Kauza Napster

Autor: Filip Kocián

Datum: 22.5.2012

Klíčová slova: Napster, kauza Napster

Synonyma: sdílení hudby, peer to peer

Kauza Napster

Napster byl v dřívější době jednoznačně nejznámější a hlavně nejlepší způsob jak si stáhnout nahrávky ve formátu MP3 zdarma. Nebylo již třeba hledat MP3 v nefunkčních vyhledávačích, které v 99% případů stejně odkazují na neexistující soubory. Nemuseli sme se trápit s FTP servery, které požadují za právo stažení souborů také něco uploadovat. Aplikace Napster se stala fenoménem virtuálních sítí na přelomu 20. století a způsobila revoluci v pojetí a vnímání hudby a jejího šíření v elektronické podobě. Napster byl díky rychle se rozvíjejícím sítím internetu a rychlé komunikaci mezi uživateli šířen doslova nezastavitelně a díky jemu se rozpoutala vlna soudních sporů, a zároveň touha uživatelů lačných po poslechu ať již finančně nebo jinak zcela nedostupné hudby.

Peer to peer

Zkratka P2P, která vznikla zkrácením anglické fráze „peer-to-peer“. Slovo peer má v angličtině několik výrazů, z nichž nejdůležitější jsou „rovný“ nebo „druh“, v počítačové terminologii má význam klientského počítače. Tyto významy jsou důležité proto, že počítačové sítě se dělí podle jejich architektury na sítě s hlavním počítačem označovaným jako server (client-server) a sítě bez hlavního počítače, ve kterých mají všichni účastníci stejné postavení (peer-to peer). Hlavním definičním znakem sítě P2P je fakt, že všichni účastníci v ní navzájem sdílejí vlastní hardwarové zdroje. Tyto sdílené zdroje jsou nezbytné pro funkčnost služby a dostupnost obsahu.

Jak Napster fungoval

Napster zjednodušeně řečeno pracoval takto: běžný uživatel internetu, který měl zájem se zapojit do tohoto výměnného systému, si nainstaloval jednoduchý software a zaregistroval se. Tento program pak vymezil část prostoru na jeho disku k tomu, aby k jeho obsahu měli v době připojení tohoto uživatele k internetu přístup i ostatní účastníci této služby. V tomto vymezeném prostoru pak byly uloženy nabízené hudební nahrávky (soubory MP3). Když byl tento uživatel připojen k internetu (což mohlo být skoro pořád nebo jen pár minut denně), tak ostatní uživatelé mohli přímo z jeho disku stahovat tam zpřístupněnou hudbu. Tak se z pouhého pasivního koncového uživatele stal na přechodnou dobu (na dobu jeho připojení k internetu) i server poskytující data – hudbu ve formátu MP3. Po celém světě tak vznikla komunita desítek miliónů uživatelů, kteří si vzájemně mezi sebou nabízeli neuvěřitelné množství hudebních nahrávek, které ale nebyly uloženy na jednom nebo několika centrálních plnohodnotných serverech (jak to bylo běžné), ale na miliónech počítačů běžných uživatelů internetu rozptýlených po celém světě. Taková roztříštěnost zdrojů prakticky znemožňuje směřovat postih proti konkrétnímu poskytovateli obsahu. V případě Napsteru však systém vytvářel průběžně aktualizovanou databázi, která zahrnovala informaci o tom, kde (na počítači jakého koncového uživatele) je daný soubor (písnička) k dispozici. Tím se podstatně urychlilo vyhledávání v systému. Takže pokud uživatel A v USA hledal žádanou nahrávku, položil dotaz centrálnímu serveru, který ve své databázi zjistil, že tuto nahrávku poskytuje (zpřístupňuje) například uživatel B ve Francii. Systém se ho snažil kontaktovat, a pokud byl tento uživatel zrovna připojen k internetu, tak přímo z jeho disku zkopíroval požadovaný soubor do vymezeného adresáře počítače uživatele A. Z toho plyne, že se ovšem nejedná o čistou síť typu p2p, protože na centrálním serveru existuje jednotný index datových souborů nabízených přímo koncovými uživateli. Vlastník tohoto centrálního serveru s databází (např. Napster) může být pak nepřímo odpovědný za porušování autorských práv jednotlivými koncovými uživateli.

Soudní kauza

Soudní spor mezi RIAA (Asociace amerických nahrávacích společností) a Napsterem, ve kterém byl Napster viněn z umožnění nelegálního šíření hudebních nahrávek skrze Internet. RIAA si tvrdohlavě stála za svým názorem, že Napster porušuval zákon tím, že umožňoval uživatelům nabízení a stahování nelegálních nahrávek, čímž byli hudebníci a nahrávací společnosti připravováni o peníze. Na jednu stranu můžeme Napster chápat jako prostředek k páchání trestné činnosti a napomáhání trestnému činu je samozřejmě i podle amerického práva protiprávní. Na druhou stranu ale Napster pouze nabízel program pro sdílení souborů určitého typu (tedy MP3 a WMA) a to, že jej většina uživatelů této sítě používala k nelegálnímu šíření nahrávek již není věc Napsteru, ale jednotlivých uživatelů. Z tohoto pohledu je to v podstatě stejné, jako kdyby někdo žaloval výrobce nožů nebo střelných zbraní, protože jejich výrobky mohou být (a v několika případech i jsou) používány k páchání trestné činnosti.

Napster se bránil především poukazováním na domněnku, že RIAA celý spor vyvolala proto, aby odstranila konkurenci kamenným obchodům, které se co do rychlosti a aktuálnosti nabízených nahrávek nemohou s Napsterem srovnávat. Obhajoba se ale možná až příliš točila kolem technologie, proti které RIAA de facto nic nemá, a ne kolem využívání programu, což je hlavním bodem sporu. Jistě je také důležité upozornit na skutečnost, že původně byl tento program navržen pro podporu šíření hudby nezávislých umělců, kteří nemají šanci se skrze nahrávací společnosti prosadit.

Odvolací soud zkonstatoval, že Napster porušoval a nabádal k porušování autorských práv a přikázal, aby zakázal možnost výměny dat (v tomto případě konkrétně nahrávek), ke kterým se vztahují autorská práva. Ve výroku nebylo, a samozřejmě ani nemohlo být, definováno, jak má být tento krok realizován. Tento krok leží na bedrech společnosti Bertelsmann, která Napster vlastní.