Grafém

Z WikiKnihovna
Verze z 16. 8. 2013, 12:58, kterou vytvořil JanaLanova (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Autor: Michaela Kouřilová

Klíčová slova: lingvistika, pravopis

Synonyma: písmeno

Související pojmy:

nadřazené - pravopis, lingvistika

podřazené - ---

Charakteristika

Pojem grafém pochází z řečtiny a označuje grafický nebo písemný znak. V základním významu se pak používá pro označení nejmenší, dále už nedělitelné jednotky psaného jazyka. Je to základní strukturní jednotka. Běžně zastupuje jeden foném, ale může také označovat další znaky, jako jsou na příklad číslice, interpunkční znaménka nebo i piktogramy.

Oblastí, která upravuje reprezentaci fonémů v písmu, je pravopis, neboli ortografie. Soubor jeho pravidel se liší podle jazyků. Většina jazyků světových a všechny jazyky evropské užívají hláskové písmo, v němž se často uplatňuje pravopis fonetický (lépe fonologický). Ten je založen na principu, že jedné hlásce odpovídá pouze jeden grafém a naopak - uplatňuje se např. v srbštině, chorvatštině, běloruštině nebo finštině. V češtině se využívá také, ale je doplněn principem morfologickým a historickým. Ten najedeme ještě ve větší míře v němčině, francouzštině a nejvíc v angličtině.[1]

Vývoj českého pravopisu

Český pravopis prošel mnoha úpravami, než se ustálil v současné podobě. Od tzv. primitivního pravopisu, kde jeden grafém mohl představovat i několik fonémů (např. písmeno c mohlo být čteno jako c, č i k), přes dva typy pravopisu spřežkového (hláska, která nemá speciální znak, se zapisuje pomocí kombinace dvou nebo i tří grafémů - např. rs za ř, ss za s nebo š), který se dnes používá v polštině. Dále následovaly změny způsobené reformou Jana Husa, zavedení tzv. diakritického pravopisu, kde byly spřežky nahrazeny písmeny s diakritickými znaménky, tečkou či čárkou (ċ za č, ż za ž a čárkou se označovala délka, což se zachovalo do dnes). V 16. století následoval pravopis bratrský, který sjednotil pravopisný úzus a místo teček se nad písmeny začaly objevovat háčky. Další změny byly, že se např. začala označovat kvantita u kroužkem, vzniklo tedy ů nebo se š z typografických důvodů i nadále psalo spřežkou ʃʃ. V 19. století ještě následovaly tři obrozenecké reformy, které ale řešily spíše už dílčí problémy pravopisu.

Vokalické grafémy

Vokalické fonémy /a/, /e/, /i/, /o/, /u/, /á/, /é/, /í/, /ó/, /ú/ jsou v písmu realizovány pomocí 14 grafémů. Kromě základních podob existují také podoby pro krátké a dlouhé /i/ po pravopisně tvrdých a obojetných souhláskách, tedy y a ý. Z historických důvodů se foném /ú/ uvnitř českých slov a v koncovkách píše jako ů. Dalším českým specifikem je písmeno ě, které spolu s předcházející souhláskou zní buď /j/+/e/, ve slabikách , , , , nebo /ň/+/e/ ve tvaru . Můžeme tedy shrnout, že písmena y, ý, ů, ě označují v současné češtině už jen grafémy bez příslušné odlišující fonetické složky.[2]

Konsonantické grafémy

Pro označení 21 pravých konsonantických fonémů slouží pouze 18 grafémů. Jedná se tedy o opačnou tendenci než u hlásek vokalických. Mezi českými písmeny se dochovala jediná spřežka, a to ch. Nepoměr mezi počtem fonémů a grafému vzniká mimo jiné také díky okrajovým hláskám /ʒ/ a /ǯ/, které se graficky zaznamenávají pomocí písmen d+z a d+ž. Na úplné periferii užívání pak stojí grafémy x, q, w.[3]

Poznámky

  1. BACHMANNOVÁ, Jarmila, Petr KARLÍK, Marek NEKULA a Jana PLESKALOVÁ. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny, 2002. ISBN 807106484x. S. 337
  2. GREPL, Miroslav, Petr KARLÍK, Marek NEKULA a Zdenka RUSÍNOVÁ. Příruční mluvnice češtiny. Vyd 2., opr. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 9788071069805. S. 28.
  3. GREPL, Miroslav, Petr KARLÍK, Marek NEKULA a Zdenka RUSÍNOVÁ. Příruční mluvnice češtiny. Vyd 2., opr. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 9788071069805. S. 33.

Použitá literatura

  • BACHMANNOVÁ, Jarmila, Petr KARLÍK, Marek NEKULA a Jana PLESKALOVÁ. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny, 2002, 604 s. ISBN 807106484x.
  • GREPL, Miroslav, Petr KARLÍK, Marek NEKULA a Zdenka RUSÍNOVÁ. Příruční mluvnice češtiny. Vyd 2., opr. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 799 s. ISBN 9788071069805.
  • ŠLOSAR, Dušan. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Vyd. 3., opr. a dopl. Brno: Host, 2009, 178 s. ISBN 9788072943111.