům umožní zrychlit výzkumný proces, vyhodnotit dopad jejich práce, identifikovat trendy ve vědě a vysledovat historii moderního vědeckého myšlení.[5]

Před Garfieldovou inovací znamenalo vyhledávání relevantních informací v publikovaných vědeckých pracích dlouhý a obtížný proces, jenž často nepřinášel požadované výsledky. Garfield si uvědomoval, že výzkumníci nejsou s to vyhledat veškeré relevantní informace ke své práci, jestliže jsou výsledky z výzkumné a vědecké oblasti limitovány předmětem nebo klíčovými slovy a relevantní práce z jiných oborů jsou ignorovány.[5]


Významný vyhledávací nástroj – Science Citation Index, Impact factor
Indexování bylo dokončeno uvnitř každé vědecké disciplíny. Science Citation Index (SCI – nyní dostupný na Web of Science) integroval data pomocí interdisciplinárních přístupů; výzkumníci z jedné vědní oblasti nezřídka vytvoří práci, která je relevantní i pro vědce z dalších oblastí. Garfieldem navržený citační index může být užitečný i při pátrání po původu určité vědecké myšlenky.[5]

Roku 1964 Garfield představil SCI v pětisvazkové tištěné verzi, jež indexovala 613 časopisů a 1,4 milionu citací. Avšak načítání dat z tištěných indexů bylo časově náročné. O dva roky později byl SCI dostupný na magnetofonové pásce, což rozšířilo jeho používání. Později vyšel na CD-ROM společně s citačními indexy Social Sciences and Arts & Humanities. Z tohoto souboru pak vzešel výše zmiňovaný Web of Science.[5]

SCI byl uznán jako základní a zásadní inovace v oblasti informační vědy, jelikož indexoval všechny typy zdrojových položek – nejen výzkumných článků a recenzí, ale též opravných technických poznámek a seznamů chyb, dopisů, úvodníků, diskuzí apod.[8]

Od roku 1961 je Garfieldova kariéra ve znamení mimořádného vývoje nových informačních nástrojů pro výzkumníky a současně neustálého vylepšování nástrojů stávajících. Mezi nové nástroje patří Index Chemicus, Current Chemical Reactions, nová verze Current Contents (jež pokryla klinické lékařství, chemii, fyziku a další disciplíny), Automatic Subject Citation Alert (osobní selektivní šíření informační služby, nyní zvané Research Alert), the Genuine Article (rychlé dodání dokumentu), citační indexy pro společenské vědy (SSCI) stejně jako pro umění a humanitní vědy (A&HCI), Index to Scientific & Technical Proceedings and Books, Index to Scientific Reviews a další. Přínos těchto informačních nástrojů pro lékaře a výzkumné pracovníky tkví v tom, že přes obrovské množství literatury, které se neustále rozrůstá, umožňují výzkumníkům udržovat krok s elementy, jež přímo souvisí s jejich zájmy.[8]

Garfield vyvinul indexovací systém pro vědeckou literaturu, založený na analýzách citací použitých v rámci dané práce. Odtud vzešel tzv. impakt faktor – měřítko citací vědeckých časopisů, které slouží jako indikátor jejich významu v dané oblasti. Impakt faktor je tím vyšší, čím více citací je v renomovaných časopisech.[3]

Indexováním odborné práce pomocí citace poskytl Garfield výzkumníkům možnost sledovat, na co jednotlivé práce odkazují a kolikrát jsou práce jiných vědců citovány.[5] Citační indexy představují unikátní informační zdroj, jenž je po celém světě využíván pro rešeršní práce, citační analýzy a především pak pro hodnocení úrovně vědeckých a vzdělávacích institucí.[7] Vynález citačních indexů zlepšil vědeckou komunikaci tím způsobem, že pomáhá omezit zdvojení předchozího výzkumu, odhalí nečekané vztahy mezi předměty, určí významné zlepšení z předchozích prací a upozorní na významné opravy publikovaného výzkumu.[8]

Data vyprodukovaná pomocí SCI využívají informační vědci či výzkumní správci k odhalení longitudinálních trendů ve vědecké komunikaci. Tyto údaje využívají též sociologové a historici vědy, aby prozkoumali důležité procesy, fenomény a vývoj v oblasti výzkumu. Neméně důležité jsou pro knihovníky, kteří provádí selekci časopisů, redaktory, jež monitorují relativní dopad a citace svých časopisů, a konečně pro vydavatele, kterým pomáhají rozhodnout se, zda mají např. uvést na trh nový časopis.[8]


Publikování v Current Contents
Garfiled publikoval za posledních dvacet pět let v Current Contents (CC) přes tisíc esejí. CC se staly zásadní a základní složkou klinického výzkumu a výzkumné laboratoře. Uživatelé díky nim mohou každý týden procházet obsahy stránek stovek časopisů a tím udržovat krok s nejnovějšími pokroky ve svém oboru.[8] Efektivnost spočívá právě v rychlosti vyhledání výsledků.


Další aktivity

Počátky Garfieldovy aktivity v oblasti informační vědy – The Welch Project
Eugene Garfield se začal aktivně věnovat oblasti informační vědy v roce 1951, kdy se připojil k the Welch Medical Indexing Project na Johns Hopkins University. Cílem projektu bylo zkoumat základní a aplikované problémy vyhledávání zdravotnických informací a aplikace nových metod indexování biomedicínské literatury. Po absolutoriu na Columbia University (obor knihovnictví) v roce 1954 se stal poradcem pro farmaceutický průmysl, což ho nakonec přivedlo k vytvoření soukromé firmy.[8] V roce 1960 založil Institute for Scientific Information (ISI).[3]


Časopis The Scientist
Garfield pracoval během své kariéry mj. jako asistent profesora výpočetní a informační vědy na University of Pennsylvania.[3] V roce 1986 pak založil The Scientist, čtrnáctideník pro profesionální výzkum, jenž podává zprávy o vývoji a novinkách důležitých pro profesionální i praktický zájem vědců. Poskytuje jim jedinečné fórum pro diskusi, ve kterém mohou řešit otázky týkající se výzkumné komunity a společnosti.[8]


Garfieldovo působení v oboru
Eugene Garfield je v oblasti informační vědy stále aktivní. Nadále udržuje náročný program konferencí, projevů a prezentací před významným publikem z oblasti informační vědy i lékařství. Mezi témata jeho vystoupení patří např. vědecké vzdělávání, budoucí trendy v lékařských zprávách a dokumentech, kreativita ve vědě a další. V posledních letech se mj. věnuje rozvoji algoritmické historiografie (tímto tématem se poprvé zabýval již v roce 1964). Vyvinul a patentoval the HistCite – systém, který výzkumníkům a knihovníkům umožňuje rozlišit nejvýznamnější práce na dané téma, když vyhledávají v elektronických verzích SCI, SSCI nebo A&HCI. Výstupem tohoto softwaru je historiografická chronologická prezentace klíčových děl, přičemž je poukázáno na jejich vzájemný vztah.[8]


Vědecké a profesionální asociace, jichž byl /je Garfield členem [9]
• American Academy of Arts and Sciences, Fellow
• American Academy for Arts & Sciences
• American Chemical Society
• American Library Association
• American Philosophical Society, Philadelphia, PA. - Member
• American Society for Information Science & Technology (Past President)
• American Association for the Advancement of Science (Fellow)
• Authors Guild
• Drug Information Association
• Federation of American Scientists
• History of Science Society
• Institute of Electrical & Electronics Engineers
• International Federation of Science Editors
• Medical Library Association
• National Association of Science Writers
• New York Academy of Sciences
• Society for Scholarly Publishers
• Society for Social Studies of Science
• Special Libraries Association
Roku 1966 bylo Garfieldovi nabídnuto čestné členství v UK Institute of Information Scientists.[10]


Význam pro informační vědu a knihovnictví

Eugene Garfield je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších vědců, kteří se zabývají citováním, citační analýzou a vším co s citováním souvisí. Společně s Derekem J. de Sollou Pricem jsou považováni za zakladatele scientometrie.[11] Vědy, která se zabývá měřením kvality a kvantity vědy, snaží se nalézat metody a metriky pro určení těchto aspektů. Obecně lze mluvit o měření výkonnosti vědy.[12]

Celá padesátá léta minulého století pracoval na svém největším projektu citační analýzy. Jeho projekt se stal dokonce podkladem pro vytvoření Googlu.[13] Svůj první článek do časopisu Science napsal na začátku roku 1954 během svého studia knihovnictví, ale byl publikován až po dokončení studia. Článek se jmenoval Forms for Literature Citation.[14] V roce 1955 přišel s teorií impakt faktoru, původně definovaný jako indikátor vypočítaný z citačních rejstříků, které v té době teprve vyvíjel. Formuloval myšlenku hodnocení časopisů podle toho, jaký mají dopad a vliv ve vědě, na základě získaných citací. Vytvářet rejstříky bylo náročné, a tak založil v roce 1958 Institute for Scientific Information. Institut se věnoval vytváření, zpracovávání a vývojem citačních rejstříků. V roce 1961 byl definován rejstřík pro soubor exaktních věd, o deset let později rejstřík sociálních věd a v roce 1979 citační rejstřík humanitních a uměleckých věd. tyto rejstříky jsou dnes dostupné prostřednictvím databáze Web of Knowledge.[3]

Je spolutvůrcem několika krátkých instruktážních filmů, které měli pomoci knihovníkům a informačním pracovníkům používat citační rejstříky.[15] Tři části jsou dostupné na YouTube.[1],[2],[3]

Jeho práce vedla k vývoji několika algoritmů na hodnocení důležitosti informací jako například HITS (Hyperlink-Induced Topic Search) nebo PageRank.


Ocenění a čestné tituly

Vyznamenání a ocenění[16]

• 1953- 54 Grolier Society Fellow, Columbia University

• 1966 Fellow, American Association for the Advancement of Science

• 1966 Fellow, Institute of Information Scientists

• 1975 Award of Merit, American Society of Information Science

• 1977 Herman Skolnick Award, American Chemical Society

• 1977 Hall of Fame Award, Information Industry Association

• 1978 American Society for Information Science Book Award for Best Information Science Book of 1977 (Essays of an Information Scientist, Vol: 1&2, 1962-1976 1980 Award, Chemical Notation Society)

• 1983 Patterson-Crane Award, American Chemical Society

• 1983 John Price Wetherill Medal, Franklin Institute

• 1984 Derek J. de Solla Price Memorial Medal, Scientometrics

• 1986 John Scott Award, City of Philadelphia

• 1987 Distinguished Alumni Award, Columbia University, School of Library Service, New York

• 1988 Dr. honoris causa, Vrije University, Brussels Belgium

• 1990 Ph.D. (honorary), State University of New York, Albany

• 1991 Honorary Fellow, Society for Technical Communication

• 1991 Ph.D. (honorary), Thomas Jefferson University, Philadelphia

• 1993 Honorary Foreign Member, Institute of Marine Biology, Vladivostok, Russia

• 1993 Honorary Fellow, Medical Libraries Association

• 1993 M.D. (hon. caus.), University of Rome, Tor Vergata, Italy

• 1995 M.D. (hon. caus.), Charles University, Czech Republic

• 1997 Honorary Degree from Far Eastern University, Vladivostok, Russia

• 1997 Honorary Membership in the Russian Academy of Sciences, Vladivostok, Russia

• 1999 Avenue of Technology Award, Philadelphia, PA

• 2000 Professor Kaula Award for Library & Information Science, India

• 2001 Winifred Sewell Prize for Innovation in Information Technologies in Biomedical & Life Sciences Librarianship.

• 2001 Awarded by Special Libraries Association Biomedical and Life Sciences Division

• 2004 Ph. D. (Honorary) Drexel University, Philadelphia, PA.

• 2004 Los Angeles Chapter -American Society for Information Science &Technology (ASIST)- Visionary Leader - Contributions to Information Science

• 2005 American Academy of Arts and Sciences, Fellow

• 2007 The Chemical Heritage Foundation - Richard J. Bolte, Sr. Award for Supporting Industries

• 2007 Honorary Degree from Real Academia de Medicina Del Distrito de Granada (Andalucia Oriental) Spain.

• 2007 American Philosophical Society, Philadelphia, PA. - Member

Členství[17]

• Research! America

• Annual Reviews, Inc., Board of Directors

• International Federation of Science Editors

• John Scott Award Advisory Committee

• Journal of Information Science

• Rockefeller University Council

• Scientometrics

• University of Pennsylvania Library, Board of Overseers

• Research! America

• Temple University Health System, Inc. Board of Overseers


Publikace

Kompletní přehled bibliografie Eugena Garfielda je dostupný na jeho oficiálních stránkách (odkaz viz externí zdroje). Na tomto místě jsou uvedeny jen základní publikace a články.


Odkazy na online publikované texty

• Essays of an Information Scientist. Volumes 1–15 (1962–1993) [18]
• Citation Indexing – Its Theory and Application in Science, Technology, and Humanities [19]
• Komentáře v časopise The Scientist (1986–2002) [20]
• Úvodní projevy a prezidentské sloupky na ASIS&T [21]
• Předmluva ke knize Little Science, Big Science ... and Beyond (Derek J. deSolla Price) [22]
• The Use of Citation Data in Writing the History of Science [23]


Bibliografické údaje vybraných článků [24]

• Garfield E, Pudovkin AI, Paris S. "A bibliometric and historiographic analysis of the work of Tony van Raan: a tribute to a scientometrics pioneer and gatekeeper" Research Evaluation 19(3), September 2010.

• Garfield E. "Five decades of Citation Indexing" Keynote Address - International Workshop for Scientometrics (ITSIC), Beijing, China. September 2009.

• Garfield E. "From the Science of Science to Scientometrics : Visualizing the History of Science with HistCite software" Presented at the 11th ISSI International Conference, Madrid, Spain - June 25, 2007. Reprinted in special issue of Journal of Informetrics 3 (2009) 173–179.

• Garfield E. "Panel on 'Evaluative Measures for Resource Quality: Beyond the Impact Factor". Presented at the Medical Library Association Meeting, Philadelphia, May 22, 2007.

• Garfield E, Paris S, Stock WG. "HistCiteTM: A software tool for informetric analysis of citation linkage" Information Wissenschaft & Praxis, 57(8):391-400, November / December 2006.

• Garfield, E. "The History and Meaning of the Journal Impact Factor" abridged version of the above paper published in Journal of the American Medical Association (JAMA), (293): 90-93, January 2006.

• Garfield, E. "Web of science: Measuring and assessing science beyond SCI - Response" Current Science 86 (5): 629-629 March 10 2004.

• Garfield, E. "Use of Journal Citation Reports and Journal Performance Indicators in measuring short and long term journal impact" Croatian Medical Journal, 41: (4) 368-374 December 2000.

• Garfield, E. "Science Citation Index, Journal Citation Reports, and other ISI trademarks- Letter to the editor," Information Processing & Management, 26 (4) p.573, 1990.

• Garfield, E. "Indexing terminology and permuted indexes ," Journal of Documentation, 28 (4) p.334-345, 1972.

• Garfield, E. "Science Citation Index - Answers to Frequently Asked Questions." Revue Internationale De La Documentation, 32(3), p.112-16,1965.

• Garfield, E. "Science Citation Index -- A New Dimension in Indexing." Science, 144(3619) p.649-54, May 1964.

• Garfield, E. "An Algorithm for Translating Chemical Names to Molecular Formulas." Institute for Scientific Information, Philadelphia, PA. p.1-68, 1961.

• Garfield, E. "Citation Indexes for Science: A New Dimension in Documentation through Association of Ideas." Science, 122(3159), p.108-11, July 1955. Reprinted in Readings in Information Retrieval, p.261-274, (H.S. Sharp. Ed.), The Scarecrow Press, Inc. 1964 (book in EG's office).


Doporučená četba

Eugene Garfield: Essays of an Information Scientist (1977) – texty, jež byly publikovány jako Current Comments mezi lety 1962–1976, jsou považovány za klasiku v oboru informační vědy.[3]


Citace a odkazy na použitou literaturu

  1. ↑ 1,0 1,1 RUMPSEY, Eric. Seeing Pictures : Thoughts on digitization & libraries while working on HardinMD [online]. 2010-07-12 [cit. 2011-05-09]. Eugene Garfield:Librarian*& Grandfather of Google. Dostupné z WWW: <http://blog.lib.uiowa.edu/hardinmd/2010/07/12/eugene-garfield-librarian-grandfather-of-google/>.
  2. ↑ Who2? : Find Famous People Fast! [online]. c2011, [cit. 2011-05-09]. Eugene Garfield Bibliography. Dostupné z WWW: <http://www.who2.com/eugenegarfield.html>.
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 Who2 [online]. c2011 [cit. 2011-05-14]. Eugene Garfield Biography. Dostupné z WWW: <http://who2.com/eugenegarfield.html>.
  4. ↑ 4,0 4,1 http://www.garfield.library.upenn.edu/overvu.html
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 5,3 5,4 5,5 5,6 YANCEY, Rodney. Thomson Reuters [online]. September 2005 [cit. 2011-05-14]. Fifty years of citation indexing and analysis. Dostupné z WWW: <http://thomsonreuters.com/products_services/science/free/essays/50_years_citation_indexing/>.
  6. ↑ 6,0 6,1 Vysoká škola ekonomická v Praze / VŠE [online]. 22. 9. 2010 [cit. 2011-05-14]. Elektronické informační zdroje dostupné na VŠE. Dostupné z WWW: <http://www.vse.cz/zdroje/vypis.php?ID_zdroje=14>.
  7. ↑ 7,0 7,1 SIMANDLOVÁ, Libuše . Econlib [online]. c2003-2011, 8. 4. 2011 [cit. 2011-05-14]. Citační rejstříky. Dostupné z WWW: <http://www.econlib.cz/veda/citacni-rejstriky.html>.
  8. ↑ 8,0 8,1 8,2 8,3 8,4 8,5 8,6 8,7 Eugene Garfield, Ph.D. [online]. June 2010 [cit. 2011-05-14]. Career Overview. Dostupné z WWW: <http://www.garfield.library.upenn.edu/overvu.html>.
  9. ↑ přehled čerpán z: Eugene Garfield, Ph.D. [online]. November 2008 [cit. 2011-05-15]. Scientific & Professional Associations. Dostupné z WWW: <http://www.garfield.library.upenn.edu/assoc.html>.
  10. ↑ GARFIELD, Eugene. School of Library and Information Science [online]. [cit. 2011-05-14]. Memories of the 1957 Dorking Conference. Dostupné z WWW: <http://www.libsci.sc.edu/bob/ISP/garfield2.htm>.
  11. ↑ PAUEROVÁ, Kateřina. Historie informační vědy v USA v letech 1950 – 1990 - část. 2: 1950 - 1959. Inflow: information journal [online]. 2008, roč. 1, č. 3 [cit. 2011-05-09]. Dostupný z WWW: <http://www.inflow.cz/historie-informacni-vedy-v-usa-v-letech-1950-–-1990-cast-2-1950-1959>. ISSN 1802-9736.
  12. ↑ Moodle Univerzity Karlovy v Praze : pro výuku [online]. [cit. 2011-05-10]. Scientometrie a hodnocení vědy. Dostupné z WWW: <http://dl1.cuni.cz/course/info.php?id=682>.
  13. ↑ GUGLIOTTA, Guy. The Genius Index : One Scientist's Crusade to Rewrite Reputation Rules. Wired [online]. 2009-05-22, 17.06, [cit. 2011-05-10]. Dostupný z WWW: <http://www.wired.com/culture/geekipedia/magazine/17-06/mf_impactfactor?currentPage=all>.
  14. ↑ Dostupný zde: http://www.garfield.library.upenn.edu/papers/science120%283129%29p1038y1954.html
  15. ↑ http://www.garfield.library.upenn.edu/essays/V1p324y1962-73.pdf
  16. ↑ převzato z: http://www.garfield.library.upenn.edu/awards.html
  17. ↑ převzato z: http://www.garfield.library.upenn.edu/boards.html
  18. ↑ elektronicky dostupné z: http://www.garfield.library.upenn.edu/essays.html
  19. ↑ elektronicky dostupné z: http://www.garfield.library.upenn.edu/ci/title.pdf
  20. ↑ přehledově dostupné z: http://www.garfield.library.upenn.edu/commentaries.html, v elektronické podobě na webových stránkách časopisu: http://www.the-scientist.com/
  21. ↑ přehledově dostupné z: http://www.garfield.library.upenn.edu/asiscolumns.html - odtud přímý odkaz na konkrétní články
  22. ↑ předmluva (společně s Robertem K. Mertonem) dostupná z: http://www.garfield.library.upenn.edu/lilscibi.html
  23. ↑ kolektiv autorů: Garfield, E–Sher, I. H.–Torpie, R. J. Dostupné z: http://www.garfield.library.upenn.edu/papers/useofcitdatawritinghistofsci.pdf
  24. ↑ přehled čerpán z: http://www.garfield.library.upenn.edu/pub.html - zde i přímé odkazy na texty v pdf



Externí zdroje

ŽIVOT

Alexander Graham Bell se narodil 3. března 1847 ve skotském Edinbughu a zemřel 2. srpna 1922 v Baddecku, v Kanadě.

Druhý ze tří synů Alexandera Melwilla Bella a Elisy Symonidesové se narodil ve stejný den jako jeho dědeček, po němž získal jméno Alexander. Druhé jméno Graham si přivlastnil až ve svých 11 letech (po dlouholetém rodinném příteli). Vyrůstal v rodině, která pečlivě dbala na vývoj osobnosti a vzdělání svých dětí. Matka (dcera lékaře královského námořnictva) byla vzdělaná a nábožensky založená, o základní vzdělání svých synů se postarala sama. Alexander Graham Bell se navíc učil hře na klavír, vřelý vztah k hudbě, zděděný po matce ho přivedl k myšlence stát se učitelem hudby. Otec se celý život věnoval studiu řeči a správné výslovnosti, řečnictví vyučoval, zaměřoval se především na hluchoněmé. To jen podpořilo soucitné a pedagogické zacházení Alexandra Grahama Bella s jeho matkou, která postupně ztrácela sluch. V 10 letech začal Alexander Graham Bell navštěvovat privátní školu Royal High School. Po jejím absolvování ve čtrnácti letech (roku 1861) odjel Alexander Graham Bell do Londýna, kde bydlel a dál se vzdělával u svého dědečka Alexandra Bella. Bellův dědeček se stejně jako jeho syn zabýval řečnictvím a nápravami řečových vad. Dědeček dbal na výchovu svého vnuka důsledně, učil ho nejen londýnskému stylu života, ale také latině, řečtině a samozřejmě řečnictví, rozšířené o akustiku a fonetiku. Na základě tohoto intenzivního vzdělávání se Alexander Graham Bell rozhodl pokračovat ve šlépějích svého otce a děda a stát se učitelem řečnictví. Po návratu z Londýna roku 1863 začal pracovat na pozici výpomocného učitele na Westhouse School, kde učil hudbu a řečnictví. Později si prohloubil své vzdělání na koleji v Edinburgu, zvýšil si tak svou pedagogickou kvalifikaci a mohl pracovat jako plnohodnotný, nikoli jen výpomocný, učitel na Westhouse School. Na této škole vznikly první Bellovy pokusy o elektronické přenášení hlasu. Bellův otec roku 1868 odešel do Kanady a Alexander Graham Bell musel převzít jeho povinnosti v Londýně (otec tam původně převzal praxi po zesnulém dědovi). Tam učil přednes a řečnictví, ale také se dále sám vzdělával. Zdravotní problémy (trpěl tuberkulózou) ho později donutily odstěhovat se za svou rodinnou do Kanady. V Kanadě měla rodina Bellů zůstat zprvu jen dočasně, ovšem zůstali tam již natrvalo. Bell po svém uzdravení působil jako učitel řeči v Bostonu, kde později založil soukromou školu, která měla odstranit nejrůznější řečové vady. Díky této škole poznal Bell dvě podstatné osoby ve svém životě. Tím prvním právník z Bostonu, Garnier Hubbard, který podporoval Bellovy vynálezy. Druhou osobou byla jeho dcera, Mabel Hubbardová. Ta přišla o sluch v pěti letech a začala navštěvovat Bellovu školu. Bell v Bostonu získal titul profesora vokální fyziologie, a tak přesunul svou školu na univerzitu, aby mohl obě tato svá působení spojit. Najal si navíc asistenta Thomase A. Watsona. A začal se intenzivně věnovat vynálezu, který by pomohl především hluchoněmým dětem, tento záměr však postupným pronikáním do celé problematiky přenosu zvuku a anatomie lidského ucha přerostlo ve vynalézání telefonu. Díky finanční podpoře Gardinera Hubbarda a dalších mecenášů podal Alexander Graham Bell roku 1876 žádost o patent na vynález telefonu a zároveň se zasnoubil se svou žákyní Mabel Hubbardovou s níž se o rok později oženil a přestěhoval se do Anglie. A. G. Bell zemřel 2. 8. 1922 v Baddecku (Nové Skotsko v Kanadě) na srdeční infarkt. Pohřeb byl uskutečněn 4. 8. 1922, ve chvíli, kdy byla rakev tohoto vynálezce spouštěna do hrobu, oněměly v celých USA všechny telefony na jednu minutu. Byl tak vzdán hold pracovníků telefonických ústředen tomuto velkému vynálezci. Alexander Graham Bell během svého života vynalezl mikrofon, sestrojil první funkční telefon (1876) a spolu s A. C. Bellem a S. Tairotem sestrojili gramofon (1883). Na počest vynálezu A. G. Bella po něm byla pojmenována technická jednotka zvuku – decibel.

VYNÁLEZ TELEFONU

Alexander Graham Bell původně neplánoval vynalézt telefon, zabýval se myšlenkou zařízení pro pomoc hluchoněmým a také násobného telegrafu, který by byl schopen přenášet najednou více zpráv. Bell chtěl takovýto přístroj nazvat harmonický telegraf. O použití elektřiny v přenosu zvuku začal uvažovat roku 1874, kdy na dovolené v Ontariu sestavil ušní fonoautograf, pomocí stébla sena a ucha mrtvého muže. Stéblo při promluvě do ucha přenášelo zvukové vlny. 2. 6. 1875 objevil Bell přenos zvuku mezi píšťalami umístěnými v různých místnostech. Zvuk píšťal se přenášel i bez proudu, jež byl následně tvořen slabým magnetickým polem. Bell tak odhalil princip telefonu. Pracoval na něm společně se svým asistentem Thoamsem Watsonem v Bostonu, v domě č. 109 na CourtStreet. Pomocí železné destičky, která sloužila jako membrána, a byla ovládaná elektromagnetem, vysílal Watson z jedné místnosti signály a Bell se je ve druhé místnosti snažil zachytit pomocí oscilačních desek a svého výborného sluchu. Roku 1875 se jim tak podařilo sestrojit první typ telefonu. Po mnohahodinové a únavné práci v laboratoři poklepal omylem Watson na membránu a Bell ve druhé místnosti zachytil signál. 15. 2. 1876 zažádal Bell (bylo mu 29 let) o patent s názvem „jistá nová a prospěšná zdokonalení v telegrafii“. Patent byl zaregistrován pod číslem 174 465 a vydán byl 7. 3. 1876. Zajímavostí je, že asi o dvě hodiny později přišel přihlásit patent američan, zaměstnanec Western Electric Elisha Gray, žádal o patent na podobný vynález. Svůj telefon vynalezl již roku 1874, ten byl podobný vynálezu Johanna Philippa Reise, ale byl vylepšen principem kapalinového mikrofonu anglického vynálezce Jaetese. Sluchátko E. Gray vylepšil membránou, jež se elektromagneticky prohýbala. Až po soudních sporech s Western Electric bylo prvenství vynálezu připsáno Alexanderu G. Bellovi. Patent byl však vydán na přístroj, který potřeboval ještě hodně zdokonalit. Přenášel zvuk, avšak nepřenášel hlas. Přenést poprvé hlas pomocí telefonu se Bellovi podařilo až 10. 3. 1876, kdy „uslyšel jeho pomocník v laboratoři první větu přenesenou jeho telefonem: ,Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás.´“ Bell 9. 7. 1877 založil společnost Bell Telephone Company, a to společně s Watsonem a svým tchánem G. Hubbardem. G.Hubbard začal v Bostonu vyrábět telefony ve velkém. Bellův telefon byl prvně představen 25. 6. 1876 ve Philadelphii, a to na výstavě věnované stému výročí podepsání Deklarace nezávislosti. Roku 1884 byl proveden první mezinárodní telefonní hovor mezi Bostonem a New Yorkem.

JAK TELEFON FUNGOVAL

Pro vynález Alexandera Grahama Bella bylo klíčové nalezení vhodné membrány o správných rozměrech. Po dlouhém bádání a zkoušení ve svém telefonu použil membránu v mikrofonu i ve sluchátku. „Uvnitř druhého dřevěného sluchátka se nacházel tyčový magnet s indukční cívkou a před ním byla umístěna železná membrána. Když zvukové vlny rozvibrovaly membránu, magnetické pole tyčového magnetu se změnilo a pod odpovídajícím akustickým vibracím se indukoval v cívce. Výsledkem bylo to, že u Bellova přístroje se proud nevypínal, ale moduloval frekvenci vibrací. Kromě skutečnosti, že zvuk z tohoto přístroje byl kvalitnější, nabízel i další výhody: mluvítko i sluchátko měly podobný tvar, a přístroj se proto dal lépe ovládat.“ Tato metoda byla jednoduchá a navíc nepotřebovala dodávat energii na straně přijímače, ani na straně vysílače. Původní indukční mikrofon byl nedostatečně citlivý, a tak byl později nahrazen uhlíkovým mikrofonem, v této podobě se mikrofon užíval až do konce 20. století. Alexander Graham Bell byl úspěšný v sestrojení telefonu, horší to však bylo v případě poptávky po něm. Nikdo si neuměl telefon představit jako běžně používaný prostředek ke komunikaci. Až telefonu věnoval pozornost brazilský císař, přitáhl vynález i pozornost veřejnosti, Bell za svůj exponát na výstavě ve Philadelphii získal zlatou medaili, což ho podnítilo k dalšímu vyvíjení telefonu. Vynález nabídl britské vládě, která s opovržením odpověděla, že na rozdíl od Američanů telefon nepotřebují a dají raději přednost osobnímu předávání zpráv prostřednictvím malých chlapců. Později museli své prohlášení vzít zpět a telefony přece jen odkoupit. Dnes je propojeno 1,2 miliardy telefonních stanic a je možné se dovolat jednoduchou volbou čísla kamkoliv. Telefonování je umožněno nejen pomocí drátů, optických kabelů ale i radiovými vlnami přes satelity.

MILNÍKY V HISTORII TELEFONOVÁNÍ

  • • 1861 Německý učitel J. P. Reis vynalezl membránový mikrofon a „telefonuje“ z bytu svému žákovi, který seděl s primitivním přijímačem v koruně stromu na zahradě.
  • • 1876 A. G. Bell a E Gray přihlašují patent na telefon
  • • 1878 A. G. Bell zahajuje provoz první manuální telefonní ústředny v New Havenu. D. E. Hughes vynalezl uhlíkový mikrofon pro telefony
  • • 1882 na Malém náměstí v Praze zahájila provoz první pražská manuální telefonní ústředna obsahující 25 abonentů.
  • • 1884 W. Siemens vynalezl koaxiální kabel, který později (1908) pomocí nosných kmitočtů umožnil přenos velkého počtu hovorů současně.
  • • 1892 A. B. Strowger patentoval krokový volič, umožňující budování automatických telefonních ústředen
  • • 1896 Švéd J. Ericcson zavádí „vytáčení“ otáčivou číselnicí
  • • 1899 M. I. Pupin dostal patent na „pupinaci“ tj. způsob snížení útlumu elektrických vln na dálkových telefonních vedeních
  • • 1956 zahájen provoz transatlantského telefonního kabelu TAT1 po dně ocenánu, přenášejícího 36 hovorů současně

Založení Mezinárodního poradního sboru pro telegraf a telefonii CCIT

  • • 1961 Američan S. Morris zkonstruoval první elektronickou telefonní ústřednu pro 500 přípojek
  • • 1963 Evropa zavádí první tlačítkové telefonní přístroje
  • • 1965 Zahájen přenos 240 telefonních kanálů přes družici Early Bird.

Švýcarsko nabízí první záznamníky telefonních hovorů

  • • 1982 zahájena výroba bezšňůrových přístrojů s infračerveným, později digitálním, radiovým propojením mikrotelefonu
  • • 1984 Evropa zavádí telefonní budky, v nichž jsou mincovníky nahrazeny snímačem magnetické předplátkové karty
  • • 1985 položen první podmořský optický kabel UK_Belgium na dno kanálu LaManche
  • • 1990 zahájení výstavby radiomobilních „buňkových“ sítí podle standardu GSM
  • • 2000 Hertzův Institut ohlásil zvýšení přenosové kapacity standardních optických kabelů na 2,5 mil. Telefonních kanálů standardu ISDN současně


DALŠÍ VÝZKUMY

Alexander Graham Bell působil v mnoha oblastech výzkumu. Založil Národní geografickou společnost a časopis Science. Vynalezl rovněž fotofon zařízení, které přenáší záznam zvuku na film. Zabýval se modely helikoptér a draků, chtěl sestrojit draka, jež by unesl člověka. Podílel se také na konstrukci prvních ledatel, a křídlových lodí. Roku 1918 se podílel na sestrojení nejrychlejší válečné lodi (HD-4, dosahovala rychlosti 115 km/h). Dále vymyslel přenos zvuku pomocí optických vln. Podílel se na vzniku mnoha organizací, jež pomáhali hluchým lidem. „Vykonal záslužnou práci v Smithsonově ústavu, jehož správcem byl od roku 1898. Londýnská královská společnost mu v roce 1913 udělila Hughesovu medaili. Dožil se ještě obrovského úspěchu svého vynálezu. Telefonní společnost, kterou založil, má dodnes ve svém znaku modrý zvon, který pochází z jedné jeho dětské kresbičky.“ Celkem byl Bell držitelem 18 patentů a spoludržitelem dalších 12.

PUBLIKACE ALEXANDRA GRAHAMA BELLA

  • • Establishment for the Study of Vocal Physiology, for the Correction of Stammering and other Defects of Utterance and for practical instruction in “Visible Speech” - Boston 1872.
  • • Visible Speech as a Means of Communicating Articulation to Deaf-muts. Annals of the Deaf, 17, 1: 1872.
  • • On the Nature and Uses of Visible Speech. - Boston, 1872.
  • • “Sanders Reader” - 1872-3 (Výtah ve Volta Review, 66, 122 : 1964).
  • • Upon a Method of Teaching Language to a Very Young Congenitally Deaf Child - Annals of the Deaf, 28, 124, 139 : 1883. (Výtah ve Volta Review 1939).
  • • Fallacies Concerning the Deaf and the Influence of such Fallacies in Preventing the Amelioration of their Condition. - Ann. of the Deaf, 29, 32 : 1884.
  • • Upon the Formation of a Deaf Variety of the Human Race. - Nat. Acad, of Sciences, Washington, 1884.
  • • Překl.: »Existují vzájemné vztahy mezi defekty smyslových orgánů?« - Science, 1885. (Podle C. Mackenzie, lit. Č. 16, str. 263).
  • • Facts and Opinions Relating to the Deaf from America. - Spottiswoode Co., Lon¬don, 1888.
  • • Reading before Writing. - Annals of the Deaf; 13, 141 : 1891.
  • • On Reading as a Means of Teaching Language to the Deaf. - 1891. (Přetisk ve Volta Review, 31, 191 : 1929).
  • • Visible Speech as Taught to the Deaf (an Adress delivered July 7th 1891 at the first Summer Meeting of the American Association to Promote the Teaching of Speech to the Deaf held at Lake George, N. Y.) - Report of Proceedings, 1891.
  • • Education of Deaf Children (Evidence of Edward Miner Gallaudet and Ale¬xander Graham Bell presented to the Royal Commission of the United King¬dom). - Volta Bureau, Washington, 1892.
  • • Speech Teaching in American Schools for the Deaf. - Washington, 1892.
  • • Adress Upon the Condition of Articulation Teaching in American Schools for the Deaf. - Sawyer, Boston, 1893.
  • • Growth of the Oral Method of Instructing the Deaf (an Adress given Nov. 10th at the 25th Anniversary of the Horace Mann School in Boston). - Press of Rockwell, Boston, 1896.
  • • A Few Thoughts Concerning Parent’s Association. - Sanders, Washington, 1897.
  • • Marriage: an Adress to the Deaf. - Volta Bureau, Washington, 1898. (Přetisk ve Volta Review 1935).
  • • Methods of Instructing the Deaf in the USA. - Gibson, Washington, 1898.
  • • The Question of Sign - language aiul the Utility of Signs in the Instruction of the Deaf. - Sanders, Washington, 1898.
  • • Historical Notes Concerning the Teaching of Speech to the Deaf. - Yolta Review, 1900-1903.
  • • The Process of Audition, - Ann. of the Deaf, 21, 280 : 1906
  • • Lectures on the Mechanism of Speech. - Funk, New York, 1906.
  • • Special Report upon the Deaf (12th Census). - Volta Reviw, 1906—1908.
  • • Speech Reading for the Partially Deaf. - Ann. of the Deaf, 52, 28: 1907.
  • • A Few Thoughts Concerning Eugenics. - Volta Review, 10, 166 : 1908.
  • • French Pronuntiation in Melville Bell Symbols. - Volta Review, 11, 537 : 1909.
  • • A. Census of the Able-bodied. - Volta Review, 12, 403:1910.
  • • Notes of Early Life. - Volta Review, 12, 155 : 1910.
  • • Simple Experiments. - Volta Review, 14, 103 : 1912.
  • • Reminiscences of Early Days of Speech Teaching. - Volta Review, 14, 579 : 1912.
  • • Graphical Studies of Marriages of the Deaf. - Volta Bureau, Washington, 1913; Volta Review, 15, 19, 31 : 1913.
  • • Suggestions Concerning the Formation of a Local Association of Parents of Deaf Children. - Volta Review, 16, 750 : 1914.
  • • Utility of Action and Gesture. - Volta Review, 17, 13 : 1915.
  • • Auto-Education Continued in the Primery School. - Volta Review, 18, 135 : 1916.
  • • The Mechanism of Speech. - Funk, New York, 1916.
  • • Researches in Telephony. - Proceedings of Amer. Acad, of Arts and Sciences, Boston, 1877.
  • • Upon the Production of Sound by Radiant Energy, (a paper read before the Nat. Acad, of Sciences) - Gibson, Washington, 1881.
  • • The Spectrophone. - Bullet, of Philosoph. Soc. of Washington, 1881.
  • • Upon the Electrical Experiments to Determine the Location of the Bullet in the Body of the Late President Garfield. - Gibson, Washington, 1882.
  • • A Philantropist of the Last Century. - Hamilton, Worcester (Mass.) 1900.
  • • The Tetraedral Principle in Kite Structure. - Judd A Detweiler, Washington, 1903.
  • • Multinippled Sheep of Beinn Breagh. - Washington, 1904.
  • • The Metric System. (An explanation of the reasons why the US should abandon its heterogenous system of weights and measures). - Judd & Detweiler, Washi¬ngton, 190G.
  • • Aerial Locomotion. - Judd & Detweiler, Washington, 1907.
  • • The Bell Telephon. - American Bell Telephon Co., Boston, 1908.
  • • Proparedness for Aerial Defense. - Navy League, Washington, 1916.
  • • The Bells of St. Andrews. - (Births, marriages etc of persons by the name of Bell form records at St. Andrews, Scotland) - Beinn Breagh Recorder 1918.
  • • The Duration of Life and Conditions Associated with Longevity. - Genealogie ; Record Office, Washington, 1918.
  • • Who Shall Inherit Long Life? - Judd & Detweiler, Washington, 1919.



Použité zdroje:

  • • ASENBAUM, Karl-Heinz a Jörg MEIDENBAUER. Historie lidského poznání: velké okamžiky vědy. 3. vyd. Čestlice: Rebo, 2009, 400 s. ISBN 978-80-255-0206-8.
  • • HOUDEK, František a Jan TŮMA. Objevy a vynálezy tisíciletí. Praha: Lidové noviny, 2002, 455 s. ISBN 80-7106-475-0.
  • • Lidé, kteří tvořili historii. 1. vyd. Čestlice: Rebo, 2010, 224 s. ISBN 978-80-255-0429-1.
  • • VAJSHAJTLOVÁ, Marie. Alexander Graham Bell - učitel hluchoněmých a vynálezce: (bibliografická studie). 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1972, 75 s.
Citováno z „https://wiki.knihovna.cz/index.php?title=Eugene_Garfield&oldid=40724“