Konstruktivismus
Úvod
Konstruktivismus je vzdělávácí teorie, která se vyvinula na počátku 20. století a na rozdíl od předcházejících teorií, což jsou kognitivismus a behaviorismus, přijímá skutečnost, že mozek se dynamicky mění.
Historie
Konstruktivismus ovlivnilo velké množství lidí z nejrůznějších oborů. Například známý sovětský psycholog Lev Semjonovič Vygotskij (1896-1934), který je považován za zakladatele tzv. kulturně – historické psychologie. V jeho klíčové práci Myšlení a řeč se promítá důraz, který kladl na znaky, jazyk a kulturu při formování vědomí a myšlení.
Předcházející teorie učení
- kognitivismus - funguje na principu strukturovaného programovatelného poznávání, k výuce využívá plánovaní a stanovování cílů, učení se zpaměti, procvičování a zkoušení
- behaviorismus - zabývá se jen vnějším chování žáka, k výuce ho motivuje za pomoci metody cukru a biče
Konstruktivismus
Konstruktivismus obecně představuje „široký proud teorií ve vědách o chování a sociálních vědách, zdůrazňující jak aktivní úlohu subjektu a význam jeho vnitřních předpokladů v pedagogických a psychologických procesech, tak důležitost jeho interakce s prostředím a společností. V tomto smyslu je také interakční teorií překonávající jednostrannost empirismu (Empirismus je gnozeologický směr ve filozofii a psychologii, který za jediný zdroj poznání pokládá smyslové zkušenosti. Jeho protikladem je racionalismus.) a nativismu (Podle nativismu jsou určité pojmy a představy člověka vrozené.). V didaktice je jedním z dominantních soudobých paradigmat, dělících se do několika proudů“.[1]
Klíčová snaha teorie konstruktivismu je překonat transmisivní vyučování (předávání hotových poznatků, opak konstruktivního vyučování) a vyzdvihnout proces konstruování poznatků učícím se subjektem. To, že žák umí odříkat látku nebo spočítat příklad podle konstruktivismu není dostačující. Je potřeba, aby žák učivu skutečně porozuměl a dokázal naučené použít v praxi. [2] Práce s prekoncepty je podstatný znak pedagogického konstruktivismu, již získaná představa studenta může ovlivňovat porozumění dalším informacím. Proces učení je podmíněn úrovní studentových schopností, jeho dosavadními poznatky a znalostmi a samozřejmě i samotným procesem učení. Dítě si postupně tvoří vlastní obraz světa - naivní prekoncept, ten pak porovnává s novými poznatky, které můžou být v rozporu s prekonceptem, ty které do prekonceptu zařadí, přijme a pochopí, ty které nezařadí, nepochopí. [2]
Pro konstruktivismus je tedy charakteristické, že nahlíží na učení jako na aktivní, záměrný a sociální proces utváření významu z podaných informací a navozených zkušeností. Každým studentem jsou podané informace a zkušenosti vstřebány rozdílně podle charakteristiky jeho poznávacích procesů a zároveň jsou ovlivněny jeho názory, očekáváním nebo emocemi, které vychází ze studentových předchozích zkušeností.[3]
Proudy utvořené v rámci konstruktivismu
- Konstruktivismus, který se zaměřuje na přeměnu dosavadních poznatků. Za nejdůležitější je považováno stimulování složitějších myšlenkových operací a podtrhuje nutnost rozvoje operačního myšlení.
- Konstruktivismus jako autokonstrukce znamená, že student si učením vytváří vlastní identitu, kterou se snaží pochopit a najít si své postavení ve společnosti.
- Konstruktivismus jako zkušenost. Na základě poznatku, že znalosti studentů představují sociální konstrukty, které se liší podle toho, jak lidé zpracují informace, k nimž mohou mít různé názory. Tento směr se snaží studenty naučit, že „poznání je výsledkem činností konkrétních lidí a že se pojetí různých lidí liší“.[4]
- Konstruktivismus jako sociální aktivismus. Tento směr je svými myšlenkami radikální, podle jeho pojetí škola slouží k rekonstrukci společnosti.
- Konstruktivismus jako „epistemologická pozice, která vyhrocuje myšlenku o sociální podmíněnosti poznatkových systémů ve skepsi k možnosti poznání světa vůbec“.[4]
Podle studie Konstruktivismus a jeho aplikace v integrovaném pojetí přirodovědného vzdělávání jsou hlavní východiska konstruktivismu tato:
1. Znalosti jsou učícím se jedincem konstruovány aktivně. Učení není pasivní činnost.
2. Učení může být jak individuální tak sociální záležitostí.
3. Učení je procesem autoregulačním. Každý jedinec se učí odlišným způsobem jednak
podle vnitřních dispozic a také s ohledem na vnější faktory.
4. Učení je řídící proces, který umožňuje lidem porozumět světu. Z konstruktivistického pohledu ekvilibrace navozuje stabilitu a vnitřní soudržnost svého systému poznatků.Nové informace mohou podléhat asimilaci , tzn. zahrnou se nové poznatky do existujícího schématu, nebo pokud jsou v rozporu se zkušenostmi či původními koncepty dochází k akomodaci, tzn. vytvoří se nové schéma v souladu s novými informacemi.
5. Poznání slouží k uspořádání zkušenostního světa, nikoli objektivní reality. Pravda je životaschopná, tzn. podléhá adaptaci člověka ke světu a pomáhá mu v tomto světě přežít, nikoli zákonitě platná. Cílem učení je vést k uspořádání, pochopení vlastního zkušenostního světa.
6. Realita představuje interpretaci. Informace jsou vstřebávány člověkem a pronikají k němu skrze vlastní interpretaci nikoli jako nedotknutá „pravda o světě“. Tu si člověk vytváří, sám v sobě konstruuje.
7. Učení je sociálně kontextová aktivita, rozvíjená v podnětném prostředí. K rekonstrukci vlastního poznání a k objevení vlastních schémat může dojít za podpory ostatních.
8. Jazyk hraje v procesu učení podstatnou roli. Myšlení se odehrává v komunikaci. Konstruktivisté zdůrazňují úlohu jazyka jako nástroje, který umožňuje vytvoření spojení mezi tím, co jsme se v minulosti naučili a tím, co je výsledkem učení, tedy samotný proces konstrukce, který vyúsťuje v individuální poznání.
9. Motivace je klíčovým faktorem učení. Odměny a tresty jsou považovány za vnějšímotivační prostředky, stěžejním motivačním zdrojem je pro konstruktivisty spíše vnitřní (individuální) potřeba porozumění světu a vlastního poznání.[5]
Konstruktivistická výuka
Výuka podle pojetí konstruktivismu používá shodné výukové strategie, které cílí na aktivizaci studentových poznávacích procesů, směřují k samostatnosti, představivosti nebo logickému myšlení. Mezi výukové metody můžeme zahrnout například diskuzi, brainstorming, didaktické hry, projektovou výuku, kritické myšlení, skupinovou a kooperativní výuku atd.[6]
Fáze konstruktivistické výuky
- konstrukce naivních prekonceptů
- ověření použitelnosti naivních prekonceptů
- potvrzení nebo rekonstrukce prekonceptů [2]
Motivace k učení
Lidé jsou motivování důvěrou ve vlastní schopnosti, ne svou informační potřebou ani trestem (jako je tomu u behaviorismu).[7] Tento způsob motivace podporuje zadávání úkolů, které jsou pro studenta výzvou, ale ne nepřekonatelným problémem (tato myšlenka pocházející od Lva Vygotského).
Role vyučujícího
Učitel je v teorii konstruktivismu spíše zprostředkovatelem - facilitátorem, který studentovi pomáhá pochopit látku, na rozdíl od předchozích teorií učení, kde učitel předává již hotové poznatky, zde by si měl žák zjišťovat a zkoušet věci sám. Pomocí pokládání vhodných otázek, podpory a komunikace zprostředkovatel pomáhá k utvoření vlastního porozumění vyučované látce.[2]
Kritika
I přesto, že pedagogický konstruktivismus je populární, existují proti němu kritiky, které především upozorňují na malou efektivitu získávání komplexního systému vědomostí při užití konstruktivistického přístupu. Z toho vyvstává otázka, jestli by se nahrazení tradičních přístupů nepromítlo na vzdělávacích výsledcích studentů. Proto se zvažuje kombinace těchto odlišných pojetí výuky.[3]
Použitá literatura
- ↑ PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., a MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2001
- ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 Pedagogický konstruktivismus [online]. [cit. 2013-05-10]. Dostupné z:
http://www.hluchak.cz/ssp/4_programy_konstruktivismus.html Chybná citace: Neplatná značka
<ref>; název „Pedagogický“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ 3,0 3,1 PECINA, Pavel a Lucie ZORMANOVÁ. Metody a formy aktivní práce žáků v teorii a praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-4834-8.
- ↑ 4,0 4,1 ZORMANOVÁ, Lucie. Výukové metody v pedagogice: tradiční a inovativní metody, transmisivní a konstruktivistické pojetí výuky, klasifikace výukových metod. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, s. 11. ISBN 978-80-247-4100-0.
- ↑ NEZVALOVÁ, Danuše a HBÁČKOV Karla. Konstruktivismus a jeho aplikace v integrovaném pojetí přírodovědného vzdělávání: úvodní studie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, Přirodovědecká fakulta, 2006, s. 68-69. Kapitola 6 Řízené vyučování versus autoregulace učení. ISBN 80-244-1258-6. Dostupné z: http://www.science.upol.cz/uvodni_studie.pdf
- ↑ MAŇÁK, Josef a Vlastimil ŠVEC. Výukové metody. Brno: Paido, 2003. ISBN 80-7315-039-5
- ↑ MURPHY, Elizabeth. Constructivism: from philosophy to practice. 1997 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://eric.ed.gov/PDFS/ED444966.pdf
