Friedrich Wilhelm Ostwald

Z WikiKnihovna
Verze z 26. 4. 2014, 15:56, kterou vytvořil Michal Klajban (diskuse | příspěvky) (→‎Použitá literatura: fix)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Friedrich Wilhelm OstwaldWilhelm ostwald.jpg
 
Riga, Lotyšsko
Datum a
místo úmrtí
3. dubna 1932
Lipsko
  urémie
  ženatý, 5 dětí
  -
  -
Vzdělání Dorpat, Riga, Lipsko
Pracoviště -
  Nobelova cena za chemii v roce 1909
Známý pro Teorie barev, Teorie štěstí

Život

Friedrich Wilhelm Ostwald se narodil 2. září 1853 ve městě Riga v Lotyšsku. Otec Gottfried byl malíř a svému synovi již od dětství vštěpoval smysl pro umění, který si pak Wilhelm ponechal po celý život. Měl rád ruční práce, jeho největší vášní však byla chemie. Rodiče mu dokonce dovolili mít domácí dílnu a laboratoř. Jako mladík vyvinul metodu o přenosu snímků na keramický povrch. Tento proces znovu a znovu opakoval, aby našel ty nejlepší podmínky. Již v jedenácti letech sestrojil svůj první ohňostroj a prováděl s ním různé experimenty.[1] Roku 1880 se oženil s Helene von Reyher s níž společně vychovali pět dětí, konkrétně dvě dcery a tří syny. V roce 1906 se odstěhoval do domu s názvem „Villa Energie“ v obci Gross Bothen, kde po velmi aktivním životě nadále pracoval ve svých laboratořích, a to především na teorii barev. Laboratoře měl orientované na sever, jih, východ i západ a tak měl k dispozici takové podmínky slunečního světla, které vyhovovaly jeho projektům i jeho aktuální náladě.[2] Verlag Unesma, vlastní Ostwaldova společnost, publikovala většinu jeho práce o barvách. Právě pro tuto práci je vzpomínán mnoha umělci. V době pobytu v „Energii“ se věnoval také psaní monistických textů, studování fenoménu génia a podporoval myšlenku zavedení jednoho globálního jazyka – Esperanto. Dokonce vynalezl i svůj vlastí jazyk Ido a tímto jazykem mluvil s návštěvníky Energie. Wilhelm Ostwald vždy hlásal: „Nemrhejte energií, ale snažte se ji využít pro víc užitečných forem.“ Tvrdil, že každý člověk během svého života rozptyluje energii. V dnešním světě, který je energeticky zaměřený by tedy měla být lidská pozornost zaměřena na to, jak energii využívat odpovědněji (např. při bydlení).[2]
Za práci o katalýze, chemické rovnováze a reakční rychlosti získal v roce 1909 Nobelovu cenu. 
Dne 3. dubna 1932 zemřel na urémii.

Studium a výzkum

Navštěvoval gymnázium v Rize a v roce 1872 promoval z chemie a fyziky na univerzitě v Dorpatu (nyní Státní univerzita v Tartu). Na těchto oborech v budoucnu postavil svoji kariéru.[1] Během studia trávil hodně času sbíráním hmyzu, vázáním knih, kresbou, vybavováním vlastní chemické laboratoře, vytvořil si vztah k hudbě a hudební teorii, hrál ve studentské kapele a dokonce se naučil všech 83 částí smyčcových kvartetů pro violu od Haydna.[3] V roce 1875 získal titul bakaláře a začal pracovat jako asistent Arthura von Oettingena na Fyzikálním ústavu, následně pak v chemické laboratoři, jako pomocník Carla Schmidta.
Téma prvního chemického projektu si vybral sám a pojednával o složení roztoků chloridu bismutu ve vodě. Tato práce navazovala na Claude-Louis Bertholleta, který stejně jako Ostwald zkoumal vztah mezi objemem chemických reaktantů a afinitou.[2] Afinita je schopnost chemických látek slučovat se s jinou látkou nebo částicí.[4] Na základě toho shromáždil tabulku chemických afinit dvanácti kyselin. 
Pro získání magisterského titulu v roce 1876 zkoumal ve své diplomové práci hustotu objemových látek ponořených ve vodě. Poté, co na základě své disertační práce o optické refrakci získal doktorát, zůstal v Dorpatu jako Privatdozent (přednášející asistent) a vedl přednášky o fyzikální chemii. Také učil fyziku, matematiku a chemii na místní škole. Začal pracovat na učebnici obecné chemie a pokračoval ve výzkumu afinity (spřízněnosti). 

Postgraduální výzkum

V roce 1881 se stal profesorem chemie na Polytechnické univerzitě v Rize, kde pak v roce 1887 publikoval Lehrbuch der allegemeinen Chemie (Učebnice obecné chemie), která měla tisíc sedm set šedesát čtyři stran. Ve stejném roce byl Univerzitou v Lipsku jmenován prvním přednášejícím fyzikální chemie v Německu. Začal organizovat výuku a výzkum a svým asistentem jmenoval Wathera Nernsta, laureáta Nobelovy ceny za chemii. Dbal na aspekty výuky a laboratoří, a tak začal spolupracovat s Robertem Lutherem na návodu týkajícím se jeho pedagogické práce. Tato kniha se pak stala v následujícím století návodem pro laboratoře po celém světě. Byla vydána též v angličtině. Lipsko se stalo mezinárodním centrem fyzikální chemie a ještě téhož roku byla ve Fyzikálně-chemickém institutu Univerzity v Lipsku, postavena nová laboratoř. Ostwald zde usednul do ředitelského křesla. Na základě Učebnice obecné chemie pak napsal řadu učebnic o organické, analytické a fyzikální chemii, a nakonec knihu Principien der Chemie (Zásady chemie). Spolupracoval s mnoha dalšími vědci, čímž následně obohatil fyzikální chemii o nové příspěvky. Objevil a používal teorii Guldberga a Waaga, nazvanou zákon chemické rovnováhy. Roku 1884 se mu do rukou dostala disertační práce Svante Arrhenia. Zaujala ho natolik, že o dva měsíce později cestoval od Uppsaly, aby se s Arheniem setkal, čímž začalo nejen celoživotní profesní partnerství, ale také přátelství. O tři roky později, v roce 1887 se seznámil s Jacobusem van’t Hoffem a následně spolu založili časopis Zeitschrift für physikalische Chemie, Stöchiometrie und Verwandtschaftslehre (Časopis pro fyzikální chemii, stechiometrii a učení o afinitě). Tito tři muži pak společně vyvinuli moderní teorii o rovnováze v roztocích solí, kyselin a zásad. Vycházeli z myšlenky, že velká část látky se v roztoku odloučí v důsledku tvorby iontů. Tato myšlenka však byla velmi sporná a byli kvůli ní přezdíváni jako Ionisté.[2] Byl to jednak termín posměchu jejich oponentů, ale zároveň termín, kterým jejich pokračovatelé vyjadřovali respekt. Ostwaldovy osnovy chemie se rozšířily i do učebnic vysokých škol, kde popisoval barevné acidobazické indikátory. V roce 1894 založil Deutsche elektrochemische Gesellschaft (Německá elektrochemická společnost), působil první čtyři roky jako prezident, a nový Zeitschrift für Elektrochemie (Časopis pro elektrochemii). Ve 20. století obohatil svoji studii o přírodní filozofii a teorii barev. Svůj vliv rozšířil i přes Atlantský oceán a to tak, že od roku 1904 do roku 1905 pracoval jako výměnný profesor na Harvardské univerzitě, čímž podporoval rozvoj fyzikální chemie ve Spojených státech.

Wilhelm Ostwald a organizace The Bridge

Problematika informačního managementu byla tématem diskuzí mezi Ostwaldem a Paulem Otletem, který byl spoluzakladatelem Mezinárodního institutu pro bibliografii v Bruselu v roce 1910. V Mnichově roku 1911 založili Ostwald, Karel Wilhelm Buehrer a Adolf Saager organizaci "Die Brücke/The Bridge" (Mezinárodní institut pro organizování intelektuální práce), kterou Ostwald financoval z peněz získaných za Nobelovu cenu. Manifest organizace The Bridge, který byl nazván "Organizování intelektuální práce", byl vydán jak v němčině, tak i v jazyce Esperanto. Společně prosazovali "monografický princip" (hypertext), technické normy, využití univerzálního desetinného třídění a myšlenku "World Brain". The Bridge ukončila svoji činnost v roce 1913 po publikování mnoha brožur. 
Po Ostwaldově smrti zůstal jeden trvalý odkaz, a to mezinárodní standart pro formáty papíru (A4, atd.). 

Teorie barev

Ostwald vytvořil prostorový systém třídění barev, který pracuje s jejich fyzikálními vlastnostmi. Čtyři základní barvy (žlutá, červená, zelená a modrá) a jejich odstíny uspořádal do dvojkužele se společnou základnou. Na kruhovém obvodu byly barvy syté, na vrcholech bílá a černá, osu dvojkužele tvořily stupnice šedých odstínů. Jeho systematické třídění barev bylo akceptováno a měl velký podíl na standardizaci barev (vytvořil barevné atlasy, tabulky, atd.)

Teorie štěstí

Ostwald teorii štěstí matematizoval jako: G=k (A-W)(A+W) G - Glück (štěstí) A - Arbeit (energie vynaložená na užitečných pracích) W - Widerstand (energie rozptýlená v překonání odporu) Vybrané publikace a časopisy Ostwald, Wilhelm (1885). Lehrbuch der allgemeinen Chemie – první pokus o systematizaci důležitých faktů chemie Ostwald, Wilhelm (1907). Principien der Chemie – učebnice obecné chemie, která měla velký vliv na americké osnovy chemie a položila základy pro teoreticky orientované vysoké školy Ostwald, Wilhelm (1906) Klassiker der exakten Wissenschaften – série překladů a dotisků Zeitschrift für physikalische Chemie, Stöchiometrie und Verwandtschaftslehre

Poznámky a citace

  1. 1,0 1,1 OAKES, Elizabeth H. Encyclopedia of World Scientists: Facts on File science library.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 Nobel Laureates in Chemistry, 1901-1992: History of Modern Chemical Sciences.
  3. OSTWALD, Wilhelm. Lebenslinien - eine Selbstbiographie.
  4. LÁZNÍČKOVÁ, Alice a Vladimír KUBÍČEK. Základy fyzikální chemie: vybrané kapitoly pro posluchače Farmaceutické fakulty.


Použitá literatura

OAKES, Elizabeth H. Encyclopedia of World Scientists: Facts on File science library. přepracované. Infobase Publishing, 2007, 464 s. ISBN 1438118821. 

Nobel Laureates in Chemistry, 1901-1992: History of Modern Chemical Sciences. Chemical Heritage Foundation, 1993, 798 s. ISBN 0-8412-2690-3.

 OSTWALD, Wilhelm. Lebenslinien - eine Selbstbiographie. Leipzig: Verlag der Sächsischen Akademie der Wissenschaften, 2003, xii, 626 s. ISBN 3777612766.

LÁZNÍČKOVÁ, Alice a Vladimír KUBÍČEK. Základy fyzikální chemie: vybrané kapitoly pro posluchače Farmaceutické fakulty. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2008, 168 s. ISBN 978-80-246-1511-0.

ELIŠKA, Jiří. Vizuální komunikace - písmo. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005, 59 s. ISBN 80-7204-418-4.

BUCKLAND, Michael. Wilhelm Ostwald and The Bridge. In: School of Information [online]. 1995 [cit. 2013-05-14]. Dostupné z: http://people.ischool.berkeley.edu/~buckland/ponto.html

Upozornění: Implicitní klíč řazení (DEFAULTSORTKEY) „Ostwald, Friedrich“ přepisuje dříve nastavenou hodnotu „Ostwald, Friedrich Wilhelm“.