Nářečí

Autor: Michal Kaláb

Klíčová slova: jazyk, řeč, útvary jazyka

Synonyma: dialekt

Související pojmy:

nadřazené - jazykověda, lingvistika, dialektologie, nespisovný jazyk, interdialekt

podřazené - ---

Definice

Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci.

Zkoumáním dialektů se zabývá samostatná jazykovědná disciplína - dialektologie. Ta často využívá poznatků a metod z jiných jazykových oborů (fonetiky, morfologie, etymologie apod.) a nezřídka čerpá též i z jiných společenských věd (etnografie, historiografie, archeologie atd.).

Česká nářečí

Ač existuje mnohem více atributů, na základě kterých lze jednotlivá česká nářečí od sebe odlišit, uváděny jsou pouze tyto znaky základní:

• Nářečí česká v užším smyslu – zaujímají celé Čechy a pomezní jihozápadní část Moravy. Nejvýraznějším znakem je rozšíření diftongu ej proti spisovnému ý (řídce í) po téměř celé oblasti (např. starej bejk, sejtko) a dvojhláska ou ve shodě se spisovným jazykem (např. houser, nesou).
• Nářečí středomoravská (hanácká) – nacházíme je na území střední Moravy bez jihozápadního úseku a části východní Moravy. Rysem této nářeční skupiny je hláska é proti spisovnému ý (výjimečně í; např. staré bék, sétko) a vokál ó proti spisovnému diftongu ou (hóser, nesó).
• Nářečí východomoravská – můžeme se s nimi setkat na širokém úseku východní Moravy až k hranicím se Slovenskem. V těchto nářečích, s výjimkou drobných úseků, se objevují proti spisovným hláskám vokály í (na velké části území ale žije ve výslovnosti též hláska ý) a ú (např. starí bík, sítko / starý býk, sýtko; húser, nesú).
• Nářečí slezská (lašská) – lze objevit na severovýchodním cípu Moravy a v přilehlých částech historického Slezska. Oproti spisovnému ý (í), ou existují v této nářeční skupině veskrze pouze samohlásky krátké y (i), u. Zkracují se ale také i ostatní vokály (např. stary byk, sytko / śitko / šytko; huser, ňesu). Navíc je v těchto nářečích přesunut přízvuk z obvyklé první slabiky na slabiku předposlední (např. staǀřenka, do Oǀpavy).

Použitá literatura

• BĚLIČ, Jaromír. Nástin české dialektologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 463 s.
• KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 604. ISBN 80-7106-484-X.
• LAMPRECHT, Arnošt. České nářeční texty. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 425 s.