Zvukový nosič

ROZPRACOVÁNO

Autor: Lukáš Strouhal

Klíčová slova: záznam, zvuk, hudba, médium, nahrávání zvuku, přehrávač

Synonyma: audio médium, audio záznam, zvukové médium

Související pojmy:

nadřazené - audiovizuální nosič, datový nosič, zaznamenávání zvuku

podřazené - fonograf, gramofonová deska, audiokazeta, kompaktní disk, minidisc, mp3, digitální záznam zvuku

Charakteristika

Zvukovým nosičem rozumíme hmotný objekt, nosič, který za pomocí specifické záznamové technologie umožňuje uchovávat, přenášet a přehrávat zvukový záznam.

V pohledu do historie zaznamenávání zvuku nalezneme různé nosiče, které jsou vázané na konkrétní způsob záznamu zvuku a které s využíváním této technologie spojují svoji životnost. Existuje řada již nevyužívaných (nebo pouze okrajově užívaných) typů nosiče, pro které existuje označení "mrtvé médium".

Technologie záznamu

Zvuk, z fyzikálního hlediska rychlé změny tlaku vzduchu v časovém sledu způsobené chvějícím se tělesem, můžeme zaznamenávat dvěma způsoby - analogově a digitálně.

• Analogový záznam - principem je uchování zaznamenaného signálu ve spojité formě, který nabývá v jednom časovém intervalu nekonečně mnoho hodnot. Takovýto záznam je možno dále rozlišit podle techniky získávání na mechanický, optický a magnetický.
  • Mechanický - základem je uchování signálu v podobě mechanické změny objektu, která je zpětně čitelná, například drážky na gramofonové desce.
  • Optický - tento druh záznamu se objevil s prvními zvukovými filmy a je založen na zápisu zvuku pomocí světla přímo na fotograficky citlivé médium, například filmový pás.
  • Magnetický - principem magnetického zápisu je střídavé zmagnetizování magneticky aktivního povrchu - nosiče - magnetickou hlavou. Nejznámějším uplatněním této technologie je magnetická páska audiokazet.

• Digitální záznam - základem digitálního záznamu je změna okamžitých hodnot analogového záznamu pomocí analogově-digitálního převodníku na hodnotu vyjádřitelnou a čitelnou v binární soustavě. Výsledkem je nespojitý signál, který má v jednom časovém intervalu konečné množství hodnot, na rozdíl od signálu analogového. Nahrávání digitálního záznamu tedy vychází z analogových vstupních dat - například pořizování digitální nahrávky zpěvu s pomocí mikrofonu a jiného patřičného hardwaru a softwaru.

Digitální způsob záznamu je novější metodou a jeho počátky spadají do 60. let 20. století. Analogový záznam mu předcházel, ovšem nedošlo později k jeho vytěsnění a obě metody se do značné míry kryly. Nespornou výhodou digitálního zápisu je možnost zpracování, kopírování, přehrávání a editování bez ztráty zvukové kvality. Také nabízí menší zkreslení a šum oproti analogu. Analogová metoda naopak nabízí menší citlivost na nedostatky přehrávačů takových nosičů a setkáme se i s názory, že takto zaznamenaná hudba může při přehrávání působit kvalitněji a živěji.

Druhy zvukových nosičů

Spolu s různými způsoby zápisu se objevily i typické a více či méně využívané zvukové nosiče. Liší se jak kapacitou, způsobem přehrávání, kvalitou nahrávky, tak v neposlední řadě i pořizovací cenou. Nejznámějšími a ve své době obecně používanými nosiči byly/jsou:

• Fonograf - jedná se o první obecně používaný zvukový nosič vynalezený Thomasem Alvou Edisonem a patentovaný roku 1878. Využívá čistě mechanického způsobu záznamu, kdy se zvuk ukládá na záznamové médium ve formě rýhy, která je vytvořena v měkkém materiálu na povrchu malého válečku. Prvotně byl jako povrchový materiál takového válečku užívaný včelí vosk, později jej díky vyšší odolnosti nahradil cín. Takto zaznamenaný zvuk se zpětně přehrává pomocí snímací jehly, která rýhu projíždí a díky jejímu tvaru snímá uložený záznam.

• Gramofonová deska - velmi podobný princip jako fonograf využívá i gramofonová deska. Váleček byl ovšem nahrazen plochou deskou, která umožňovala lepší skladování a záznam na obě strany, což rozšířilo kapacitu nosiče. Taková deska se nejdříve vyráběla z šelaku, později z plastové hmoty - vinyl. Funkcionalita gramodesky stále tkví v mechanicky zaznamenaných rýhách a čtecích jehlách, ovšem záznam je výrazně kvalitnější. Snad i proto se gramofonová deska v dnešní době stále používá a přehrávání hudby na gramofonu mnozí přisuzují lepší prožitek, než z digitálně zaznamenaných médií.

• Audiokazeta - prvním rozšířeným nosičem, jež využívá elektromagnetického záznamu, je audiokazeta. Zvuk je tu zaznamenán na tenkém a dlouhém pásku, který obsahuje magneticky aktivní vrstvu a je uvnitř kazety uschován díky (nejčastěji) dvěma hlavám, na kterých je namotaný. Při záznamu i při čtení se potom za pomocí otáčení hlav pásek pohybuje. Pohybující pásek sleduje záznamová/čtecí hlava přístroje, která jej magnetizuje, či přehrává. Audiokazety jsou stále k dostaní na trhu s hudebninami, ovšem jejich využívání začalo s rozšířením digitálního záznamu výrazně klesat.

• CD - kompaktní disk - kompaktní disk je zástupce nosiče, které je založeno na digitálním způsobu uložení dat. Nejedná se tedy primárně o nosič zvukový, ovšem datový - zvuk je jen jedna z možností uloženého obsahu. Principem fungování je tenká aktivní vrstva, na kterou se data ukládají v binárně čitelné formě pomocí vytváření vrásnění této vrstvy. Vrásnění se zaznamenává optickým zprůsobem (laserem) ve velmi husté a dlouhé spirále a celá aktivní vrstva je chráněna plastovým diskem o průměru 12 centimetrů. Kapacita běžného CD je zhruba 700 megabytů. Kompaktní disk nahradil v devadesátých letech audiokazety a velmi rychle se stal nevyužívanějším hmotným nosičem nově vydávané hudby.

• Minidisc - na půli cesty mezi audiokazetou a CD je minidisc. Využívá kombinaci optického a magnetického záznamu. Vzhledem malý stříbrný disk chráněný plastovým pouzdrem se objevil na trhu jako možný nástupce audiokazet a měl nabídnout vyšší kvalitu nahrávky a větší odolnost média. Byl však převálcován kompaktními disky a masovějšího rozšíření se nedočkal. V současné době je těžko dostupný a dá se označit za nevyužívané, mrtvé médium.

• Flash paměť / formát mp3 - v současnosti již není zvukový záznam tak pevně svázaný s hmotným nosičem, jako dříve. Díky digitálnímu záznamu je možné nahrávky velmi jednoduše editovat/přesouvat/kopírovat/přehrávat a to na více různých zařízeních. Díky tomu se zvukové záznamy velmi často objevují i na malých přehrávacích zařízeních - známé "empétrojky" (pojmenování podle formátu uloženého zvuku) nebo i mobilních telefonech. Vlastním nosičem v takovém zařízení je ovšem flash paměť, na které je digitálně nahrávka uložena. Taková paměť umožňuje uchovat digitální záznam na velmi malém prostoru - například ve srovnání s CD. Také nabízí vyšší kapacitu, která je proměnlivá a neustále se s rozvojem IT technologií zvyšuje. Alternativně můžeme za nosič považovat i pevnou pamět (HDD) počítačů a tabletů, ve kterých také můžeme zvukové nahrávky skladovat.