KISK:Informační vzdělávání

Z WikiKnihovna

VIKMB12 - Informační vzdělávání

Stránka slouží studentům předmětu VIKMA32 - Informační vzdělávání.

V rámci zakončení předmětu, je třeba aby studenti vypracovali následující wikihesla. Pracují ve dvojicích a rozsah jednoho hesla by měl být cca. 9000 znaků. Nezapomeňte do patičky vámi vypracovaného hesla doplnit i vaše jméno včetně uča.


Historie e-learningu (do současnosti)

Blended learning

Jana Lánová

M-learning

Dana Katrňáková 342016

E-learning 2.0

Josef Moravec

Game Based Learning

Zdeněk Hruška, Jana Otevřelová

Learning management systems (LMS)

Michal Denár, Soňa Príborská

Standardy v e-learningu (SCORM, AICC atd.)

Webináře

Nová média v informačním vzdělávání

Andrea Szászová, Ľudmila Osičková

Pedagogické vědní disciplíny

Zpracovala: Veronika Chromá (361743), Myroslava Kutsyn (97894)


Pedagogiku můžeme definovat jako „vědní obor, který zahrnuje teorii a výzkum v oblasti výchovy a vzdělávání. Je vymezována jako věda o výchově nebo jako věda o výchově a vzdělávání a o konkrétnějších výchovných a vzdělávacích procesech […].“[1]

V průběhu svého vývoje si pedagogika vytvořila vztah nejen k ostatním vědám (např. psychologie, sociologie, lékařské vědy, technické vědy atd.), ale také se diferencovala na řadu disciplín a subdisciplín, které tvoří její vnitřní strukturu.[2] A právě tyto disciplíny a subdisciplíny jsou souhrnně označovány jako pedagogické vědní disciplíny (dále pedagogické vědy).

Protože není ustálena jednotná struktura pedagogiky, můžeme se v literatuře setkat s různým členěním pedagogických věd. Lze je dělit např. na základní, aplikované a hraniční.[2]


1) Základní

Mezi základní pedagogické vědy patří:

  • obecná pedagogika„zabývá se základními problémy výchovy a vzdělání“.[3] Systematizuje a objasňuje základní pedagogické jevy a snaží se vyvodit obecně platné pedagogické normy. Obsah obecné pedagogiky je tvořen dvěma částmi: a) metodologickou či vědoslovnou – zabývá se problematikou pedagogiky jako vědy (předmět pedagogiky, její vztah k jiným vědám, její poslání ve společnosti atd.); a b) všeobecnou teorií výchovy – obecně zkoumá základní pedagogické kategorie (tj. cíl, strukturu a funkci výchovy, výchovné metody atd.);[4]
  • metodologie pedagogiky – zabývá se výzkumnými metodami, které se uplatňují v pedagogice;[5]
  • dějiny pedagogiky (označované také jako „dějiny výchovy“) - zkoumají vývoj pedagogických názorů a koncepcí, výchovně vzdělávacích institucí a jejich forem, legislativu atd.[2] Lze je dělit na všeobecné dějiny výchovy (týkají se světového vývoje), národní dějiny výchovy (týkají se vývoje výchovy v daném teritoriu) a dějiny školství (mohou se dělit na všeobecné a národní; týkají se vývoje školských zařízení);[6]
  • srovnávací (komparativní) pedagogika – v současnosti významná vědecká disciplína, která popisuje, srovnává a hodnotí vzdělávací systémy v různých zemích. „Zkoumá jejich strukturu (zejm. členění školství na jednotlivé druhy škol), jejich fungování, pojetí a obsahy vzdělávání, dosahované vzdělávací výsledky, styly výuky, kulturní, ekonomické a historické faktory podmiňující vzdělávací systémy.“[7]
  • didaktika - je definována jako teorie vzdělávání a vyučování. Věnuje se procesu vyučování a učení a problematice vzdělávacích obsahů, které si žáci v rámci procesu vyučování a učení osvojují.[8] Jednoduše řečeno, zabývá se „1. tím, co a k jakým účelům se vyučuje; 2. tím, jak se to vyučuje.“[9]
  • teorie výchovy – jde o disciplínu, „která se zabývá konkrétně procesy výchovy mravní, rozumové, světonázorové, tělesné, estetické, pracovní; principy a metodami výchovné práce, vztahem vychovatele a vychovávaného…“[10]
  • speciální pedagogika – vědní disciplína, která se zabývá výchovou a vzděláním osob se speciálními vzdělávacími potřebami. Zaměřuje se na jedince s různými handicapy (např. tělesnými…) či různými omezeními (např. v komunikaci, chování…).[11]V rámci speciální pedagogiky se vytvořily subdisciplíny, které se věnují jednotlivým znevýhodněním. Mezi tyto subdisciplíny patří:
    • psychopedie – zaměřuje se na osoby s mentálním postižením, tj. se sníženými rozumovými schopnostmi;
    • somatopedie – zaměřuje se na osoby tělesně postižené;
    • oftalmopedie – zabývá se osobami se zrakovým postižením a nevidomými; (lze se setkat i s názvy tyflopedie či optopedie);
    • surdopedie – věnuje se osobám se sluchovými vadami;
    • logopedie – zaměřuje se na osoby s poruchami řeči;
    • etopedie – věnuje se osobám s poruchami chování.[11]

V současné době se speciální pedagogika věnuje také specifickým vývojovým poruchám učení, jako je dyslexie (porucha čtení), dysgrafie a dysortografie (porucha psaní a pravopisu), dyskalkulie (porucha při počítání a operaci s čísly).[12]

  • pedagogická diagnostika – vědecká disciplína, která se zabývá zjišťováním a hodnocením dosažené úrovně vědomostí, dovedností či vlastností, které si jedinec osvojil během výchovného a vzdělávacího procesu. Díky diagnostice můžeme např. zjišťovat, zda jsou předškolní děti zralé pro vstup do školy nebo zda dospělí mají předpoklady pro výkon určité profese atd.[13]


2) Hraniční


  • pedagogická psychologie je odvětví psychologie zabývající se výchovně-vzdělávacími otázkami v praxi z psychologického hlediska. Zkoumá jednotlivce (zejména děti a mládež), jeho chování, učení, formování osobnosti s ohledem na to, jak působí výchova - např. zkoumá výchovné pracovníky a žáky v rámci jejich vztahů, jak vzájemně působí. Do pedagogické výchovy spadají i další subdisciplíny: např. učení a poznávání – zkoumá jak se žák učí a jaké kognitivní procesy k němu využívá (pozornost, paměť atd.)[14]
  • sociologie výchovy se a zkoumá jakou funkci plní výchova ve společnosti, jak funguje v roli sociálního institutu, jaký vztah je mezi sociální strukturou a školským systémem. Hlavními tématy sociologie výchovy je vzdělanostní struktura a vzdělanostní mobilita, sociální stratifikace a vzdělávání, rovnost vzdělávacích příležitostí. V souvislosti s pojmem sociologie výchovy se také velmi často objevují synonyma „pedagogická sociologie, sociologie vzdělávání, vzdělávání, sociologická pedagogika“.[15]
  • kybernetická pedagogika jedním z teoretických přístupů k technologii vzdělání (didaktické technologii), jež je sama "rodnou sestrou" obecné didaktiky.[16]
  • dramatická výchova. Pod pojmem dramatická výchova se rozumí využívání postupu a elementu dramatického chování. Jedním z hlavních cílů dramatické výchovy je rozvoj osobnosti (sebevyjádření, sebepoznávaní, seberegulace atd.), také se zabývá rozvojem sociálním (komunikace, vztahy, spolupráce) a rozvojem esteticko-uměleckým (vztah k divadelnímu umění a umění vůbec). Klíčovým pojmem v dramatické výchově je vzájemné jednání (interakce) osob v situacích. Aby k tomu došlo, je nutno vytvořit „dramatickou situaci“, nějaký konflikt – neshody, obtíže, problém aj. Jedinec, který řeší tyto problémy, je nucen vybrat si z několika variant, různých postojů, názorů, což následně přináší výrazné emoce. Na základě zkušeností tyto prožitky zůstávají v paměti mnohem více zabarveny emocionálně. V dramatické výchově se také pracuje s tvořivostí, projevuje se zde partnerství, spolupráce, sdílení.[17]
  • artefiletika je vzdělávání a výchova, které vychází z výtvarného umění, estetické stránky přírody a hmotné kultury. Prostřednictvím uměleckých aktivit se artefiletika snaží rozvíjet sociální kompetence, rozšiřovat kulturní kapitál jedince.[18]
  • sociální pedagogika sleduje vliv sociálního prostředí na výchovu a vzdělání člověka, zabývá se jevy, jenž negativně ovlivňují a ohrožují jedince, vztahy mezi jedincem (sociální skupinou) a sociálním prostředím (sociální společnosti) ve výchově a vzdělávání. Cílem sociální pedagogiky je pomoc sociálně znevýhodněným, rizikovým skupinám – drogově závislým, trestaným, nezaměstnaným.[19]
  • environmentální výchova. Ekologická výchova či environmentální výchova vede jednotlivce k odpovědnému chování vůči přírodě, životnímu prostředí. Tématy environmentální výchovy jsou například tyto oblasti: energie (alternativní energie), ochrana přírody, změna klimatu, znečištění životního prostředí, ozonová díra, hospodaření s odpady.[20]
  • multikulturní výchova je proces, jehož prostřednictvím by měl jednotlivec vytvářet pozitivní postoje, vnímání, hodnocení kultur odlišných od jeho vlastní. Multikulturní výchova spojuje přístupy pedagogiky, psychologie, sociolingvistiky, antropologie, nicméně jádro této discipliny leží v pedagogice. Jednou ze základních otázek multikulturní výchovy je zjistit, v jakém věku se u dětí formují negativní postoje vůči příslušníkům jiných kultur. V rámci výzkumu bylo zjištěno, že takovéto předsudky vznikají u dětí v poměrně útlém věku (5-6 let). Proto na základě určitých vzdělávacích programů začleněných do školního vzdělávání lze formovat v žácích pozitivní postoje k představitelům jiných kultur.[14]
  • ekonomika vzdělávání
  • školská statistika
  • školní zdravotnictví a školní hygiena


3) Aplikované


Aplikované můžeme dělit:

  • podle věkových stadií (předškolní pedagogika, pedagogika základní školy, středoškolská, vysokoškolská, andragogika a gerontopedagogika);
  • podle společenských oblastí (pedagogika volného času aj.);
  • podle výchovných zařízení (mimoškolská pedagogika, školní pedagogika, mimoškolská pedagogika, předškolní pedagogika).


REFERENCE


  1. KOLÁŘ, Zdeněk et al. Výkladový slovník z pedagogiky. Praha: Grada, 2012, s. 96. ISBN 978-802-4737-102.
  2. 2,0 2,1 2,2 VALIŠOVÁ, A., H. KASÍKOVÁ et al. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007, s. 60. ISBN 978-802-4717-340.
  3. DVOŘÁČEK, Jiří. Pedagogika pro učitele odborných předmětů. Praha: Oeconomica, 2005, s. 12. ISBN 80-245-0886-9.
  4. JŮVA, Vladimír a Vladimír JŮVA. Úvod do pedagogiky. 4., dopl. vyd. Brno: Paido, 1999, s. 21-22. ISBN 80-85931-78-8.
  5. DVOŘÁČEK, ref. 3, s. 13.
  6. JŮVA, Vladimír a Vladimír JŮVA, ref. 4, s. 21.
  7. PRŮCHA, Jan a Jaroslav VETEŠKA. Andragogický slovník. Praha: Grada, 2012, s. 239. ISBN 978-80-247-3960-1.
  8. KOVÁŘ et al., ref. 1, s. 31.
  9. PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky: úvod do studia oboru. Praha: Portál, 2000, s. 103. ISBN 80-7178-399-4.
  10. KOVÁŘ et al., ref. 1, s. 149.
  11. 11,0 11,1 KOVÁŘ et al., ref. 1, s. 98.
  12. PRŮCHA, ref. 9, s. 82.
  13. PRŮCHA, ref. 9, s. 131-134.
  14. 14,0 14,1 PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky: úvod do studia v oboru. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, s. 74-79. ISBN 80-717-8399-4. Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „Průcha, Přehled pedagogiky“ použit vícekrát s různým obsahem
  15. PRŮCHA, Jan. Pedagogický slovník. 3., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2001, s. 221 . ISBN 80-717-8579-2.
  16. HLAVÁČ, Michal. KYBERNETICKÁ PEDAGOGIKA. In: SMĚRY VZDĚLÁVACÍ KYBERNETIKY [online]. 4.1. 2005 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://it.pedf.cuni.cz/strstud/edutech/2004_Vzdel_kyber_Hlavac/
  17. CISOVSKÁ, Hana. Dramatická výchova a sociální učení v základním vzdělávání. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2012, s.57-64. ISBN 978-80-7464-204-3.
  18. Artefiletika. In: Metodický portál RVP.CZ - unikátní PROSTOR PRO UČITELE, sdílení zkušeností a spolupráci [online]. 25.4.2013 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogicky_lexikon/A/Artefiletika
  19. ČÁBALOVÁ, Dagmar. Pedagogika. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 272 s. Pedagogika (Grada). ISBN 978-802-4729-930. Str.183-184
  20. Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Environmentální výchova [online]. c2013 [citováno 27. 04. 2013]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Environment%C3%A1ln%C3%AD_v%C3%BDchova&oldid=10254362

Andragogika

Martina Sochorová, Iveta Jansová

Kolbův cyklus

Dominika Babáková, Edita Hečová

Konstruktivismus a Konektivismus

Michaela Kočová, Ester Březinová

RWCT

Metody a formy výuky

Górecká Lucie, Krausová Veronika

Základní didaktické principy

Autoři textu: Kateřina Mrázová (UČO ......), Barbora Pitašová (UČO 262220)

Úvod

1. Komplexní rozvoj studenta

Strukturu osobnosti studenta rozdělujeme na oblasti kognitivní (poznávací, racionální), afektivní (postoje, názory, hodnoty) a psychomotorické (dovednostní, pohybové). Učitel by měl v rámci výuky zohledňovat a rozvíjet všechny tyto oblasti. Některé obory vzdělání mohou vyžadovat převahu kognitivního aspektu osobnosti (přírodní vědy, matematika) a jiné afektivní (humanitní vědy).

Ke komplexnímu rozvoji studenta můžeme přistupovat i z jiného hlediska. Například již od dob antiky se u studentů vyžadovala jak péče o duši (obecné vzdělání), tak i péče o tělo (sport). Z pedagogického hlediska můžeme komplexnost definovat  jako jednotu všech složek výchovy (rozumová, mravní, estetická, tělesná, pracovní a technická výchova).

2. Uvědomělost a aktivita

3. Vědeckost

4. Individuální přístup

5. Spojení teorie a praxe

6. Názornost

7. Přiměřenost

8. Trvalost

9. Soustavnost

Bloomova taxonomie

Denisa Šnédarová, Daniela Králová

Učební styly

Sylva Šimůnková, Eva Ogrocká

Kompetence učitele

Lea Mentlíková, Veronika Svobodová

Model TPCK

Matúš Hrušovský (uč.402429)


"Názorně popisuje povahu a strukturu znalostí, jež dnešní učitel potřebuje, aby byl schopen do své výuky integrovat technologie."


Začlenit technologie do výuky tak, aby vedla k uspokojivým výsledkům, není snadné, vyžaduje náročnou přípravu a vzhledem k proměnlivosti technologií i celoživotní vzdělávání učitelů. Model TPCK ukazuje, jak k problému přistupovat a pomáhá učitelům si uvědomit, co vše je nutné zahrnout do rozhodování o způsobech a cílech při plánování výuky.


TPCK cz 1.jpg

zdroj: B. Brdička, Integrace technologií podle modelu TPCK

Model TPCK má sedm částí:

TK – Technological Knowledge, „technologické vzdělání“, tedy ICT gramotnost ovšem obohacenou o další vědomosti a dovednosti, jež se týkají konkrétních technologií, které lze využít ve výuce.

CK – Content Knowledge, vzdělání v oboru.

PK – Pedagogical Knowledge, pedagogické vzdělání.

PCK – Pedagogical Content Knovledge, vzdělání, my bychom řekli v oborové didaktice

TCP – Technological Content Knowledge, technologicko-oborové, předmětové vzdělání, vědomosti a dovednosti, jež učiteli umožňují nacházet nové způsoby, jak žákům zprostředkovat látku prostřednictvím technologií, například využitím simulačních programů při výuce fyziky nebo chemie umožnit žákům ovlivňovat situace (a sledovat následky), které by v reálné výuce nebyly možné.

TPK – Technological Pedagogical Knowledge, technologicko-pedagogické vzdělání, vědomosti a dovednosti, jež učiteli umožňují uvědomit si, jak využití technologií ovlivňuje výuku a učení žáků, a umožňují mu nacházet nové cesty a metody výuky.

TPCK – Technological Pedagogical Content Knowledge, technologicko-pedagogicko-oborové, předmětové vzdělání, jež je souhrnem vzájemných interakcí v názvu vyjmenovaných složek.


Model vypracovali dva pedagogové Michiganské státní university, Punya Mishra a Matthew J. Koehler. Vyšli z teorie profesora Lee S. Shulmana ze Stanfordské Univerzity, který v 80. letech 20. století formuloval potřebu pedagogicko-předmětových znalostí (Pedagogical Content Knowledge - PCK), a přidali k této Shulmanem definované odbornosti učitele třetí oblast, která mezitím získala na významu, totiž vliv technologií.


Shulmanův model PCK popisuje to, co u nás zná každý absolvent pedagogické fakulty jako oborovou didaktiku – jako propojení oborových a pedagogických znalostí, odbornost, která zjednodušeně řečeno učitele vede k tomu, co a jak v daném oboru vyučovat.


Zahrneme-li do tohoto modelu technologie, situace se způsobem typickým pro dnešní, technologiemi prostoupenou společnost zkomplikuje. Definovat přesně, co je „technologická znalost“, vzhledem k rychlému vývoji, častým změnám a difúzi technologií do nejrůznějších oblastí lidského konání, není snadné. Punya Mishra a Matthew J. Koehler ji definovali jako porozumění informačním technologiím, které člověku umožňuje je produktivně využívat v práci i v každodenním životě, které mu umožňuje rozpoznat, kdy informační technologie může využít k dosažení svých cílů a kdy mu v tom brání a které mu umožňuje plynule se přizpůsobovat jejich proměnám.


Podle P. Mishry a M. J. Koehlera je TPCK nová část odbornosti učitele, která přesahuje všechny tři složky (oborové znalosti, pedagogiku a technologie) a liší se od odborností, které učitel získává odděleně studiem jednotlivých disciplín. Stejně jako nestačí, aby učitel studoval pouze oborové a pedagogické a obecné didaktické disciplíny, a do studijních programů budoucích učitelů je zařazena oborová didaktika, je nutné do vzdělávání učitelů zahrnout i tuto novou odbornost, jež v sobě nese pochopení vzájemného vztahu a vlivu těchto tří složek. TPCK je základem efektivního vyučování s využitím technologií. Učitel volí pro daný cíl vhodné metody, chce-li zahrnout do tohoto rozhodování technologie, zvažuje jejich možnosti a omezení jak z hlediska probírané látky, tak z hlediska pedagogických postupů a metod. Je třeba si uvědomit, že technologie ovlivňují jak obsah výuky – tedy to, co je možné prostřednictvím technologií žákům zpřístupnit, tak metody výuky.


Použité zdroje a literatura:

MISHRA, P.; KOEHLER, M. J. Technological Pedagogical Content Knowledge : A new framework for teacher knowledge. In Teachers College Record 108 (6). [s.l.] : Teachers College, Columbia University, 2006. s. 1017-1054. Dostupné z WWW: <http://punya.educ.msu.edu/writings/publications/>.

Rámcové vzdělávací programy

Marie Packová, Marie Škardová

Role tutora v distančním vzdělávání

Autoři: Filip Kocián, Jakub Forman

„E-tutor neučí, e-tutor motivuje a radí e-žákům“[1]

Tutor (poradce, konzultant, e-instruktor, e-lektor) je pedagogický pracovník, který je zároveň nejbližším pomocníkem studentů. Vzhledem k systému E-learningu je tutor jeho řídícím prvkem. Jeho hlavní úkoly jsou:

  • hodnotit práci studentů a sdělovat jim výsledky
  • odpovídat na dotazy studentů ohledně obsahu studijních materiálů
  • řídit proces seminářů
  • být rádcem studentů a pomáhat jim překonávat potíže spojené se studiem
  • neomezovat výuku na určitý čas

Role tutora zle rozdělit do čtyř základních oblastí:

1) Pedagogické

Jsou nejvíce důležité. Tutor s pomocí kladených otázek směřuje studenty k nalezení relevantních znalostí a jejich uchování v paměti. Pedagogické role zahrnují řadu úkonů:

  • otevřená diskuze se zaměřením na relevantní obsah a otázky
  • zapojení a udržování studentů do diskuzí
  • podpora zájmu studentů o diskuze

2) Sociální

Základním prvkem sociálních rolí je vytvoření přátelské a příjemné atmosféry, ve které mají studenti pocit, že studium je přínosné. Sociální nebo také společenská role je jeden z hlavních faktorů pro úspěšnost E-learningového kurzu. Sociální role tutorů jsou:

  • možnost studentům se představit
  • poskytnout řešení pro tzv. Lurkers (v tomto případě studenti kurzu, kteří mají strach zveřejnit své názory nebo odpovědi)
  • brát v úvahu kulturní a etnický původ studentů
  • podporovat interaktivitu mezi studenty
  • v případě potřeby připomenout účastníkům zásady slušného chovaní a netikety

Tutor se nesnaží studenta přesvědčit o jeho vlastním názoru nebo studentovi nabízet vlastní řešení problémů. Cílem tutora je přivést studenta ke správnému řešení pomocí vlastních sil (analýza otázky, rozdělení úkolu na dílčí cíle).

3) Organizační

Tutor by měl určit harmonogram základních aktivit pro studenty, definovat cíle kurzu a ujasnit pravidla vzdělávacího procesu.

  • reagovat na příspěvky účastníků
  • být trpělivý
  • kontrolovat zda student není přetížen informacemi
  • podporovat účast studentů v kurzu

4) Technické

Pro učitele nejméně oblíbená role. Zahrnuje seznámení s ICT systému a softwarem, který tvoří E-learningové prostředí. Technické role tutora jsou:

  • průvodce technickým zázemím předmětu
  • zpětná vazba na technické problémy

NICLS (Networked Information and Communication Literacy Skills)

Dovednosti, které by měl tutor rozvíjet spolu s tématem kurzu. Jejich vžití povede v budoucnosti ke zkvalitnění výuky. NICLS doplňuje tradiční dovednosti novým souborem schopností v oblasti informační a komunikační gramotnosti. NICLS potřeby jsou:

  • rozpoznání informačních potřeb
  • uvědomění si nedostatku informací
  • provádět kritické analýzy informací
  • vyhledávání informací
  • organizování nabitých znalostí
  • on-line komunikace

Nedostatek těchto dovedností vede k frustraci pro mnoho studentů e-learningiových kurzů a v případě uvědomění si tohoto nedostatku ze strany tutora také k nižší kvalitě kurzů. Tyto dovednosti neslouží pouze k e-learningu, ale především pro každodenní práci s internetovou sítí. V budoucnosti by se měli tyto dovednosti aplikovat na základní úroveň vzdělání. Většina dnešních studentů získala v základním stupni vzdělání pouze tyto dovednosti: čtení, psaní a počítání, proto je důležité zmíněné NICLS dovednosti rozšiřovat.

Reference

  1. PAVLÍČEK, Jiří. Základy e-didaktiky pro e-tutory. Základy e-didaktiky pro e-tutory [online]. 2003, č. 1 [cit. 2013-04-30]. ISSN 80-7042-921-6. Dostupné z: http://www.osu.cz/fpd/kik/dokumenty/autsy/zkle-didaktiky.pdf

Použitá literatura

  1. McPherson, M.A. and Nunes, J.M.B. (2004) The role of tutors as an integral part of online learning support. European Journal of Open and Distance Learning. ISSN 1027-5207
  2. ZLÁMALOVÁ, Helena. Principy distanční vzdělávací technologie a možnosti jejího využití v pedagogické praxi na technických vysokých školách [online]. [cit. 2013-04-30]. Dostupný z WWW: < http://virtual.cvut.cz/telel/zlamalova.html>.
  3. ZLÁMALOVÁ, Helena. Distanční vzdělávání a e-learning. Univerzita Jana Amose Komenského, Praha, 2008.

Historie chápání pojmu informační gramotnost

Lukáš Rožnovský, Jitka Šiborová

Mediální gramotnost

Eva Durnova, Lucie Belejova

ICT gramotnost

Kateřina Kopecká (382631), Marie Štouračová (382413)

Funkční gramotnost

Tereza Deutschová, Sylvie Dyčková

Evropské instituce podporující problematiku informační gramotnosti

Lukáš Prorok, Eva Šteinigerová

České instituce podporující problematiku informační gramotnosti

Drahomír Hájek, Tomáš Ocásek

Aktivity ACRL na poli informační gramotnosti

Standardy informační gramotnosti

Dalibor Bláha

7 Pillars of Information Literacy Core Model – SCONUL

Lada Kadaníková, Veronika Víšková

BIG6 a BIG3

Jakub Alt, Josef Ludvíček

Odborná periodika se zaměřením na informační vzdělávání

Blanka Svobodová, Martin Mašek

Odborné akce se zaměřením na informační gramotnost

Výzkumy informační gramotnosti – přehled

Klíčové kompetence

Michaela Blažejová, Dominika Frömelová