Knihovnické školství 1918-1938: Porovnání verzí
| Řádek 20: | Řádek 20: | ||
Další z důsledků působení angloamerického knihovnictví bylo schválení Zákonu o veřejných knihovnách obecních, známý jako první knihovnický zákon, který mimo jiné stanovil zásady vzdělávání knihovníků, čímž zvýšil nároky nároky na kvalifikaci těch, kteří tuto pozici zastávali. "Knihovníci působící v obcích nad 10 000 obyvatel museli zpravidla absolvovat Státní knihovnickou školu. Pro knihovníky v obcích od 2000 do 10 000 obyvatel byly určeny státní knihovnické kurzy. K nim později přibyly krátkodobé knihovnické kurzy pro knihovníky v místech, kde žilo méně než 2000 obyvatel.“ <ref>Tamtéž, s. 147</ref> Přesto však v knihovnách stále převládali dobrovolníci, díky kterým se zásady zákona vžily do praxe. Právě pro ně byla Ministerstvem školství a národní a osvěty vydána Příručka pro veřejné knihovny, Příručka pro nejmenší knihovny, Knihovníkova praxe, Zakládání a vedení veřejných knihoven. | Další z důsledků působení angloamerického knihovnictví bylo schválení Zákonu o veřejných knihovnách obecních, známý jako první knihovnický zákon, který mimo jiné stanovil zásady vzdělávání knihovníků, čímž zvýšil nároky nároky na kvalifikaci těch, kteří tuto pozici zastávali. "Knihovníci působící v obcích nad 10 000 obyvatel museli zpravidla absolvovat Státní knihovnickou školu. Pro knihovníky v obcích od 2000 do 10 000 obyvatel byly určeny státní knihovnické kurzy. K nim později přibyly krátkodobé knihovnické kurzy pro knihovníky v místech, kde žilo méně než 2000 obyvatel.“ <ref>Tamtéž, s. 147</ref> Přesto však v knihovnách stále převládali dobrovolníci, díky kterým se zásady zákona vžily do praxe. Právě pro ně byla Ministerstvem školství a národní a osvěty vydána Příručka pro veřejné knihovny, Příručka pro nejmenší knihovny, Knihovníkova praxe, Zakládání a vedení veřejných knihoven. | ||
| − | Zásadní zlom pak přišel v roce 1920, kdy byla založena první Státní knihovnická škola v Praze, jejíž základním kamenem bylo rozšíření kurzů Ladislava Jana Živného. Byla to jednoletá škola, která podléhala Ministerstva školství a národní osvěty, jejíž ředitelem se stal Zdeněk Václav Tobolka a jako učitel na ní také působil L.J. Živný. Na tuto školu byli přijímáni i studenti bez maturity. Kritérium přijetí byla zkouška, která prověřovala znalosti české a slovenské literatury a znalosti hlavních děl světové literatury z hlediska potřeb knihovny. Uchazeči bez maturity museli podstoupit ještě jednu zkoušku na úrovni absolventa střední školy a prokázat tak znalosti | + | Zásadní zlom pak přišel v roce 1920, kdy byla založena první Státní knihovnická škola v Praze, jejíž základním kamenem bylo rozšíření kurzů Ladislava Jana Živného. Byla to jednoletá škola, která podléhala Ministerstva školství a národní osvěty, jejíž ředitelem se stal Zdeněk Václav Tobolka a jako učitel na ní také působil L.J. Živný. Na tuto školu byli přijímáni i studenti bez maturity. Kritérium přijetí byla zkouška, která prověřovala znalosti české a slovenské literatury a znalosti hlavních děl světové literatury z hlediska potřeb knihovny. Uchazeči bez maturity museli podstoupit ještě jednu zkoušku na úrovni absolventa střední školy a prokázat tak znalosti nutné pro knihovnickou praxi. Přednášela zde řada důležitých osobností českého knihovnictví, které se vydáváním nových publikací zasloužily o doplnění chybějících učebních materiálů. <ref>CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: Úvod do informační vědy. Praha: Karolinum, 2005. s. 205. ISBN 80-246-1037-X.</ref> |
| − | |||
== Použitá literatura == | == Použitá literatura == | ||
<references /> | <references /> | ||
Verze z 5. 11. 2014, 19:29
Autor: Petra Trembošová
Události po 1. světové válce výrazně ovlivnily vývoj jak československého knihovnického školství, tak knihovnictví jako celku. Mimo osobnostních vlastností je pro povolání knihovníka určující také vzdělání, avšak za Rakouskouherské monarchie neexistovaly střední ani vysoké školy, které by poskytovaly vzdělání v tomto oboru a připravili knihovníky na výkon jejich povolání, i přesto ale České země měli poměrně rozsáhlou síť knihoven. Situace na Slovensku byla podstatně horší. Vznik demokratického státu a dostupnost knihoven široké veřejnosti měl za důsledek rostoucí zájem o kulturu, čímž vrostly také požadavky na profesi knihovníka, které se do té doby věnovali knihovníci vědci, učitelé, spisovatelé, básníci a další lidé bez odborného knihovnického vzdělání [1], které do 20. let 20. století nemělo žádnou pevnou základnu. Meziválečné období může být obecně charakterizováno jako rozkvět československého knihovnického školství a profesionalizace knihovnictví.
1918 - 1920
Toto období je typické snahou vytvořit základnu v rámci ministerstva školství. Angloamerické knihovnictví mělo velký vliv na vývoj v Československu a stalo se vzorem i pro vytvoření knihovnického vzdělávacího systému. Pod jeho vlivem se již před první světovou válkou objevila myšlenka zavést knihovnické kurzy. Mezi hlavní propagátory patřil Ladislav Jan Živný, který až v prosinci roku 1918 vedl první knihovnický kurz pro veřejné knihovny, kterého se zúčastnilo,15 posluchačů a v dubnu 1919 se pak konaly dvouměsíční knihovnické kurzy, které absolvovalo celkem sedmdesát zájemců. [2]
Náplní těchto kurzů byly základní knihovnické disciplíny, jako je:
- bibliografie
- dějiny knihy
- dějiny knihoven
- katalogizace
- klasifikace a správa knihoven.
Další z důsledků působení angloamerického knihovnictví bylo schválení Zákonu o veřejných knihovnách obecních, známý jako první knihovnický zákon, který mimo jiné stanovil zásady vzdělávání knihovníků, čímž zvýšil nároky nároky na kvalifikaci těch, kteří tuto pozici zastávali. "Knihovníci působící v obcích nad 10 000 obyvatel museli zpravidla absolvovat Státní knihovnickou školu. Pro knihovníky v obcích od 2000 do 10 000 obyvatel byly určeny státní knihovnické kurzy. K nim později přibyly krátkodobé knihovnické kurzy pro knihovníky v místech, kde žilo méně než 2000 obyvatel.“ [3] Přesto však v knihovnách stále převládali dobrovolníci, díky kterým se zásady zákona vžily do praxe. Právě pro ně byla Ministerstvem školství a národní a osvěty vydána Příručka pro veřejné knihovny, Příručka pro nejmenší knihovny, Knihovníkova praxe, Zakládání a vedení veřejných knihoven.
Zásadní zlom pak přišel v roce 1920, kdy byla založena první Státní knihovnická škola v Praze, jejíž základním kamenem bylo rozšíření kurzů Ladislava Jana Živného. Byla to jednoletá škola, která podléhala Ministerstva školství a národní osvěty, jejíž ředitelem se stal Zdeněk Václav Tobolka a jako učitel na ní také působil L.J. Živný. Na tuto školu byli přijímáni i studenti bez maturity. Kritérium přijetí byla zkouška, která prověřovala znalosti české a slovenské literatury a znalosti hlavních děl světové literatury z hlediska potřeb knihovny. Uchazeči bez maturity museli podstoupit ještě jednu zkoušku na úrovni absolventa střední školy a prokázat tak znalosti nutné pro knihovnickou praxi. Přednášela zde řada důležitých osobností českého knihovnictví, které se vydáváním nových publikací zasloužily o doplnění chybějících učebních materiálů. [4]
