Nářečí

Autor: Michal Kaláb

Klíčová slova: jazyk, řeč, útvary jazyka

Synonyma: dialekt

Související pojmy:

nadřazené - jazykověda, lingvistika, dialektologie, nespisovný jazyk, interdialekt

podřazené - ---

Definice

Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci, setkat se s ním však můžeme i v rámci děl krásné literatury - jedná se o prostředek stylizace autora. Má charakter nespisovného strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. tomu, toho x morav. temu, teho). Obvyklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz peřina jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: duchna, svrchnice, devětnice, poduška, velká peřina).

Nářečí jsou výsledkem územní diferenciace daného národního jazyka. Vznikají (vznikaly) z důvodu izolovanosti od kulturních center, ze kterých se určité jazykové změny šíří směrem k periferiím. Protože některé změny se do okrajových oblastí nedostaly, jsou v jazyce buď uchovány archaické podoby jazyka, nebo dojde k lokální změně. Překážkami v šíření jazykových změn byly zejména přírodní celky (hory, řeky) a dřívější feudální uspořádání společnosti, které bránilo lidem být v kontaktu se sousedními kraji. Nářeční rozdíly se postupem času stírají pod vlivem moderních technologií, masových medií, prohlubující urbanizace a častému a rychlému pohybu obyvatel. Nářečí jsou často nahrazována rozšířenějšími jazykovými celky (kupř. v českém prostředí obecnou češtinou). Zkoumáním dialektů se zabývá samostatná jazykovědná disciplína - dialektologie. Ta často využívá poznatků a metod z jiných jazykových oborů (fonetiky, morfologie, etymologie apod.) a nezřídka čerpá též i z jiných společenských věd (etnografie, historiografie, archeologie atd.).

Česká nářečí

Ač existuje mnohem více atributů, na základě kterých lze jednotlivá česká nářečí od sebe odlišit, uváděny jsou pouze tyto znaky základní:

• Nářečí česká v užším smyslu – zaujímají celé Čechy a pomezní jihozápadní část Moravy. Nejvýraznějším znakem je rozšíření diftongu ej proti spisovnému ý (řídce í) po téměř celé oblasti (např. starej bejk, sejtko) a dvojhláska ou ve shodě se spisovným jazykem (např. houser, nesou).

Příklad užití: Dej mouku ze mljena na vozejk.

• Nářečí středomoravská (hanácká) – nacházíme je na území střední Moravy bez jihozápadního úseku a části východní Moravy. Rysem této nářeční skupiny je hláska é proti spisovnému ý (výjimečně í; např. staré bék, sétko) a vokál ó proti spisovnému diftongu ou (hóser, nesó).

Příklad užití: Dé móku ze mléna na vozék.

• Nářečí východomoravská – můžeme se s nimi setkat na širokém úseku východní Moravy až k hranicím se Slovenskem. V těchto nářečích, s výjimkou drobných úseků, se objevují proti spisovným hláskám vokály í (na velké části území ale žije ve výslovnosti též hláska ý) a ú (např. starí bík, sítko / starý býk, sýtko; húser, nesú).

Příklad užití: Daj múku ze mlýna na vozík.

• Nářečí slezská (lašská) – lze objevit na severovýchodním cípu Moravy a v přilehlých částech historického Slezska. Oproti spisovnému ý (í), ou existují v této nářeční skupině veskrze pouze samohlásky krátké y (i), u. Zkracují se ale také i ostatní vokály (např. stary byk, sytko / śitko / šytko; huser, ňesu). Navíc je v těchto nářečích přesunut přízvuk z obvyklé první slabiky na slabiku předposlední (např. sta'řenka, do O'pavy).

Příklad užití: Daj muku ze młyna na vozik.

Každé z nářečí lze dále rozdělit na menší celky (např. ze středomoravského nářečí lze dále vydělit: centrální středomoravskou podskupinu, jižní středomoravskou podskupinu, západní okrajové úseky středomoravských nářečí, východní středomoravskou podskupinu).

Použitá literatura

• BĚLIČ, Jaromír. Nástin české dialektologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 463 s.
• KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 80-7106-484-X.
• KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 799 s. ISBN 978-80-7106-980-5.
• LAMPRECHT, Arnošt. České nářeční texty. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 425 s.