Náboženství, církev, sekta, kult

Z WikiKnihovna

Autor: Bára Buchtová

Klíčová slova:

Synonyma: Víra, vyznání, konfese, uctívání, náboženské společenství, nová náboženská hnutí

Pojem náboženství

Definovat pojem "náboženství" je docela komplikované, jelikož tento je termín v mnoha významech a kontextech, přičemž žádný není zcela totožný. Religionistika uznává několik tipů definic. Např:

  • Genetická definice: odpovídá na otázku, z čeho náboženství pochází, hledá jeho "kořeny". Řadí se mezi ně různé psychologické či sociologické definice. Takové definice vytvářeli např. Sigmund Freud či Carl Gustav Jung.
  • Funcionální definice: charakterizují náboženské procesy vy lidské mysli a určují roli náboženství v životě jednotlivce nebo společnosti. Sem patří např. Ěmile Durkheim, který vymezuje náboženství jako "je jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, to jest k věcem odtažitým a zakázaným; systém víry a praktik, které sjednocují všechny své přívržence v jediném morálním společenství nazývaném církev" (Durkheim, 2002, 55-56)
  • Strukturální definice: orientuje svou pozornost na vztah člověka a "Boha" (či jinou transcendentní skutečností)

Užití termínů sekta, kult a církev

Termíny „sekta“, „kult“ či „církev“ jsou nejčastěji používány v pracech, věnujícím se fenoménu nových náboženských hnutí, kde se autor zdráhá použít termín náboženství. Další pojmy, které přicházejí v úvahu jsou například „kvazináboženská hnutí“ či „paranáboženská hnutí“. Některá náboženská hnutí dokonce samy označení „náboženství“ odmítají. Například Brahma Kumaris či Subud chápou sebe sama spíše jako duchovní hnutí ukazující cestu zdokonalení a spásy a také Svědkové Jehovovi považují pojem náboženství za označení falešného učení skupin a církví a jejich skupina nereprezentuje žádné náboženství, ale Boží Pravdu.


Těmito pojmy(sekta, církev, kult) se v rámci sociologie zabývali už Max Weber, Ernst Troeltsch a Richard Niebuhr.


Max Weber se pokouší vysvětlit vliv náboženství na utváření společnosti a vytváří analytickou metodu kterou je možné vyřešit metodologické dilema vzniklé chápáním sociologie jako nestranné vědecké disciplíny na jedné straně a chápáním sociologie jako disciplíny, která je schopna empatické interpretace na straně druhé. Výsledkem je komparativní metodologie jejímiž nástroji jsou tzv. ideální typy. Základním Weberovým hlediskem při konstituci pojmů sekta a církev jako ideálních typů byl především aspekt členství. Církev je chápána jako uzavřená organizace, jejíž členství není spojeno s vědomým výběrem. Církev je také nositelkou spásy spojené svátostí a významným zdrojem posvátné autority je tradice. Sektu chápe Weber jako exkluzivní sociální skupinu, kdy členství v ní není dáno narozením, ale je to volba dospělého jedince, které musí splnit určitá kritéria, aby se mohl stát jejím členem. Sekta je také ekonomicky závislá na příspěvcích svých členů a preferuje emocionální prožívání bohoslužeb.


Ernst Troeltsch navázal na Maxe Webera, ale jeho poznatky inovoval ve třech základních bodech: 1)Přesunul důraz z formy organizace na náboženské chování. 2)Akcentoval pojem přizpůsobení se jako základní hledisko diferenciace mezi různými náboženskými styly. 3)Dvojici weberovských typologických pojmů (sekta, církev) doplnil o třetí - mystické skupiny. Církev je podle něj instituce, která se identifikuje se stávajícím společenským řádem a snaží se tento řád udržet. Sektu chápal jako relativně malou sociálně marginální skupinu, která je přesvědčena, že normy okolní společnosti jsou překážkou pro rozvinutí náboženského učení a Mystické skupiny, které kladou důraz na radikální náboženský individualismus, jsou něco mezi církví a sektou.


Snahou Richarda Niebuhra bylo analyzovat dynamiku vývoje jednotlivých náboženství. Sektu vidí jako nestabilní typ náboženské organizace, která má tendenci se v průběhu času transformovat do podoby církve - o což se nejvíce zasluhují především děti první generace dobrovolných členů.


Na Troeltschovo a Niebuhrovo vymezení sekty a církve navázali Milton J. Yinger, Rodney Stark, William S. Bainbridge a Bryan Wilson


Yinger rozlišuje náboženské skupiny na základě tří kritérií: 1)míra inkluzivity; 2)míra akceptace či odmítání sekulárních hodnot; 3)míra profesionálního personálu a byrokracie. Jeho základní typologické kategorie jsou:

  1. univerzální institucionalizovanou církev = skupina, kde jsou základní funkce a instituce společnosti a náboženské skupiny téměř identické;
  2. univerzální rozptýlená církev = skupina spojená s univerzalistickými nároky a relativně otevřená vůči společnosti;
  3. eklésia = skupina, která nebyla schopná tak úspěšně integrovat původní sektářské tendence;
  4. denominace = společností respektovaná náboženská skupina, otevřená okolní společnosti a do jisté míry se jí přizpůsobující;
  5. establovaná sekta = přechod mezi denominací a sektou, přizpůsobuje se okolnímu světu, není však příliš tolerantní vůči ostatním náboženským skupinám;
  6. sekta = konfliktní náboženská skupina, existující krátkou dobu, preferující izolaci a odmítající církevní či jiné mainstramové praktiky. Má tři podskupiny - akceptační sekty, agresivní sekta a odmítavé sekty;
  7. kult = malá, krátce existující skupina, lokálního charakteru, soustředěná kolem charismatického vůdce.


Stark a Bainridge si uvědomují, že narůstá počet nových typologií a tak je těžké je utřídit. Odkazují se na modifikaci vytvořenou Bentonem Johnsonem - totiž, že církev je náboženská skupina, která akceptuje sociální prostředí, v němž existuje, zatímco sekta toto sociální prostředí odmítá. Vznik sekty je spojen především s procesem odštěpení. Stark s Bainbridgem rozlišují ještě jednu skupinu - kult (kultovní hnutí).


Bryen Wilson přijal tradiční dělení na církev a sektu a sekty dále rozdělil na gnostické, introverzionalistické, konverzionaistické a adventistické - časem však svou typologii pozměnil - gnostické sekty přejmenoval na manipulacionistické a přidal tři nové typy sekt - reformistické, thaumaturgikální a utopistické.


Kritická reflexe typologického použití sekta a církev:

  1. Pojmy sekta, kult a církev obsahují silnou hodnotící konotaci. Sekty jsou často vnímány jako bigotní, totalitární a násilnické skupiny. Na kult může být také nahlíženo jako na destruktivní formu náboženství. Proto se většina sociologů a religionistů kloní k názoru, že by se od těchto pojmů mělo opustit.
  2. Pojmy sekta, církev, denominace či kult jsou zakořeněný v křesťanství a proto nastává problém s některými náboženskými novotvary, které „stojí mimo“.
  3. Ignorování faktu, že společnost a kultura se neustále mění a proto podléhá změnám i náboženství.
  4. Posledním problémem je míra generalizace, na níž je celé typologické používání pojmů sekta kult a církev založeno.

Použitá literatura

  1. VÁCLAVÍK, David. „Meze a možnosti religionistického používání pojmů sekta, kult a církev“, Religio 1/1, 2005, 29-57.
  2. ŠTAMPACH, Odilo Ivan. Přehled religionistiky. Vyd. 1. Praha : Portál, 2008. 237 s. ISBN 9788073673840.
  3. DURKHEIM, Émile. Elementární formy náboženského života : systém totemismu v Austrálii. Vyd. 1. Praha : OIKOYMENH, 2002. 491 s. ISBN 8072980564