Pedagogické vědní disciplíny

Z WikiKnihovna

Zpracovala: Veronika Chromá (UČO: 361743), Myroslava Kutsyn (UČO: 97894)


Pedagogiku můžeme definovat jako „vědní obor, který zahrnuje teorii a výzkum v oblasti výchovy a vzdělávání. Je vymezována jako věda o výchově nebo jako věda o výchově a vzdělávání a o konkrétnějších výchovných a vzdělávacích procesech […].“[1]

V průběhu svého vývoje si pedagogika vytvořila vztah nejen k ostatním vědám (např. psychologie, sociologie, lékařské vědy, technické vědy atd.), ale také se diferencovala na řadu disciplín a subdisciplín, které tvoří její vnitřní strukturu.[2] A právě tyto disciplíny a subdisciplíny jsou souhrnně označovány jako pedagogické vědní disciplíny (dále pedagogické vědy).

Protože není ustálena jednotná struktura pedagogiky, můžeme se v literatuře setkat s různým členěním pedagogických věd. Lze je dělit např. na základní, aplikované a hraniční.[2]

1) Základní

Mezi základní pedagogické vědy patří:

  • obecná pedagogika – „zabývá se základními problémy výchovy a vzdělání“.[3] Systematizuje a objasňuje základní pedagogické jevy a snaží se vyvodit obecně platné pedagogické normy. Obsah obecné pedagogiky je tvořen dvěma částmi: a) metodologickou či vědoslovnou – zabývá se problematikou pedagogiky jako vědy (předmět pedagogiky, její vztah k jiným vědám, její poslání ve společnosti atd.); a b) všeobecnou teorií výchovy – obecně zkoumá základní pedagogické kategorie (tj. cíl, strukturu a funkci výchovy, výchovné metody atd.);[4]
  • metodologie pedagogiky – zabývá se výzkumnými metodami, které se uplatňují v pedagogice;[5]
  • dějiny pedagogiky (označované také jako „dějiny výchovy“) - zkoumají vývoj pedagogických názorů a koncepcí, výchovně vzdělávacích institucí a jejich forem, legislativu atd.[2] Lze je dělit na všeobecné dějiny výchovy (týkají se světového vývoje), národní dějiny výchovy (týkají se vývoje výchovy v daném teritoriu) a dějiny školství (mohou se dělit na všeobecné a národní; týkají se vývoje školských zařízení);[6]
  • srovnávací (komparativní) pedagogika – v současnosti významná vědecká disciplína, která popisuje, srovnává a hodnotí vzdělávací systémy v různých zemích. „Zkoumá jejich strukturu (zejm. členění školství na jednotlivé druhy škol), jejich fungování, pojetí a obsahy vzdělávání, dosahované vzdělávací výsledky, styly výuky, kulturní, ekonomické a historické faktory podmiňující vzdělávací systémy.“[7]
  • didaktika - je definována jako teorie vzdělávání a vyučování. Věnuje se procesu vyučování a učení a problematice vzdělávacích obsahů, které si žáci v rámci procesu vyučování a učení osvojují.[8] Jednoduše řečeno, zabývá se „1. tím, co a k jakým účelům se vyučuje; 2. tím, jak se to vyučuje.“[9]
  • teorie výchovy – jde o disciplínu, „která se zabývá konkrétně procesy výchovy mravní, rozumové, světonázorové, tělesné, estetické, pracovní; principy a metodami výchovné práce, vztahem vychovatele a vychovávaného…“[10]
  • speciální pedagogika – vědní disciplína, která se zabývá výchovou a vzděláním osob se speciálními vzdělávacími potřebami. Zaměřuje se na jedince s různými handicapy (např. tělesnými…) či různými omezeními (např. v komunikaci, chování…). V rámci speciální pedagogiky se vytvořily subdisciplíny, které se věnují jednotlivým znevýhodněním. Mezi tyto subdisciplíny patří:
    • psychopedie – zaměřuje se na osoby s mentálním postižením, tj. se sníženými rozumovými schopnostmi;
    • somatopedie – zaměřuje se na osoby tělesně postižené;
    • oftalmopedie – zabývá se osobami se zrakovým postižením a nevidomými; (lze se setkat i s názvy tyflopedie či optopedie);
    • surdopedie – věnuje se osobám se sluchovými vadami;
    • logopedie – zaměřuje se na osoby s poruchami řeči;
    • etopedie – věnuje se osobám s poruchami chování.[11]

V současné době se speciální pedagogika věnuje také specifickým vývojovým poruchám učení, jako je dyslexie (porucha čtení), dysgrafie a dysortografie (porucha psaní a pravopisu), dyskalkulie (porucha při počítání a operaci s čísly).[12]

  • pedagogická diagnostika – vědecká disciplína, která se zabývá zjišťováním a hodnocením dosažené úrovně vědomostí, dovedností či vlastností, které si jedinec osvojil během výchovného a vzdělávacího procesu. Díky diagnostice můžeme např. zjišťovat, zda jsou předškolní děti zralé pro vstup do školy nebo zda dospělí mají předpoklady pro výkon určité profese atd.[13]

2) Hraniční

Mezi hraniční pedagogické vědy patří:

  • pedagogická psychologie je odvětví psychologie zabývající se výchovně-vzdělávacími otázkami v praxi z psychologického hlediska. Zkoumá jednotlivce (zejména děti a mládež), jeho chování, učení, formování osobnosti s ohledem na to, jak působí výchova - např. zkoumá výchovné pracovníky a žáky v rámci jejich vztahů, jak vzájemně působí. Do pedagogické výchovy spadají i další subdisciplíny: např. učení a poznávání – zkoumá jak se žák učí a jaké kognitivní procesy k němu využívá (pozornost, paměť atd.)[14]
  • sociologie výchovy zkoumá jakou funkci plní výchova ve společnosti, jak funguje v roli sociálního institutu, jaký vztah je mezi sociální strukturou a školským systémem. Hlavními tématy sociologie výchovy je vzdělanostní struktura a vzdělanostní mobilita, sociální stratifikace a vzdělávání, rovnost vzdělávacích příležitostí. V souvislosti s pojmem sociologie výchovy se také velmi často objevují synonyma „pedagogická sociologie, sociologie vzdělávání, vzdělávání, sociologická pedagogika“.[15]
  • kybernetická pedagogika jedním z teoretických přístupů k technologii vzdělání (didaktické technologii), jež je sama "rodnou sestrou" obecné didaktiky.[16]
  • dramatická výchova. Pod pojmem dramatická výchova se rozumí využívání postupu a elementu dramatického chování. Jedním z hlavních cílů dramatické výchovy je rozvoj osobnosti (sebevyjádření, sebepoznávaní, seberegulace atd.), také se zabývá rozvojem sociálním (komunikace, vztahy, spolupráce) a rozvojem esteticko-uměleckým (vztah k divadelnímu umění a umění vůbec). Klíčovým pojmem v dramatické výchově je vzájemné jednání (interakce) osob v situacích. Aby k tomu došlo, je nutno vytvořit „dramatickou situaci“, nějaký konflikt – neshody, obtíže, problém aj. Jedinec, který řeší tyto problémy, je nucen vybrat si z několika variant, různých postojů, názorů, což následně přináší výrazné emoce. Na základě zkušeností tyto prožitky zůstávají v paměti mnohem více zabarveny emocionálně. V dramatické výchově se také pracuje s tvořivostí, projevuje se zde partnerství, spolupráce, sdílení.[17]
  • artefiletika je vzdělávání a výchova, které vychází z výtvarného umění, estetické stránky přírody a hmotné kultury. Prostřednictvím uměleckých aktivit se artefiletika snaží rozvíjet sociální kompetence, rozšiřovat kulturní kapitál jedince.[18]
  • sociální pedagogika sleduje vliv sociálního prostředí na výchovu a vzdělání člověka, zabývá se jevy, jenž negativně ovlivňují a ohrožují jedince, vztahy mezi jedincem (sociální skupinou) a sociálním prostředím (sociální společnosti) ve výchově a vzdělávání. Cílem sociální pedagogiky je pomoc sociálně znevýhodněným, rizikovým skupinám – drogově závislým, trestaným, nezaměstnaným.[19]
  • environmentální výchova. Ekologická výchova či environmentální výchova vede jednotlivce k odpovědnému chování vůči přírodě, životnímu prostředí. Tématy environmentální výchovy jsou například tyto oblasti: energie (alternativní energie), ochrana přírody, změna klimatu, znečištění životního prostředí, ozonová díra, hospodaření s odpady.[20]
  • multikulturní výchova je proces, jehož prostřednictvím by měl jednotlivec vytvářet pozitivní postoje, vnímání, hodnocení kultur odlišných od jeho vlastní. Multikulturní výchova spojuje přístupy pedagogiky, psychologie, sociolingvistiky, antropologie, nicméně jádro této discipliny leží v pedagogice. Jednou ze základních otázek multikulturní výchovy je zjistit, v jakém věku se u dětí formují negativní postoje vůči příslušníkům jiných kultur. V rámci výzkumu bylo zjištěno, že takovéto předsudky vznikají u dětí v poměrně útlém věku (5-6 let). Proto na základě určitých vzdělávacích programů začleněných do školního vzdělávání lze formovat v žácích pozitivní postoje k představitelům jiných kultur.[21]
  • a další

3) Aplikované

Aplikované můžeme dělit:


  • podle věkových stadií (předškolní pedagogika, pedagogika základní školy, středoškolská, vysokoškolská, andragogika a gerontopedagogika);
  • podle společenských oblastí (pedagogika volného času aj.);
  • podle výchovných zařízení (mimoškolská pedagogika, školní pedagogika, mimoškolská pedagogika, předškolní pedagogika).


REFERENCE

  1. ↑ KOLÁŘ, Zdeněk et al. Výkladový slovník z pedagogiky. Praha: Grada, 2012, s. 96. ISBN 978-802-4737-102.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 VALIŠOVÁ, A., H. KASÍKOVÁ et al. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007, s. 60. ISBN 978-802-4717-340.
  3. ↑ DVOŘÁČEK, Jiří. Pedagogika pro učitele odborných předmětů. Praha: Oeconomica, 2005, s. 12. ISBN 80-245-0886-9.
  4. ↑ JŮVA, Vladimír a Vladimír JŮVA. Úvod do pedagogiky. 4., dopl. vyd. Brno: Paido, 1999, s. 21-22. ISBN 80-85931-78-8.
  5. ↑ DVOŘÁČEK, Jiří. Pedagogika pro učitele odborných předmětů. Praha: Oeconomica, 2005, s. 13. ISBN 80-245-0886-9.
  6. ↑ JŮVA, Vladimír a Vladimír JŮVA. Úvod do pedagogiky. 4., dopl. vyd. Brno: Paido, 1999, s. 21. ISBN 80-85931-78-8.
  7. ↑ PRŮCHA, Jan a Jaroslav VETEŠKA. Andragogický slovník. Praha: Grada, 2012, s. 239. ISBN 978-80-247-3960-1.
  8. ↑ KOLÁŘ, Zdeněk et al. Výkladový slovník z pedagogiky. Praha: Grada, 2012, s. 31. ISBN 978-802-4737-102.
  9. ↑ PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky: úvod do studia oboru. Praha: Portál, 2000, s. 103. ISBN 80-7178-399-4.
  10. ↑ KOLÁŘ, Zdeněk et al. Výkladový slovník z pedagogiky. Praha: Grada, 2012, s. 147-148. ISBN 978-802-4737-102.
  11. ↑ KOLÁŘ, Zdeněk et al. Výkladový slovník z pedagogiky. Praha: Grada, 2012, s. 98. ISBN 978-802-4737-102.
  12. ↑ PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky: úvod do studia oboru. Praha: Portál, 2000, s. 82. ISBN 80-7178-399-4.
  13. ↑ PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky: úvod do studia oboru. Praha: Portál, 2000, s. 131-134. ISBN 80-7178-399-4.
  14. ↑ PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky: úvod do studia v oboru. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, s. 74-79. ISBN 80-717-8399-4.
  15. ↑ PRŮCHA, Jan. Pedagogický slovník. 3., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2001, s. 221 . ISBN 80-717-8579-2.
  16. ↑ HLAVÁČ, Michal. KYBERNETICKÁ PEDAGOGIKA. In: SMĚRY VZDĚLÁVACÍ KYBERNETIKY [online]. 4.1. 2005 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://it.pedf.cuni.cz/strstud/edutech/2004_Vzdel_kyber_Hlavac/
  17. ↑ CISOVSKÁ, Hana. Dramatická výchova a sociální učení v základním vzdělávání. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2012, s.57-64. ISBN 978-80-7464-204-3.
  18. ↑ Artefiletika. In: Metodický portál RVP.CZ - unikátní PROSTOR PRO UČITELE, sdílení zkušeností a spolupráci [online]. 25.4.2013 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogicky_lexikon/A/Artefiletika
  19. ↑ ČÁBALOVÁ, Dagmar. Pedagogika. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, s. 183-184 ISBN 978-802-4729-930.
  20. ↑ Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Environmentální výchova [online]. c2013 [citováno 27. 04. 2013]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Environment%C3%A1ln%C3%AD_v%C3%BDchova&oldid=10254362
  21. ↑ PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky: úvod do studia v oboru. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, s. 167-170. ISBN 80-717-8399-4.
Citováno z „https://wiki.knihovna.cz/index.php?title=Pedagogické_vědní_disciplíny&oldid=32525“