Konstruktivismus

Úvod

Konstruktivismus je vzdělávácí teorie, která se vyvinula na počátku 20. století a na rozdíl od předcházejících teorií, což jsou kognitivismus a behaviorismus, přijímá skutečnost, že mozek se dynamicky mění.

Historie

Konstruktivismus ovlivnilo velké množství lidí z nejrůznějších oborů. Například známý sovětský psycholog Lev Semjonovič Vygotskij (1896-1934), který je považován za zakladatele tzv. kulturně – historické psychologie. V jeho klíčové práci Myšlení a řeč se promítá důraz, který kladl na znaky, jazyk a kulturu při formování vědomí a myšlení.

Konstruktivismus

Konstruktivismus obecně představuje „široký proud teorií ve vědách o chování a sociálních vědách, zdůrazňující jak aktivní úlohu subjektu a význam jeho vnitřních předpokladů v pedagogických a psychologických procesech, tak důležitost jeho interakce s prostředím a společností. V tomto smyslu je také interakční teorií překonávající jednostrannost empirismu (Empirismus je gnozeologický směr ve filozofii a psychologii, který za jediný zdroj poznání pokládá smyslové zkušenosti. Jeho protikladem je racionalismus.) a nativismu (Podle nativismu jsou určité pojmy a představy člověka vrozené.). V didaktice je jedním z dominantních soudobých paradigmat, dělících se do několika proudů“[1].

Klíčová snaha teorie konstruktivismu je překonat transmisivní vyučování (předávání hotových poznatků, opak konstruktivního vyučování) a vyzdvihnout proces konstruování poznatků učícím se subjektem. To, že žák umí odříkat látku nebo spočítat příklad podle konstruktivismu není dostačující. Je potřeba, aby žák učivu skutečně porozuměl a dokázal naučené použít v praxi [2]. Práce s prekoncepty je podstatný znak pedagogického konstruktivismu, již získaná představa studenta může ovlivňovat porozumění dalším informacím. Proces učení je podmíněn úrovní studentových schopností, jeho dosavadními poznatky a znalostmi a samozřejmě i samotným procesem učení. Dítě si postupně tvoří vlastní obraz světa - naivní prekoncept, ten pak porovnává s novými poznatky, které můžou být v rozporu s prekonceptem, ty které do prekonceptu zařadí, přijme a pochopí, ty které nezařadí, nepochopí.[2]

Pro konstruktivismus je tedy charakteristické, že nahlíží na učení jako na aktivní, záměrný a sociální proces utváření významu z podaných informací a navozených zkušeností. Každým studentem jsou podané informace a zkušenosti vstřebány rozdílně podle charakteristiky jeho poznávacích procesů a zároveň jsou ovlivněny jeho názory, očekáváním nebo emocemi, které vychází ze studentových předchozích zkušeností.[3]

Proudy utvořené v rámci konstruktivismu

• Konstruktivismus, který se zaměřuje na přeměnu dosavadních poznatků. Za nejdůležitější je považováno stimulování složitějších myšlenkových operací a podtrhuje nutnost rozvoje operačního myšlení.

• Konstruktivismus jako autokonstrukce znamená, že student si učením vytváří vlastní identitu, kterou se snaží pochopit a najít si své postavení ve společnosti.

• Konstruktivismus jako zkušenost. Na základě poznatku, že znalosti studentů představují sociální konstrukty, které se liší podle toho, jak lidé zpracují informace, k nimž mohou mít různé názory. Tento směr se snaží studenty naučit, že „poznání je výsledkem činností konkrétních lidí a že se pojetí různých lidí liší“[4].

• Konstruktivismus jako sociální aktivismus. Tento směr je svými myšlenkami radikální, podle jeho pojetí škola slouží k rekonstrukci společnosti.

• Konstruktivismus jako „epistemologická pozice, která vyhrocuje myšlenku o sociální podmíněnosti poznatkových systémů ve skepsi k možnosti poznání světa vůbec“[4].

Konstruktivistická výuka

Výuka podle pojetí konstruktivismu používá shodné výukové strategie, které cílí na aktivizaci studentových poznávacích procesů, směřují k samostatnosti, představivosti nebo logickému myšlení. Mezi výukové metody můžeme zahrnout například diskuzi, brainstorming, didaktické hry, projektovou výuku, kritické myšlení, skupinovou a kooperativní výuku atd.[5]

Fáze konstruktivistické výuky

• konstrukce naivních prekonceptů
• ověření použitelnosti naivních prekonceptů
• potvrzení nebo rekonstrukce prekonceptů [2]

Motivace k učení

Lidé jsou motivování důvěrou ve vlastní schopnosti, ne svou informační potřebou ani trestem (jako je tomu u behaviorismu)[6]. Tento způsob motivace podporuje zadávání úkolů, které jsou pro studenta výzvou, ale ne nepřekonatelným problémem (tato myšlenka pocházející od Lva Vygotského).

Role vyučujícího

Učitel je v teorii konstruktivismu spíše zprostředkovatelem - facilitátorem, který studentovi pomáhá pochopit látku, na rozdíl od předchozích teorií učení, kde učitel předává již hotové poznatky, zde by si měl žák zjišťovat a zkoušet věci sám. Pomocí pokládání vhodných otázek, podpory a komunikace zprostředkovatel pomáhá k utvoření vlastního porozumění vyučované látce [2].

Kritika

I přesto, že pedagogický konstruktivismus je populární, existují proti němu kritiky, které především upozorňují na malou efektivitu získávání komplexního systému vědomostí při užití konstruktivistického přístupu. Z toho vyvstává otázka, jestli by se nahrazení tradičních přístupů nepromítlo na vzdělávacích výsledcích studentů. Proto se zvažuje kombinace těchto odlišných pojetí výuky[3].

Použitá literatura