Kvalitativní rozhovory – polostrukturované a nestrukturované

Kvalitativní rozhovor

Co je pro daný design výzkumu charakteristické?

„Někteří metodologové chápou kvalitativní výzkum jako pouhý doplněk tradičních kvantitativních výzkumných strategií, jiní zase jako protipól nebo vyhraněnou výzkumnou pozici ve vztahu k jednotné, na přírodovědných základech postavené vědě.“

Později však získal kvalitativní přístup rovnocenné postavení. Glaser a Corbinová považují za kvalitativní výzkum takový, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických metod nebo jiných způsobů kvantifikace. Potíže s kvalitativním výzkumem je jeho velmi široké označení pro rozdílné přístupy. Kvalitativní výzkumník vybírá na začátku téma a určí základní otázky, které se můžou v průběhu výzkumu doplňovat nebo modifikovat. Tento typ výzkumu je proto považován za pružný.
Kvalitativní výzkum se provádí pomocí delšího a intenzivního kontaktu s jedincem či skupinou. Nejdůležitější techniky kvalitativního dotazování jsou: strukturovaný otevřený rozhovor, rozhovor s návodem, neformální rozhovor, fenomenologický rozhovor, narativní rozhovor, epizodické interview a skupinová diskuse.

„Tyto přístupy odlišuje rozsah určenosti a standardizace pořadí otázek při dotazování, počet osob, které se zúčastní rozhovoru, forma informací, jež se při dotazování získají, i situace rozhovoru. Každý z nich má slabiny a přednosti a vyžaduje poněkud odlišnou přípravu.“

U kvalitativních rozhovorů jsou typy dat přepis z těchto rozhovorů, fotografie, audio a videozáznamy a osobní komentáře. Sběr dat tvoří naslouchání vyprávění, kladení otázek a získávání odpovědí. Dotazování probíhá formou rozhovorů (nestrukturované a polostrukturované), dotazníků (strukturované rozhovory), škál a testů. Tyto metody se mohou různě doplňovat nebo používat v kombinaci s jinými. Důležité je získání pravdivé odpovědi od respondenta. Rozhovor provádí pouze jedna jediná osoba, je důležité, aby se jednalo o odborníka a aby na začátku rozhovoru padly psychické bariéry. Důležitý je i způsob kladení otázek, otázky by měly být jasné, citlivé, neutrální a otevřené. Správná otázka dává dotazovanému možnost použít vlastní slova, bez toho aby mu byla vnucována nějaká odpověď. Dotazovaný musí vyjádřit svůj vlastní názor a pocit. Zároveň může samostatně navrhovat vztahy a souvislosti. Nikdy nepředkládáme (na rozdíl od strukturovaného rozhovoru) předem určené formulace odpovědí. „Vedení kvalitativního rozhovoru je umění i vědou zároveň. Vyžaduje dovednost, citlivost, koncentraci, interpersonální porozumění a disciplínu.“

U kvalitativního rozhovoru se mohou objevit tyto typy otázek: otázky o zkušenostech chování, o názorech a hodnotách, o pocitech, o znalostech, o vnímání a otázky demografické a kontextové. Otázky o zkušenostech nebo chování se týkají zpovídané osoby, jde o otázky typu: Kdybych byl neustále pohromadě se zpovídanou osobou, co bych viděl, že dělá? Otázky vztahující se k názorům nám objasňují, co si lidé myslí o světě, jaké mají cíle, záměry, touhy a hodnoty: Co si myslíte? Jaký je váš názor na…? Co byste si přál? Otázky vztahující se k pocitům se snaží poznat reakci lidí na jejich zkušenosti a prožitky. Získáváme emotivní odpovědi, na to co se stalo: Co tedy cítíte? Otázky ke znalostem mají objasnit, co subjekt zná, jde o fakta případu. Otázky týkající se vnímání zjišťují, co dotazovaný viděl nebo slyšel: Na co se vás vedou zeptal, když jste se s ním setkal? Otázky demografické a kontextové se týkají identifikace jedince (věk, vzdělání, plat, práce).

Pro správné řazení otázek neexistují pravidla. Tazatel pouze musí dbát na to, aby jeho otázky byli srozumitelné a jasné, stejně tak se nesmí pokládat více otázek najednou. Pokud je rozhovor veden správně, tak tazatel i jeho partner cítí, že jde o dvoustrannou rovnocennou komunikaci. Pro udržení důvěry, by měl tazatel zpovídanému poskytnout příslušnou informaci o účelu otázky. Tazatel zároveň musí podněcovat respondenta, aby mu svěřoval další podrobnosti.

„Zásady pro vedení interview:

1) Zajišťujeme důkladnou přípravu a nácvik provedení rozhovoru.
2) Účel výzkumu určuje celý proces interview.
3) V interview máme vytvořit rámec, v němž se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem.
4) Vytváříme vztah vzájemné důvěry, vstřícnosti a zájmu. Jsme citliví k pohlaví, k věku a kulturním odlišnostem dotazovaného.
5) Při přípravě a provedení rozhovoru si uvědomujeme, že otázky v rozhovoru nejsou totožné s výzkumnými otázkami.
6) Otázky formulujeme jasným způsobem, kterému dotazovaný rozumí.
7) Klademe vždy jenom jednu otázku.
8) Otázky doplňujeme sondážními otázkami.
9) Dotazovanému dáváme jasně na vědomí, jaké informace požadujeme, proč jsou důležité a jak interview postupuje.
10) Nasloucháme pozorně a odpovídáme tak, aby dotazovaný poznal, že o něj máme zájem. Necháváme dotazovanému dostatek času na odpověď.
11) Udržujeme si neutrální postoj k obsahu Sdělovaných dat. Sbíráme data, ale neposuzujeme osobu.
12) Jsme pozorní a citliví k tomu, jak je dotazovaný rozhovorem ovlivněn a jak odpovídá na různé otázky.
13) Zohledňujeme časové možnosti dotazovaného.
14) Jsme reflexivní, sebekriticky monitorujeme sami sebe.
15) Po rozhovoru kompletujeme a kontrolujeme své poznámky, jejich kvalitu a úplnost.“

Jaké jsou nevýhody?

Mezi nevýhody kvalitativních rozhovorů patří to, že jsou velice obtížné. Je proto nutné aby byly svěřovány pouze do rukou profesionálů. Občas vznikají potíže se zobecňováním výsledků. Analýza i sběr dat jsou časově náročné. Výsledky jsou snadno ovlivnitelné výzkumníkem a jeho osobními preferencemi.

Jaké jsou výhody?

Dotazování je omezeno pouze na pracovnu výzkumníka, návratnost dotazníků je tedy velmi vysoká ne-li stoprocentní. Dobré porozumění zkušenosti a hloubkový popis případů. Umožňuje navrhovat teorie. Umožňuje studovat procesy. Hledá lokální příčinné souvislosti.

Nestrukturovaný rozhovor

Tato technika vznikala v antropologii a sociologii jako metoda, která zkoumá sociální realitu. Termín nestrukturovaný rozhovor se v literatuře často označuje jako rozhovor neformální, volný, hloubkový, nestandardizovaný a etnografický. Dotazování tohoto typu je charakteristické velkou mírou volnosti, která je dána také tím, že tazatel do rozhovoru nevstupuje s předem připravenými otázkami a hypotézami. Otázky jsou naopak přirozeně vytvářeny až na základě vyprávění respondenta. Povaha celého rozhovoru zajišťuje určitou míru spontaneity výpovědí respondenta, které přinášejí hlubinné údaje o něm samém a dobře odrážejí jeho osobnost. „Neformální rozhovor se spoléhá na spontánní generování otázek v přirozeném průběhu interakce (např. během zúčastněného pozorování v terénu). Informátor si přitom ani nemusí uvědomit, že jde o explorační rozhovor.“ Nestrukturovaný rozhovor je nejvíce využitelný v případě, že chceme hloubkově porozumět určitému jevu v určitém kulturním prostředí.

Role tazatele

Při provádění výzkumu za pomoci nestrukturovaného rozhovoru jsou na tazatele kladeny poměrně velké nároky. Tuto roli by měl vykonávat vyškolený a zkušený profesionál s určitou mírou důvěryhodnosti, vstřícnosti a empatie. Úspěch celého rozhovoru spočívá především v jeho schopnosti generovat patřičné otázky v závislosti na kontextu a určovat vývoj konverzace směrem, který je pro něj žádoucí. Tazatel se tak z velké části podílí na konečné podobě rozhovoru. Během takovýchto rozhovorů tazatel více poslouchá a přemýšlí, než mluví.

Výhody a nevýhody

Výhoda nestrukturovaného rozhovoru spočívá v jeho konverzační povaze, která tazateli umožňuje zohledňovat a vnímat individuální rozdíly a změny situace. Účinky, které má tazatel na celkovou podobu výsledného rozhovoru se projevují více, než je tomu například u strukturovaného nebo polostrukturovaného rozhovoru. Otázky na respondenta mohou být individualizované, aby došlo k hloubkové komunikaci a důkladnému prozkoumání tématu. Právě díky této velké individualizaci může být délka trvání rozhovoru mnohem delší, než je tomu u jeho strukturovaných a polostrukturovaných protějšků. Výhodou tohoto rozhovoru může být to, že na sběr dat je kladen osobní důraz.

Provádění výzkumu za pomocí neformálního rozhovoru je časově náročné a vyžaduje usilovnou práci. Výzkumníkovi může trvat nějakou dobu, než si získá důvěru svého respondenta. Na rozdíl od jiných metod výzkumu není rozhovor anonymní. Nejenom sběru dat a získávání informací musí výzkumník věnovat hodně času, ale také následnému utřídění dat a analýze vzniklého text.

Jak vést nestrukturovaný rozhovor

Oficiální návod na to jak vést nestrukturovaný rozhovor neexistuje. Mnoho výzkumníků se v praxi řídí následujícími kroky (Fontana & Frey, 2005; Punch, 1998):

1. Proniknutí do prostředí, ve kterém se rozhovor odehrává. Zvláště v případě, že nejsou zcela zasvěceni do prostředí, ve kterém se rozhovor odehrává. Výzkumník by měl vzít také v úvahu možné politické, právní a byrokratické bariéry, které mohou během rozhovoru vyvstat (Lofland et al., 2006)
2. Porozumění a přizpůsobení se jazyku a kultuře dotazovaných. Hlavním cílem je porozumění lidským zkušenostem z pohledu respondentů.
3. Rozhodnutí, jak budou výzkumníci prezentovat sami sebe. Tato sebe-reprezentace závisí na kontextu, ve kterém se nachází. Ve všech případech se však tazatel stylizuje do role „žáka“ a snaží se na sociální realitu nahlížet z pohledu respondenta.
4. Objevení respondenta. Respondent neboli informant bude zasvěcená osoba, která bude ochotna s vámi mluvit. Zároveň by měl být dostatečně vzdělaný, aby mohl provádět a interpretovat pro vás neznámý jazyk a kulturu.
5. Získání důvěry a vybudování vztahu s respondentem jsou důležité prvky vedoucí k úspěšnému rozhovoru. Pouze na základě důvěryhodného a harmonického vztahu je respondent ochoten sdílet své zkušenosti, zvláště v případě, že předmětem konverzace je citlivé téma.
6. Získání dat. Tradiční metodou sběru dat při rozhovoru je tvorba poznámek. Avšak v případě nestrukturovaného rozhovoru se spíše jedná o rušivý prvek, který narušuje přirozený běh konverzace. Vhodnější forma je tudíž audiozáznam.