Léon Brillouin
| {{{jmeno}}} | |
|---|---|
{{{misto_narozeni}}} | |
| Datum a místo úmrtí |
{{{datum_umrti}}} {{{misto_umrti}}} |
| {{{duvod_umrti}}} | |
| {{{rodina}}} | |
| Francie USA | |
| {{{obcanstvi}}} | |
| Vzdělání | {{{skola}}} |
| Pracoviště | {{{pracoviste}}} |
| {{{oceneni}}} | |
| Známý pro | {{{znamy_diky}}} |
Léon Brillouin (7. 8. 1889 – 4. 10. 1969) byl fyzik francouzského původu. Své nadání pro fyziku zdědil po svém otci, Marcelu Brillouinovi, který byl profesor teoretické fyziky na Collége de France.
Vzdělání
Střední vzdělání dokončil v Paříži na Lycée Henri IV a na Lycee Louis le Grand. V roce 1908 začal studovat na pařížské univerzitě École Normale Supérieure. Během studií na vysoké škole měl tu čest být mezi posluchači Alberta Einsteina, P. Langevin nebo H. A. Lorentze. V roce 1911 pracoval v laboratoři Jeana Perrina, kde získal Diplome d'Etudes on Brownian movement, což byla jeho první publikovaná vědecká práce. V roce 1912 strávil akademický rok na Univerzitě v Mnichově pod vedením Arnolda Sommerfelda. Během 1. světové války pracoval na své dizertační práci. V této době vynalezl první zesilovač odporu a designoval a postavil všechny druhy vybavení pro elektrické měření a pro příjem a kontrolu rádiových signálů. V roce 1922 publikoval poznatky ze své teoretické práce na téma Radiační odolnost snímačů. Po první světové válce se vrátil zpět ke psaní dizertační práce, kterou v roce 1928 publikoval. V této práci se zabýval kmity atomů v krystalech a interakcemi monochromatického světla s akustickými vlnami, přičemž dochází ke změně frekvence. Tento jev je označován jako Brillouinův rozptyl.
Kariéra
Kromě svých četných výzkumů, Brillouin také učil. Jeho první místo bylo na Sorboně, kde mu byla nabídnuta pozice učitele teoretické fyziky. Poté od roku 1932 začal učit po vzoru svého otce na Collége de France. V roce 1926, spolu s pány Gregorem Wentzlem a Hendrikem Kramersem vynalezli tzv. WKB metodu - metoda pro zjištění přibližného řešení lineárních parciálních diferenciálních rovnic s prostorově různými koeficienty. V roce 1928 se stal profesorem teoretické fyziky na Univerzitě v Paříži (Institut Henriho Poincaira), dále vyučoval v Madisonu, ve Wisconsinu a v roce 1929 v Ann Arboru, v Michiganu. V průběhu jeho práce na elektronových vlnách v krystalové mřížce, zavedl pojem Brillouinova zóna - obecný elementární mnohostěn v tzv. impulsovém prostoru, na jehož plochách dochází při pohybu elektronu v krystalu k energetickým diskontinuitám. Brillouinovy zóny vyjadřují závislost dovolených a zakázaných pásů na směru pohybu elektronu v krystalu. Viz také pásový model.[1]
