Vývojová psychologie

Z WikiKnihovna

Autor: Monika Dobešová

Klíčová slova: Výchova, vývoj, psychologie

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené - Psychologie

podřazené - ---


Psychologie

Slovo psychologie pochází z řečtiny. Konkrétně ze slov psyché = duše, duch, dech a logia = věda, výzkum, nauka). Je to věda, která se zabývá studií lidského chování a tělesného dění včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí. Snaží se je popsat, vysvětlit a předpovědět. Cílem psychologie je získané poznatky využít ke zvýšení lidské spokojenosti a zdraví. Avšak novodobá psychologie se již nezabývá duší jako takovou, ale spíše zkoumá prožívání a chování lidí. Soustředí se na to co je vidět a můžeme to vnímat. Tato psychologie odmítá pojem duše, vědomí a nevědomí. Psychologii dělíme na základní psychologické obory a speciální psychologické disciplíny.

Základní :

  • obecná psychologie - zabývá se vznikem a podstatou psychologie, psychiky a lidského vědomí
  • vývojová psychologie - vývoj lidského jedince
  • sociální psychologie - jednotlivé vztahy mezi lidmi
  • fyziologická psychologie - studuje mozkové procesy
  • psychopatologie - zvláštnosti duševního vývoje a života
  • dějiny psychologie - starověk až současnost

Speciální :

  • zoopsychologie - psychika různých zvířat
  • psycholinqvistika - vztah mezi myšlením a řečí
  • srovnávací psychologie - rozdíly vzhledu u pohlaví - zaměstnání, vzdělání, stáří, etnika, úroveň civilizace
  • farmakopsychologie - účinky toxických látek na psychiku

Aplikovaná : pedagogická, klinická, soudní, pracovní, poradenská psychologie

Vývojová psychologie

"Vývojová psychologie jako relativně samostatná věděcká disciplína opřená o soustavné a ověřitelné pozorování je stará sotva sto let." [1] Vývojová psychologie je mimo jiné definována jako „Psychologická disciplína, která studuje dva okruhy problémů: a) psychické projevy ve vývojovém sledu od jednobuněčných organismů až po člověka (fylogenetická psychologie ); b) genezi individuálního psychického života od narození do stáří (psychologie ontogenetická). Nejpropracovanější oblastí vývojové psychologie jsou otázky psychologie dětství a dospívání.“ [2]

Vývojová psychologie spadá do základních psychologických oborů. Nejčastěji se potkáváme právě s druhým okruhem problémů. Tedy s tím, kdy vývojová psychologie zkoumá duševní vývoj jednotlivce se zaměřením na věkové zvláštnosti.

Období lidského života - charakteristika

PRENATÁLNÍ OBDOBÍ
Je to fáze oplození (usazení blastocysty a vytvoření tří zárodečných listů), poté Embryonální období (vytvářejí se základy všech orgánů) a nakonec období Fetální kdy se dokončuje vývoj orgánových systémů a probíhá růst.


NOVOROZENECKÉ OBDOBÍ
Takzvaná "doba adaptace". Člověk se nazývá novorozencem v prvním měsíci svého života. Po narození se ocitá ve zcela odlišném prostředí, než na jaké byl zvyklý z prenatálního období. Dostal se doslova do nového světa. To s sebou přináší první velký úkol - vzpamatovat se a vstřebat výraznou změnu způsobu života. V děloze matky měl stálou teplotu, nulové zrakové podněty a všechny zvuky, doteky a nárazy byly tlumené; po porodu dítě musí samo dýchat, regulovat tělesnou teplotu a zvyknout si na hlučné, přesvícené a drsné prostředí.


KOJENECKÉ OBDOBÍ
Jako kojenecké období označujeme první rok života dítěte. "Krátké ale v mnohém pro další vývoj rozhodující novorozenecké období zřetelně ukazuje základní vrozené dispozice dítěte: jeho předpoklady pro účinnou interakci se světem okolních věcí a pro sociální interakci s lidmi. V následujícím období zbývajících měsíců prvého roku se dispozice rozvinou tak, že dítě je ve všech těchto směrech schopno záměrných aktivit řízených vůlí." [3]


BATOLECÍ OBDOBÍ
"Batoletem se člověk označuje ve druhém a třetím roce svého života. Je to období intenzivního rozvoje, který zasahuje mnoho oblastí - mezi jinými hlavně motoriku, myšlení a řeč. Osamostatňování, coby proces charakteristický pro víceméně všechny vývojové etapy, se v batolecím období projevuje velmi výrazně. Díky zlepšující se pohybové koordinaci a schopnosti udržovat rovnováhu dítě umí na jednom a půl roce běhat, chodit po schodech v obou směrech a ve třech letech zvládá jízdu na tříkolce nebo přibližovadle podobného typu."[4] Dítě se v batolecím věku postupně učí hygienickým návykům. A to zejména samostatné kontrole a regulaci vyměšování.


OBDOBÍ PŘEDŠKOLNÍHO VĚKU
Období předškolního věku začíná po třetím roce života a končí nástupem do školy. Dítě nacházející se v předškolním věku asi nejvíce charakterizuje snaha být aktivní a přenášet získané schopnosti do praxe. Je egocentrické a vázané na přítomnost a vnější znaky. Zakončilo také důležitou etapu vývoje, v níž se naučilo chodit a pohybovat se už plně bez pomoci dospělých. Chodí i běhá po rovině stejně dobře jako po nerovném terénu, padá jen velmi zřídka, zvládá chůzi do schodů i ze schodů bez držení. Objevuje se takzvané "mluvení pro sebe". Tedy mluvení nahlas, ale proslov není určen nikomu dalšímu. Postupně si osvojuje a chápe další roviny chování, které přebírá od rodiny.


NÁSTUP DO ŠKOLY A MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK
Dítě se učí zvládat relativně dlouhodobé odloučení od rodiny, přijmout autoritu učitele, soustředit se na výuku a integrovat se do skupiny spolužáků. Srovnává se s ostatními a je také hodnoceno a srovnáváno učitelem. Výkon, který dítě podává, resp. hodnocení podaného výkonu učitelem a spolužáky, se výrazně podílí na utváření jeho identity. Období mladšího školního věku lze celkově charakterizovat jako relativně klidné a bez dramatických vývojových změn. Normálně se vyvíjející dítě se snaží být co nejvíce aktivní, rádo spolupracuje s druhými a chce poznávat okolní svět.


OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ - PUBESCENCE
Období pubescence je doba celé řady dramatických změn. "Tělesná proměna, jejíž nejdůležitější součástí je pohlavní dospívání, by sama o sobě stačila vychýlit psychickou rovnováhu a vynutit si novou integraci osobnosti, novou syntézu. Dítě ... zároveň dělá pod vlivem školy velké pokroky v rozumovém vývoji, které mění jeho způsob nazírání na svět i na vlastní život. Nově, mnohem hlouběji chápe svou individualitu a hledá - v přeneseném a často i doslovném významu - svůj osobitý rukopis. Zároveň mění - ať už více z vlastní iniciativy, nebo více pod tlakem společnosti - i své vztahy k vrstevníkům, k rodičům a dalším autoritám. Žádá se od něj, aby zvládlo základy poznání přírody, techniky a společnosti, včetně historie. Musí se rozhodnout na složité křižovatce volby povolání studijního oboru." [5]


OBDOBÍ ADOLESCENCE
Adolescentem nazýváme člověka přibližně mezi 15. a 20. rokem života. Počátek tohoto období je typický pohlavní zralostí a ukončením základní školy. Konec pak obvykle ekonomickou nezávislostí a nástupem do práce. Adolescence je jakési přechodné období pro urovnání si vlastních hodnot, postojů a cílů, pro následné vhodné nakládání se dvěma základními atributy dospělosti - se svobodou a odpovědností.


OBDOBÍ DOSPĚLOSTI
"v základním "biologickém" smyslu lze období dospívání vymezit široce jako životní úsek ohraničený na jedné straně prvními známkami pohlavního zrání (zejména objevením prvních sekundárních pohlavních znaků) a znatelnou akcelerací růstu, na druhé straně dovršením plné pohlavní zralosti (plné reprodukční schopnosti) a dokončením tělesného růstu. Současně s biologickým zráním probíhá řada významných a nápadných psychických změn, které můžeme povšechně charakterizovat ohlášením nových pudových tendencí a hledáním způsobů jejich uspokojování a kontroly, celkovou emoční labilitou a zároveň nástupem vyspělého (formálně abstraktního) způsobu myšlení a dosažením vrcholu jeho rozvoje."[6]


OBDOBÍ STÁŘÍ
Stárnutí a stáří jsou relativní pojmy, jejich nástup je individuálně velmi odlišný. Podle Světové zdravotnické organizace se rozlišuje období stárnutí (60-74 let), stáří (do 89 let) a stařeckosti (nad 90 let). Průběh stáří závisí zejména na zdravotním stavu a sociálních okolnostech. Biologické stárnutí postihuje celý organismus a projevuje se mj. omezováním hybnosti, výkonnosti a výdrže, sníženou imunitou; klesá frustrační tolerance , zhoršuje se paměť, myšlení a funkčnost smyslových orgánů.


OBDOBÍ UMÍRÁNÍ, SMRT
Smrtí končí životní cyklus každé živé bytosti, tedy i člověka. Smrt bývá tabuizovaným tématem - mluvit o ní ve společnosti je nežádoucí (snad proto, že si nechceme připustit, že se týká i nás samotných ...?). Záporný postoj ke smrti pramení ze dvou základních věcí - je to jednak strach ze smrti, tedy z konce vlastní existence, a pak strach z umírání, které může být dlouhé a bolestné. V procesu smiřování se s vlastní smrtí lze rozlišit následující stadia:

  • reakce popření, člověk si tento fakt prostě odmítne připustit
  • fáze frustrace a zlosti, přičemž tyto pocity lze směrovat k vlastní osobě nebo ke svému okolí
  • doba smlouvání a záchvěvy nové aktivity jako pokusy o oddálení smrti
  • deprese, uvědomění si neodvratnosti konce vlastní existence, a představy, co všechno člověk nestihl a už nestihne
  • přijetí, smíření se s faktem, že smrt čeká každého.

Platí přitom, že ne každý člověk musí projít všemi popsanými stadii; podobně, jako celý průběh života, i umírání prožívá každý člověk jedinečně.

Poznámky

  1. ↑ LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ. Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-1284-0
  2. ↑ OPTIMUS, s. r. o. Cojeco [online]. 2012. vyd. 14.3.2000 [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=105887&s_lang=2&title=v%FDvojov%E1%20psychologie
  3. ↑ LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ. Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-1284-0.
  4. ↑ Úvod - vývojová psychologie, vývoj. Psychologie.názory [online]. [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://psychologie.nazory.cz/vyvojova_psychologie.htm
  5. ↑ ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem : vývojová psychologie. Praha: Portál, s. r. o., 2004. ISBN 80-7367-124-7
  6. ↑ LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ. Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-1284-0.

Použitá literatura

Citováno z „https://wiki.knihovna.cz/index.php?title=Vývojová_psychologie&oldid=24090“