Sociální psychologie

Historie

Sociální psychologie je relativně mladý vědní obor (jedna z nejmladších oblastí psychologie), její kořeny však sahají až k filozofickým myšlenkám z období antiky. První úvahy o sociálním chování můžeme najít u Platóna, Aristotela či představitelů hédonistické filozofické školy. Lidské chování ve společnosti bylo rovněž předmětem zájmu křesťanství. Z raně novověkých myslitelů se touto tematikou zabýval např. N. Machiavelli nebo T. Hobbes. (Lašek)
Od poloviny 19. století se začaly formovat první koncepce, které lze považovat za předchůdce sociální psychologie jakožto vědy. Jedná se zejména o psychologii národů, psychologii davu a teorii instinktů sociálního chování. Důležitou charakteristikou všech těchto koncepcí je jejich zájem o pozadí sociálního chování a o vztah mezi individuálním a skupinovým vědomím. (Čížková) Ke vzniku a rozvoji samotné sociální psychologie došlo a na přelomu 19. a 20. století. Její počátky byly negativně poznamenány velmi širokým pojetím předmětu studia, které zahrnovalo i zkoumání chování zvířat žijících ve skupinách. Pojem „sociální psychologie“ poprvé použil v roce 1897 J. M. Baldwin (Nakonečný). První publikace s touto tematikou však vyšly až v roce 1908 (W. McDougall a E.A. Ross), pročež je tento rok označován za počátek sociální psychologie jako vědní disciplíny. (Kohoutek)
Důležité impulsy, které přispěly k formování sociální psychologie, často přicházely z výrobní sféry. Pro kapitalismus bylo studium sociálního chování a sociálních vztahů lidí velmi významné. (Nakonečný) Po první světové válce se ze sociální psychologie stala experimentální vědou. Svou pozornost upínala především na malé skupiny, u kterých se experimenty prováděly nejsnáze. (Čížková) Ve 30. letech pak došlo v rámci sociální psychologie k tzv. antropocentrickému obratu – výzkumy se zaměřily pouze na člověka a jeho sociální chování. 60. léta znamenala návrat témat, která byla z oblasti sociální psychologie behavioristickým přístupem odstraněna – prožívání sociálních situací, lidské emoce, vnímání, myšlení. Začal se prosazovat názor, že sociální chování je vším tímto ovlivňováno a jeho výzkum by tedy měl těmito aspekty počítat. (Nakonečný) V současné době je důležitý zejména ústup od převahy laboratorních experimentů i k jiným způsobům výzkumu.

Přístupy

Sociální psychologie není vnitřně zcela jednotnou vědou. V jejím rámci lze identifikovat několik směrů: behavioristický, psychoanalytický, kognitivistický, fenomenologický a symbolický interakcionismus. Rozdíly mezi těmito přístupy se projevují ve vnímání sociálně-psychologických jevů, jejich geneze a funkcí a také v odlišných konceptech a terminologii (Nakonečný).
Behaviorismus – tento přístup je spjat s teorií učení a jeho hlavním zájmem je pozorovatelné chování člověka. Podle behavioristů se všechny organizmy přizpůsobují svému prostředí a činí tak právě skrze proces učení. Přínosem tohoto přístupu je zájem o procesy sociálního učení, které jsou nedílnou součástí socializace. Nedostatkem je však přílišný důraz, který je kladen na chování člověka a naopak opomíjení lidského vědomí, myšlení či citů, které jsou ovšem s chováním vždy spojeny. Behavioristé kladou důraz na experimentální výzkumy sociálního chování. Patří sem např. teorie observačního učení A. Bandura.
Psychoanalýza – její přínos pro sociální psychologii tkví zejména v chápání člověka jako dynamické osobnosti, která je formována jeho sociální a společenskou situací (Čížková). Jejím hlavním zájmem v oblasti sociální psychologie je tedy to, jakým způsobem společnost formuje postoje jednotlivců prostřednictvím socializace, a konflikty mezi přirozenými pudy člověka a společenskými normami. Podle Nakonečného (Nakonečný) je ovšem otázkou, zda tato tematika stále spadá do oblasti sociální psychologie, nebo zda se už nejedná o psychologii společenskou, příp. kulturní.
Kognitivismus – zkoumá sociální chování ve vztahu ke kognitivním (poznávacím) procesům člověka a způsobu vnímání druhých lidí i sebe sama. Jedná se o odlišný přístup nahlížení sociálních interakcí.
Fenomenologie (Nakonečný) – zabývá se tím, jak se jedinci v sociální interakci vzájemně prožívají a jak je jejich interakce tímto prožíváním dále ovlivněna. Tento směr se však v rámci sociální psychologie příliš nerozvinul.
Symbolický interakcionismus – jedná se o umírněný behavioristický přístup (Nakonečný), jeho hlavním představitelem je G. H. Mead. Jeho hlavním zájmem jsou sociální interakce, během nichž dochází k utváření osobnosti člověka, jeho socializaci, přijímání hodnot společnosti. Mezilidské interakce jsou považovány za jednu z forem sociálního učení.

Vztah k jiným disciplínám

Sociální psychologie využívá poznatky ohledně působení společnosti na člověka od několika blízkých vědních disciplín, zejména obecné psychologie, sociologie a kulturní (sociální) antropologie. S těmito disciplínami má sociální psychologie nejvíce společného, v mnohém se od nich ale také odlišuje. Od sociologie a kulturní antropologie zejména v tom, že se zabývá jedincem a jeho psychologickými procesy v sociálních situacích, kdežto zmíněné dvě disciplíny se zajímají spíše o velká sociální uskupení a obecné zákonitosti života ve společnosti.
Sociální psychologie a obecná psychologie (Lašek) – sociální psychologie logicky z obecné vychází, navazuje na ni a doplňuje ji – pomáhá jí lépe pochopit psychiku člověka. Obecná psychologie se ale na rozdíl od sociální většinou nedívá na člověka jako na sociální bytost a často tak opomíjí vliv společenského prostředí na lidskou psychiku. Sociální psychologie má vlastní oblast zájmu i metody jejího zkoumání, musí však respektovat obecné psychologické principy. Někdy na ni bývá nahlíženo jako na aplikovanou klasickou psychologii.
Sociální psychologie a sociologie – sociální psychologie se zabývá jedincem v sociálních situacích a vztazích. Mezilidskými vztahy, vztahy jednotlivců ke skupině či mezilidské interakce studuje především z hlediska jejich působení na lidskou psychiku. Sociologie se zaměřuje spíše na obecné zákonitosti sociálních procesů a mezilidských vztahů, společenské prostředí, členění společnosti, sociální systémy a skupiny.
Sociální psychologie a kulturní antropologie – kulturní antropologie se zabývá různými podobami lidské kultury a také tím, jak kultura ovlivňuje individuální chování. Její přínos pro sociální psychologii spočívá tedy v tom, že pomáhá pochopit vztah mezi socio-kulturními podmínkami a mentalitou lidí, kteří v daných podmínkách žijí.