Knihovnické školství 1918-1938: Porovnání verzí

Z WikiKnihovna
 
(Není zobrazeno 6 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
(Žádný rozdíl)

Aktuální verze z 24. 1. 2015, 20:18

Autor: Petra Trembošová

Klíčová slova: školství, vzdělávání, knihovnictví


Události po 1. světové válce výrazně ovlivnily vývoj jak československého knihovnického školství, tak knihovnictví jako celku. Za Rakousko-uherské monarchie neexistovaly střední ani vysoké školy, které by poskytovaly vzdělání v tomto oboru a připravily tak knihovníky na výkon jejich povolání. Vznik demokratického státu a dostupnost knihoven široké veřejnosti měl za důsledek rostoucí zájem o kulturu, čímž vrostly také požadavky na profesi knihovníka, které se do té doby věnovali knihovníci vědci, učitelé, spisovatelé, básníci a další lidé bez odborného knihovnického vzdělání, které do 20. let 20. století nemělo žádnou pevnou základnu. Meziválečné období může být obecně charakterizováno jako rozkvět československého knihovnického školství a profesionalizace knihovnictví.

1918 - 1920

Toto období je typické snahou vytvořit základnu v rámci ministerstva školství. Angloamerické knihovnictví mělo velký vliv na vývoj v Československu a stalo se vzorem i pro vytvoření knihovnického vzdělávacího systému. Pod jeho vlivem se již před první světovou válkou objevila myšlenka zavést knihovnické kurzy. Mezi hlavní propagátory patřil Ladislav Jan Živný, který až v prosinci roku 1918 vedl první knihovnický kurz pro veřejné knihovny, kterého se zúčastnilo 15 posluchačů a v dubnu 1919 se pak konaly dvouměsíční knihovnické kurzy, které absolvovalo celkem sedmdesát zájemců. [1]

Náplní těchto kurzů byly základní knihovnické disciplíny, jako je:

  • bibliografie
  • dějiny knihy
  • dějiny knihoven
  • katalogizace
  • klasifikace a správa knihoven.

Další z důsledků působení angloamerického knihovnictví bylo schválení Zákonu o veřejných knihovnách obecních, známý jako první knihovní zákon, který mimo jiné stanovil zásady vzdělávání knihovníků, čímž zvýšil nároky nároky na kvalifikaci těch, kteří tuto pozici zastávali. "Knihovníci působící v obcích nad 10 000 obyvatel museli zpravidla absolvovat Státní knihovnickou školu. Pro knihovníky v obcích od 2000 do 10 000 obyvatel byly určeny státní knihovnické kurzy. K nim později přibyly krátkodobé knihovnické kurzy pro knihovníky v místech, kde žilo méně než 2000 obyvatel.“ [2] Přesto však v knihovnách stále převládali dobrovolníci, díky kterým se zásady zákona vžily do praxe. Právě pro ně byla Ministerstvem školství a národní a osvěty vydána Příručka pro veřejné knihovny, Příručka pro nejmenší knihovny, Knihovníkova praxe, Zakládání a vedení veřejných knihoven.

Zásadní zlom pak přišel v roce 1920, kdy byla založena první Státní knihovnická škola v Praze, jejíž základním kamenem bylo rozšíření kurzů Ladislava Jana Živného. Byla to jednoletá škola, která podléhala Ministerstva školství a národní osvěty, jejíž ředitelem se stal Zdeněk Václav Tobolka. Na tuto školu byli přijímáni i studenti bez maturity. Kritérium přijetí byla zkouška, která prověřovala znalosti české a slovenské literatury a znalosti hlavních děl světové literatury z hlediska potřeb knihovny. Uchazeči bez maturity museli podstoupit ještě jednu zkoušku na úrovni absolventa střední školy a prokázat tak znalosti nutné pro knihovnickou praxi. Přednášela zde řada důležitých osobností českého knihovnictví, které se vydáváním nových publikací zasloužily o doplnění chybějících učebních materiálů.

1921 - 1928

Rok po založení Státní knihovnické školy v Praze, vznikla také německá jednoletá Státní knihovnická škola v Ústí nad Labem kvůli podstatné německé menšině na našem území.

V letech 1920 - 1927 absolvovalo českou Státní knihovnickou školu 169 studentů, z nichž 80 složilo zkoušky na veřejné knihovny a 89 na vědecké [3]. Celkově se však v Československu projevovala nespokojenost s úrovní vzdělání knihovníků, pro které stále neexistovala žádná vysoká škola, proto se Z.V. Tobolka snažil spojit knihovnické školství s Univerzitou Karlovou. Na jeho popud byly pak 26.9.1927 zřízeny dvousemestrové a čtyřsemestrové kurzy pro vzdělávání v knihovnictví vědeckém a administrativním, jejíchž ředitelem se stal sám Tobolka, který v květnu tohoto roku habilitoval jako první docent knihovědy. Docházelo také k prohlubování rozdílů mezi vědeckými a veřejnými knihovnami, a s tím vyvstávalo stále více otázek o přípravě kvalifikovaných pracovníků pro oba typy knihoven. V roce 1927 přerušila svou činnost první Státní knihovnická škola. O rok později byla nově otevřená a zreorganizovaná.

1929 - 1938

V tomto období vývoj ustál. Hospodářská krize neměla na knihovnické školství výrazný dopad, s výjimkou dočasného uzavření Statní knihovnické školy, která trpěla značnými finančními problémy, a proto byla uzavřena. V roce 1938 v důsledku německé okupace ohraničí skončila významná éra ve vývoji československého knihovnického školství.

Poznámky

  1. CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-767-4. S. 143.
  2. Tamtéž, S. 143-144.
  3. CEJPEK, Jiří. Dějiny knihoven a knihovnictví. HLAVÁČEK Ivan, KNEIDL Jaroslav. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-163-3. S. 161.

Použitá literatura

BRADÁČ, Ludvík. Československé knihovnictví. 1. vyd. Praha: Československý kompas, 1925, 612 s.

CEJPEK, Jiří. Dějiny knihoven a knihovnictví v českých zemích a vybrané kapitoly z obecných dějin. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998, 192 s. ISBN 80-718-4163-3.

CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998, 179 s. ISBN 80-718-4767-4.

POLAČKOVÁ, Jana. Knihovnictví jako profese - 1. [online]. [cit. 2014-12-01]. Dostupné z: http://ctenar.svkkl.cz/clanky/2012-roc-64/10-2012/knihovnictvi-jako-profese-1-102-1300.htm#15