Mediální komunikace

Z WikiKnihovna

Autor: Doupovcová Jana

Klíčová slova: mediální komunikace, média

Související pojmy:

nadřazené: komunikace, média

podřazené: Public Relations, Media Relations, mediální gramotnost


Charakteristika

Mediální komunikace je podstatným rysem života společnosti a stala se i předmětem zájmů různých vědních disciplín.[1] Abychom získali co nejvíce informací o světě a společnosti, musíme získávat poznatky z médií a umět reagovat na mediální komunikaci. „Na mediální komunikaci je možné nahlížet jako na přenos sdělení, ale také jako na zdroj, který potvrzuje platnost dané ideologie.“ [2] Studiem médií si jedinec, skupina nebo celá společnost zvyšuje možnost kontroly nad tím, jaké interpretace světa, lidí, dějů, vztahů a hodnot média nabízejí. Technické prostředky jako třeba tisk nebo distribuční sítě využívají mediální komunikaci mimo jiné i k tomu, aby zvětšila rozsah svého působení.[1] Poskytování informací veřejnosti nebo vlastní sebeprezentace skrze média je dnes velmi rozšířenou a běžnou praxí. Aby tato praxe byla efektivní, je nutné udržovat s médii dlouhodobě příhodné vztahy. To je náplní práce oborů Public Relations a Media Relations. [3]

Zpravodajství v médiích

Média a mediální komunikace neodmyslitelně patří k součástem života společnosti. Dokáží vytvořit a formovat to, co se jedinec dovídá o světě, a zároveň mohou být hlavním zdrojem myšlenek a názorů, které se k němu dostávají. Média dokáží ovlivnit jednání i uvažování lidí. Studiem médií si však může jedinec zvyšovat základní výbavu pro úspěšnou a plnohodnotnou účast v mediální komunikaci a tím také zvýšit kvalitu mediální gramotnosti. Média se stávají velmi významnými komunikátory, kteří vlastně nemají konkurenci v žádné jiné instituci, hlavně díky schopnosti oslovit obrovské množství příjemců.[1]

Proces mediální komunikace a jeho složky

Proces mediální komunikace a jeho složky Každý komunikační akt je proces. Do tohoto procesu je zapojen zdroj (podavatel), sdělení a příjemce. Když nějaké médium komunikuje se svým publikem, probíhá proces mediální komunikace.[1]

Modely komunikace prostřednictvím médií

Pro popis procesu mediální komunikace se používají různé modely. Nejčastěji se však můžeme setkat s přenosovým modelem a rituálovým modelem.

• Přenosový model vysvětluje proces komunikace z pohledu produkce sdělení. V přenosovém modelu zdroj pojme úmysl vyslat sdělení a zakóduje ho za použití určitého kódu. Odešle ho jako signál za pomocí nějakého vysílače určitým kanálem k příjemci. Příjemce přijatý signál přijme přijímačem, dekóduje a sdělení interpretuje. Reakcí příjemce na přijaté sdělení je pro podavatele zpětná vazba.

• „Rituálový model zdůrazňuje příjemce, interpretaci sdělení, interaktivitu a subjektivitu účastníků komunikace, jejich vázanost na komunikační situaci a existenci očekávání.“[1]

Typy komunikačních médií

Primární – soustavy znaků a pravidel pro jejich používání (přirozený jazyk) Sekundární – prostředky snažící se o záznam a přenos sdělení (obrázky, písmo, tisk, přenosová a vysílací technika, počítačové komunikační sítě)[2]

Hlavní rozdíly v mediální komunikaci oproti interpersonální: 1) Podavatel mediovaného sdělení nemá s příjemci přímý nebo hmatatelný kontakt a nevidí jejich reakce. 2) Mediální komunikaci zajišťují speciální výrobní a distribuční technologie. 3) Mediovaná sdělení jsou technicky uchovatelná a opakovatelná, mediální komunikace dokáže překonávat bariéru v prostoru a čase ve své základní podobě. 4) „Mediované produkty jsou nabízeny jako komodita, jako zboží, a prodávají se podle toho, jak dokáží zajistit potřeby trhu, na němž se uplatňují a přinést zisk.“ [4]

Použitá literatura


  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 BURTON, Graeme. Úvod do studia médií. 1. vyd. Brno: Barrister, 390 s. ISBN 80-859-4767-6
  2. 2,0 2,1 JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Média a společnost. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007, 207 s. ISBN 9788073672874.
  3. POSPÍŠIL, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Jak na média. Vyd. 1. Kralice na Hané: Computer Media, 2011, 119 s. ISBN 978-80-7402-071-1.
  4. JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Masová média. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 390 s. ISBN 978-807-3674-663.