Vývojová psychologie

Z WikiKnihovna

Autor: Monika Dobešová

Klíčová slova: Výchova, vývoj, psychologie

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené - Psychologie

podřazené - ---


Psychologie

Slovo psychologie pochází z řečtiny. Konkrétně ze slov psyché = duše, duch, dech a logia = věda, výzkum, nauka). Je to věda, která se zabývá studií lidského chování a tělesného dění včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí. Snaží se je popsat, vysvětlit a předpovědět. Cílem psychologie je získané poznatky využít ke zvýšení lidské spokojenosti a zdraví. Avšak novodobá psychologie se již nezabývá duší jako takovou, ale spíše zkoumá prožívání a chování lidí. Soustředí se na to co je vidět a můžeme to vnímat. Tato psychologie odmítá pojem duše, vědomí a nevědomí. Psychologii dělíme na základní psychologické obory a speciální psychologické disciplíny.

Základní :

  • obecná psychologie - zabývá se vznikem a podstatou psychologie, psychiky a lidského vědomí
  • vývojová psychologie - vývoj lidského jedince
  • sociální psychologie - jednotlivé vztahy mezi lidmi
  • fyziologická psychologie - studuje mozkové procesy
  • psychopatologie - zvláštnosti duševního vývoje a života
  • dějiny psychologie - starověk až současnost

Speciální :

  • zoopsychologie - psychika různých zvířat
  • psycholinqvistika - vztah mezi myšlením a řečí
  • srovnávací psychologie - rozdíly vzhledu u pohlaví - zaměstnání, vzdělání, stáří, etnika, úroveň civilizace
  • farmakopsychologie - účinky toxických látek na psychiku

Aplikovaná : pedagogická, klinická, soudní, pracovní, poradenská psychologie

Vývojová psychologie

"Vývojová psychologie jako relativně samostatná věděcká disciplína opřená o soustavné a ověřitelné pozorování je stará sotva sto let." [1] Vývojová psychologie je mimo jiné definována jako „Psychologická disciplína, která studuje dva okruhy problémů: a) psychické projevy ve vývojovém sledu od jednobuněčných organismů až po člověka (fylogenetická psychologie ); b) genezi individuálního psychického života od narození do stáří (psychologie ontogenetická). Nejpropracovanější oblastí vývojové psychologie jsou otázky psychologie dětství a dospívání.“ [2]

Vývojová psychologie spadá do základních psychologických oborů. Nejčastěji se potkáváme právě s druhým okruhem problémů. Tedy s tím, kdy vývojová psychologie zkoumá duševní vývoj jednotlivce se zaměřením na věkové zvláštnosti.

Období lidského života - charakteristika

PRENATÁLNÍ OBDOBÍ
Je to fáze oplození (usazení blastocysty a vytvoření tří zárodečných listů), poté Embryonální období (vytvářejí se základy všech orgánů) a nakonec období Fetální kdy se dokončuje vývoj orgánových systémů a probíhá růst.


NOVOROZENECKÉ OBDOBÍ
Takzvaná "doba adaptace". Člověk se nazývá novorozencem v prvním měsíci svého života. Po narození se ocitá ve zcela odlišném prostředí, než na jaké byl zvyklý z prenatálního období. Dostal se doslova do nového světa. To s sebou přináší první velký úkol - vzpamatovat se a vstřebat výraznou změnu způsobu života. V děloze matky měl stálou teplotu, nulové zrakové podněty a všechny zvuky, doteky a nárazy byly tlumené; po porodu dítě musí samo dýchat, regulovat tělesnou teplotu a zvyknout si na hlučné, přesvícené a drsné prostředí.


KOJENECKÉ OBDOBÍ
Jako kojenecké období označujeme první rok života dítěte. Již vstřebalo změnu prostředí a nyní se snaží seznámit se světem, v němž žije. V této fázi je pro normální vývoj velmi důležité, aby dítě mělo dostatečný přísun adekvátních podnětů, a to jak těch "neživých", tak i těch ze sociální oblasti. Druh zkušeností (pozitivní nebo negativní), které v něm podněty zanechají, pak určuje stupeň základní důvěry ve svět, jeho řád a vůbec poznatelnost.


BATOLECÍ OBDOBÍ
Batoletem se člověk označuje ve druhém a třetím roce svého života. Je to období intenzivního rozvoje, který zasahuje mnoho oblastí - mezi jinými hlavně motoriku, myšlení a řeč. Osamostatňování, coby proces charakteristický pro víceméně všechny vývojové etapy, se v batolecím období projevuje velmi výrazně. Díky zlepšující se pohybové koordinaci a schopnosti udržovat rovnováhu dítě umí na jednom a půl roce běhat, chodit po schodech v obou směrech a ve třech letech zvládá jízdu na tříkolce nebo přibližovadle podobného typu. Dítě se postupně učí hygienickým návykům, zejména samostatné kontrole a regulaci vyměšování.


OBDOBÍ PŘEDŠKOLNÍHO VĚKU
Tato vývojová fáze začíná po třetím roce života a končí nástupem do školy. Dítě v předškolním období asi nejvíce charakterizuje silná snaha být aktivní a přenášet již získané a právě získávané schopnosti do praxe. Myšlení předškolního dítěte je typické svým egocentrismem a vázaností na přítomnost a vnější znaky. Dítě si začíná "mluvit pro sebe" - mluví nahlas, ale jeho proslov není určen nikomu dalšímu. V posuzování dobrého/špatného chování je pro dítě kritériem, zda následuje odměna nebo trest. Postupně si osvojuje a chápe další normy chování, které přebírá od rodiny.


NÁSTUP DO ŠKOLY A MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK
Dítě se učí zvládat relativně dlouhodobé odloučení od rodiny, přijmout autoritu učitele, soustředit se na výuku a integrovat se do skupiny spolužáků. Srovnává se s ostatními a je také hodnoceno a srovnáváno učitelem. Výkon, který dítě podává, resp. hodnocení podaného výkonu učitelem a spolužáky, se výrazně podílí na utváření jeho identity. Období mladšího školního věku lze celkově charakterizovat jako relativně klidné a bez dramatických vývojových změn. Normálně se vyvíjející dítě se snaží být co nejvíce aktivní, rádo spolupracuje s druhými a chce poznávat okolní svět.


OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ - PUBESCENCE
Období pubescence je doba celé řady dramatických změn, kladoucích značné nároky jak na pubescenta samotného, tak na jeho okolí. Na biologické úrovni probíhá pohlavní dozrávání provokované hormonálními změnami. Rozvíjejí se druhotné pohlavní znaky a tělo postupně získává proporce dospělého člověka. Pubescenti bývají na tělesné změny velmi citliví a zdaleka ne všichni na ně reagují nadšením. Hormonální změny ovlivňují rovněž psychiku pubescenta, a to hlavně ve směru zvýšené emoční lability a zvýšené úzkostnosti. Vývojem prochází i uvažování pubescenta - postupně zvládne přemýšlení v abstraktní rovině a hypoteticky pracuje s událostmi, které ještě nenastaly. Tato změna v myšlení v kombinaci s nedostatkem zkušeností se navenek projevuje chováním typu "všechno vím, všechno znám".


OBDOBÍ ADOLESCENCE
Na začátku období adolescence je pohlavní zralost a ukončení základní školy, na konci pak většinou ekonomická nezávislost a nástup do práce. Adolescence je také jakési přechodné období, které člověku slouží k urovnání si vlastních hodnot, postojů a cílů, aby následně dokázal dobře nakládat se dvěma základními atributy dospělosti - se svobodou a odpovědností.


OBDOBÍ DOSPĚLOSTI
Počátek dospělosti je charakterizován vrcholem fyzických sil a tvořivosti; postupně narůstá úroveň psychosociálních dovedností, zlepšuje se schopnost odpovědného a etického jednání a stabilizují se základní životní postoje. Člověk vstupuje do manželství a zakládá rodinu. Základními aspekty života dospělého člověka se stávají rodina, zaměstnání a případně různé záliby. Člověk ve starší dospělosti se vyznačuje vyrovnaností, zralostí a schopností těžit ze svých zkušeností.


OBDOBÍ STÁŘÍ
Stárnutí a stáří jsou relativní pojmy, jejich nástup je individuálně velmi odlišný. Podle Světové zdravotnické organizace se rozlišuje období stárnutí (60-74 let), stáří (do 89 let) a stařeckosti (nad 90 let). Průběh stáří závisí zejména na zdravotním stavu a sociálních okolnostech. Biologické stárnutí postihuje celý organismus a projevuje se mj. omezováním hybnosti, výkonnosti a výdrže, sníženou imunitou; klesá frustrační tolerance , zhoršuje se paměť, myšlení a funkčnost smyslových orgánů.


OBDOBÍ UMÍRÁNÍ, SMRT
Smrtí končí životní cyklus každé živé bytosti, tedy i člověka. Smrt bývá tabuizovaným tématem - mluvit o ní ve společnosti je nežádoucí (snad proto, že si nechceme připustit, že se týká i nás samotných ...?). Záporný postoj ke smrti pramení ze dvou základních věcí - je to jednak strach ze smrti, tedy z konce vlastní existence, a pak strach z umírání, které může být dlouhé a bolestné. V procesu smiřování se s vlastní smrtí lze rozlišit následující stadia:

  • reakce popření, člověk si tento fakt prostě odmítne připustit
  • fáze frustrace a zlosti, přičemž tyto pocity lze směrovat k vlastní osobě nebo ke svému okolí
  • doba smlouvání a záchvěvy nové aktivity jako pokusy o oddálení smrti
  • deprese, uvědomění si neodvratnosti konce vlastní existence, a představy, co všechno člověk nestihl a už nestihne
  • přijetí, smíření se s faktem, že smrt čeká každého.

Platí přitom, že ne každý člověk musí projít všemi popsanými stadii; podobně, jako celý průběh života, i umírání prožívá každý člověk jedinečně.

Poznámky

  1. ↑ LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ. Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-1284-0
  2. ↑ OPTIMUS, s. r. o. Cojeco [online]. 2012. vyd. 14.3.2000 [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=105887&s_lang=2&title=v%FDvojov%E1%20psychologie

Použitá literatura

Citováno z „https://wiki.knihovna.cz/index.php?title=Vývojová_psychologie&oldid=24083“