Speciální pedagogika

Z WikiKnihovna

Autor: Tereza Maňáková

Klíčová slova: výchova a vzdělávání, handicap

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené - pedagogika
podřazené - psychopedie, somatopedie, logopedie, surdopedie, oftalmopedie ...

Charakteristika

Speciální pedagogika patří mezi významné pedagogické disciplíny. Zaměřuje se na výchovu a vzdělání, na pracovní i společenské uplatnění zdravotně a sociálně znevýhodněných osob, které trpí určitým handicapem a potřebují speciální přístup.

Speciální pedagogika je nejtěsněji spjata s obory obecná pedagogika a didaktika. Mezi další příbuzné obory patří psychologie, patopsychologie, psychopatologie, sociologie, sociální patologie či sociální psychologie.

Cíle speciální pedagogiky

Cílem je maximální rozvoj postiženého jedince, dosažení maximálního stupně socializace a také změna postojů společnosti vůči znevýhodněným osobám.

Potměšilová na základě taxonomie Renotiérové definuje tři základní cíle speciální pedagogiky:

Humanitní - zaměřen na právo osob s postižením na co možná úplný rozvoj osobnosti a na respektování jejich osobnosti
Výchovný - orientovaný na vhodný způsob výchovy a vzdělávání osob s postižením tak, aby byl umožněn jejich optimální rozvoj.
Ekonomický - vede k právu osob s postižením uplatnit se odpovídajícím způsobem na trhu práce[1]

Historie a současnost

Termín speciální pedagogika poprvé použil v roce 1957 Bohumír Popelář. V ČR ho poprvé použil v roce 1972 speciální pedagog Miloš Sovák. Od roku 1975 se speciální pedagogika dělila na šest oborů, dle typu postižení. V současné době se dělení rozšířilo ještě o další disciplíny.

Současné pojetí speciální pedagogiky se zabývá problémy zdravotně znevýhodněných, handicapovaných, postižených osob nebo jedinců se speciálními potřebami od narození až po stáří.[2]

Dělení podle druhu postižení

Psychopedie – zabývá se výchovou a vzděláváním osob s mentálním postižením. Patří sem vrozená mentální retardace (oligofrenie), získaná mentální retardace (demence), pseudooligofrenie (zdánlivá mentální retardace), stařecká demence

Somatopedie – zabývá se výchovou a vzděláváním osob s tělesným postižením. Patří sem a) vady pohybového aparátu, centrální a periferní obrny, deformace a amputace končetin. b) chronické onemocnění, srdeční choroby, alergie, astma, epilepsie, cukrovka.

Logopedie - zabývá se výchovou a vzděláváním osob s narušenou komunikační schopností. Patří sem poruchy vývoje řeči, poruchy výslovnosti, plynulosti řeči, poruchy rezonance, poruch v důsledku poškození CNS, symptomatické a kombinované poruchy řeči.

Surdopedie - zabývá se výchovou a vzděláváním osob se sluchovým postižením. Patří sem nedoslýchavost, hluchota a ohluchlost.

Oftalmopedie - zabývá se výchovou a vzděláváním osob se zrakovým postižením. Patří sem vady refrakce, barvoslepost, šeroslepost, šilhavost, tupozrakost, slabozrakost, slepota.

Etopedie - zabývá se výchovou a vzděláváním osob s výchovnými problémy. Patří sem asociální, antisociální a asociální chování.

Speciální pedagogika osob s kombinovaným postižením - zabývá se výchovou a vzděláváním osob s kombinací dvou a více postižení.

Speciální pedagogika osob s poruchami učení - zabývá se výchovou a vzděláváním osob se specifickými poruchami učení. Patří sem specifické poruchy učení (dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie, dyspinxie), lehká mozková dysfunkce, leváctví, poruchy školní přizpůsobivosti.

Další oblastí je oblast výchovy a vzdělání osob mimořádně nadaných. Někdy je do speciální pedagogiky zahrnována i andragogika, která se zabývá výchovou a vzděláváním dospělých.[1][3]

Významné osobnosti

Karel Slavoj Amerling - první ředitel Ernestina (zažízení pro slabomyslné v Praze), pedagog se zájmem především o mentálně retardované

Josef Zeman - první inspektor pro speciální školství po vzniku ČSR, zasloužil se o vydání směrnic a osnov pro speciální školy, zákon o pomocných školách a navrhl zestátnění speciálních škol

František Čáda - psycholog a profesor UK, organizátor tzv. Čádových sjezdů (pracovní setkání zaměstnanců ve speciálním školství)

Karel Helfort - psychiatr, nástupce Amerlinga na postu ředitele Ernestia, rozpracoval obor psychopatologie dítěte, je zakladatelem češké dětské psychiatrie a první genetické poradny[3]

Poznámky

  1. 1,0 1,1 POTMĚŠILOVÁ, Petra. Speciální pedagogika nejen pro sociální pedagogy. 1. vyd. Praha: Parta, 2013, 186 s. ISBN 9788073201791.
  2. PRŮCHA, Jan a Tomáš JANÍK. Pedagogická encyklopedie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 935 s. ISBN 9788073675462.
  3. 3,0 3,1 KOLEKTIV AUTORŮ. Základy speciální pedagogiky. Brno: Institut mezioborových studií Brno, 2003, 214 s.

Použitá literatura

  • POTMĚŠILOVÁ, Petra. Speciální pedagogika nejen pro sociální pedagogy. 1. vyd. Praha: Parta, 2013, 186 s. ISBN 9788073201791.
  • PRŮCHA, Jan a Tomáš JANÍK. Pedagogická encyklopedie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 935 s. ISBN 9788073675462.
  • KOLEKTIV AUTORŮ. Základy speciální pedagogiky. Brno: Institut mezioborových studií Brno, 2003, 214 s.