Konzervatismus: Porovnání verzí
| Řádek 24: | Řádek 24: | ||
==Charakteristika== | ==Charakteristika== | ||
---- | ---- | ||
| − | Konzervatismus – patří kromě liberalismu, socialismu a radikalismu mezi hlavní politické směry a znamená buď odmítání změn nebo alespoň opatrnost při jejich realizaci. Pochází z latinského slova conservare = uchovávat. Slovo konzervatismus bylo poprvé použito k pojmenování samostatné politické ideologie v první polovině 18. století. Tato ideologie vzniká jako reakce na Francouzskou revoluci v roce 1789 a zrychlující se tempo politických a ekonomických změn, které revoluce vyvolala.[1] | + | Konzervatismus – patří kromě liberalismu, socialismu a radikalismu mezi hlavní politické směry a znamená buď odmítání změn nebo alespoň opatrnost při jejich realizaci. Pochází z latinského slova conservare = uchovávat. Slovo konzervatismus bylo poprvé použito k pojmenování samostatné politické ideologie v první polovině 18. století. Tato ideologie vzniká jako reakce na Francouzskou revoluci v roce 1789 a zrychlující se tempo politických a ekonomických změn, které revoluce vyvolala.[[#Literatura|[1]]] |
| + | |||
| + | „''Konzervatismus nenabízí žádný soubor schémat a návodů, které by šlo snadno vyjádřit a univerzálně aplikovat. Samou svou podstatou se vytváření intelektuálních konstrukcí brání a dá se říci, že ho nelze ani obecně popsat. Je vždy ovlivněn konkrétní historickou zkušeností, národní, regionální i místní tradicí a také samozřejmě dobou, ve které je aplikován.''“[[#Literatura|[2, s. 7]]] | ||
| − | |||
K základním požadavkům, hodnotám a myšlenkovým východiskům konzervatismu patří: | K základním požadavkům, hodnotám a myšlenkovým východiskům konzervatismu patří: | ||
| − | + | • udržení, zakonzervování společenského řádu | |
| − | + | • lidská nedokonalost | |
| − | + | • organické pojetí společnosti | |
| − | + | • úcta k majetku [[#Literatura|[6]]] | |
==Konzervativci== | ==Konzervativci== | ||
---- | ---- | ||
| − | Samotnými stoupenci je konzervatismus někdy chápán spíše jako životní postoj, či způsob myšlení, než jako politická ideologie. Konzervativci nedůvěřují abstraktním idejím, opírají své názory o zkušenosti, realitu a tradice. Jejich postoj plyne z přesvědčení, že revoluce jako taková je největším nepřítelem reformy, protože ta patří mezi praktické činnosti, které nelze získat z krátké zkušenosti. Dobrá reforma vyžaduje zkušenosti nasbírané po generace. Uvedení čehokoli nového musí zároveň chránit to dobré, co již bylo zavedeno. [4] | + | Samotnými stoupenci je konzervatismus někdy chápán spíše jako životní postoj, či způsob myšlení, než jako politická ideologie. Konzervativci nedůvěřují abstraktním idejím, opírají své názory o zkušenosti, realitu a tradice. Jejich postoj plyne z přesvědčení, že revoluce jako taková je největším nepřítelem reformy, protože ta patří mezi praktické činnosti, které nelze získat z krátké zkušenosti. Dobrá reforma vyžaduje zkušenosti nasbírané po generace. Uvedení čehokoli nového musí zároveň chránit to dobré, co již bylo zavedeno. [[#Literatura|[4]]] |
==Kořeny konzervatismu== | ==Kořeny konzervatismu== | ||
---- | ---- | ||
| − | Kořeny konzervatismu jsou spojovány s myšlenkou, která striktně odmítá revoluce jako cestu k nápravě věcí. Za zakladatele tradičního konzervatismu je považován britský politik, politický teoretik a filozof anglo-irského původu '''Edmund Burke''' (1729 – 1797). Svým dílem „Reflections on the Revolution in France“ (1790) dosáhl evropského významu. Dílo bylo přeloženo téměř do všech evropských jazyků. Ostře v něm kritizuje Francouzskou revoluci, zaujal k ní skeptické a odmítavé stanovisko. Významně tím ovlivňuje moderní politický konzervatismus, a to i v Německu.[5] Zdůraznil, že "''stát není jen aktuálním spojením lidí, ale je společenstvím minulých, žijících a budoucích generací, které tvoří určité kontinuum.''" [3, s.173] Burke vycházel z myšlenky univerzální přírodní a společenské harmonie. Jako důležitou vidí svobodu občana a účast společnosti na moci. Revoluce je podle něj opodstatněná jen v případě, že napomáhá obnovit kontinuitu státu, a to v případě Francouzské revoluce nebyla. „''Francie se dostala do konfliktu nejen s celou Evropou, ale i s přirozeností, protože tak porušila evoluční linii (historickou kontinuitu) založenou na tradicích a institucích ve prospěch abstraktních idejí a umělého systému politických vztahů.''“ [3,s.173] | + | Kořeny konzervatismu jsou spojovány s myšlenkou, která striktně odmítá revoluce jako cestu k nápravě věcí. Za zakladatele tradičního konzervatismu je považován britský politik, politický teoretik a filozof anglo-irského původu '''Edmund Burke''' (1729 – 1797). Svým dílem „Reflections on the Revolution in France“ (1790) dosáhl evropského významu. Dílo bylo přeloženo téměř do všech evropských jazyků. Ostře v něm kritizuje Francouzskou revoluci, zaujal k ní skeptické a odmítavé stanovisko. Významně tím ovlivňuje moderní politický konzervatismus, a to i v Německu.[[#Literatura|[5]]] Zdůraznil, že "''stát není jen aktuálním spojením lidí, ale je společenstvím minulých, žijících a budoucích generací, které tvoří určité kontinuum.''" [[#Literatura|[3, s. 173]]] Burke vycházel z myšlenky univerzální přírodní a společenské harmonie. Jako důležitou vidí svobodu občana a účast společnosti na moci. Revoluce je podle něj opodstatněná jen v případě, že napomáhá obnovit kontinuitu státu, a to v případě Francouzské revoluce nebyla. „''Francie se dostala do konfliktu nejen s celou Evropou, ale i s přirozeností, protože tak porušila evoluční linii (historickou kontinuitu) založenou na tradicích a institucích ve prospěch abstraktních idejí a umělého systému politických vztahů.''“ [[#Literatura|[3, s. 173]]] |
== Konzervatismus a současnost == | == Konzervatismus a současnost == | ||
---- | ---- | ||
| − | Bavíme-li se o současném konzervatismu, máme na mysli období po 2. světové válce. Tady musíme zohlednit více tendencí a vlivů, které se v konzervativním myšlení i politické praxi projevily. „''Rozlišujeme především konzervatismus poválečný, který vyvrcholil v 60. letech a dozníval na počátku 70. let, a konzervatismus neoliberální 70. a 80. let.''“ [3,s.177] Charakter konzervatismu se měnil podle toho, do jaké míry byly jednotlivé země zasaženy ekonomickou krizí. Kromě konzervatismu poválečného a neoliberálního rozlišujeme ještě skeptický konzervatismus a neokonzervatismus. | + | Bavíme-li se o současném konzervatismu, máme na mysli období po 2. světové válce. Tady musíme zohlednit více tendencí a vlivů, které se v konzervativním myšlení i politické praxi projevily. „''Rozlišujeme především konzervatismus poválečný, který vyvrcholil v 60. letech a dozníval na počátku 70. let, a konzervatismus neoliberální 70. a 80. let.''“ [[#Literatura|[3, s. 177]]] Charakter konzervatismu se měnil podle toho, do jaké míry byly jednotlivé země zasaženy ekonomickou krizí. Kromě konzervatismu poválečného a neoliberálního rozlišujeme ještě skeptický konzervatismus a neokonzervatismus. |
== Použitá literatura == | == Použitá literatura == | ||
Verze z 24. 1. 2011, 20:10
Autor: Kamila Brablíková
Klíčová slova: konzervatismus
Synonyma: ---
Související pojmy:
nadřazené - politické systémy, politické směry, ideologie
podřazené - poválečný konzervatismus, neoliberální konzervatismus, skeptický konzervatismus, neokonzervatismus
Obsah [skrýt]
* 1 Charakteristika * 2 Konzervativci * 3 Kořeny konzervatismu * 4 Konzervatismus a současnost * 5 Použitá literatura
Charakteristika
Konzervatismus – patří kromě liberalismu, socialismu a radikalismu mezi hlavní politické směry a znamená buď odmítání změn nebo alespoň opatrnost při jejich realizaci. Pochází z latinského slova conservare = uchovávat. Slovo konzervatismus bylo poprvé použito k pojmenování samostatné politické ideologie v první polovině 18. století. Tato ideologie vzniká jako reakce na Francouzskou revoluci v roce 1789 a zrychlující se tempo politických a ekonomických změn, které revoluce vyvolala.[1]
„Konzervatismus nenabízí žádný soubor schémat a návodů, které by šlo snadno vyjádřit a univerzálně aplikovat. Samou svou podstatou se vytváření intelektuálních konstrukcí brání a dá se říci, že ho nelze ani obecně popsat. Je vždy ovlivněn konkrétní historickou zkušeností, národní, regionální i místní tradicí a také samozřejmě dobou, ve které je aplikován.“[2, s. 7]
K základním požadavkům, hodnotám a myšlenkovým východiskům konzervatismu patří:
• udržení, zakonzervování společenského řádu
• lidská nedokonalost
• organické pojetí společnosti
• úcta k majetku [6]
Konzervativci
Samotnými stoupenci je konzervatismus někdy chápán spíše jako životní postoj, či způsob myšlení, než jako politická ideologie. Konzervativci nedůvěřují abstraktním idejím, opírají své názory o zkušenosti, realitu a tradice. Jejich postoj plyne z přesvědčení, že revoluce jako taková je největším nepřítelem reformy, protože ta patří mezi praktické činnosti, které nelze získat z krátké zkušenosti. Dobrá reforma vyžaduje zkušenosti nasbírané po generace. Uvedení čehokoli nového musí zároveň chránit to dobré, co již bylo zavedeno. [4]
Kořeny konzervatismu
Kořeny konzervatismu jsou spojovány s myšlenkou, která striktně odmítá revoluce jako cestu k nápravě věcí. Za zakladatele tradičního konzervatismu je považován britský politik, politický teoretik a filozof anglo-irského původu Edmund Burke (1729 – 1797). Svým dílem „Reflections on the Revolution in France“ (1790) dosáhl evropského významu. Dílo bylo přeloženo téměř do všech evropských jazyků. Ostře v něm kritizuje Francouzskou revoluci, zaujal k ní skeptické a odmítavé stanovisko. Významně tím ovlivňuje moderní politický konzervatismus, a to i v Německu.[5] Zdůraznil, že "stát není jen aktuálním spojením lidí, ale je společenstvím minulých, žijících a budoucích generací, které tvoří určité kontinuum." [3, s. 173] Burke vycházel z myšlenky univerzální přírodní a společenské harmonie. Jako důležitou vidí svobodu občana a účast společnosti na moci. Revoluce je podle něj opodstatněná jen v případě, že napomáhá obnovit kontinuitu státu, a to v případě Francouzské revoluce nebyla. „Francie se dostala do konfliktu nejen s celou Evropou, ale i s přirozeností, protože tak porušila evoluční linii (historickou kontinuitu) založenou na tradicích a institucích ve prospěch abstraktních idejí a umělého systému politických vztahů.“ [3, s. 173]
Konzervatismus a současnost
Bavíme-li se o současném konzervatismu, máme na mysli období po 2. světové válce. Tady musíme zohlednit více tendencí a vlivů, které se v konzervativním myšlení i politické praxi projevily. „Rozlišujeme především konzervatismus poválečný, který vyvrcholil v 60. letech a dozníval na počátku 70. let, a konzervatismus neoliberální 70. a 80. let.“ [3, s. 177] Charakter konzervatismu se měnil podle toho, do jaké míry byly jednotlivé země zasaženy ekonomickou krizí. Kromě konzervatismu poválečného a neoliberálního rozlišujeme ještě skeptický konzervatismus a neokonzervatismus.
Použitá literatura
1. HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. 1. vyd. Praha : Victoria Publishing, 1994. 293 s. ISBN 80-85865-10-6.
2. SCRUTON, Roger. Konzervativní myslitelé : výbor esejů z britského konzervativního čtvrtletníku The Salisbury Review. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 1994. 196 s.
3. Politologie. Brno : Masarykova univerzita, 1993. 269 s. (Edice učebnic právnické fakulty MU v Brně ; Sv. 40). ISBN 80-210-0593-9.
4. Konzervativní strana [online]. [cit. 2010-12-12]. Dostupný z WWW: <http://www.konzervativnistrana.cz/o-nas/o-konzervatismu.html>.
5. BERG-SCHLOSSER, Dirk, STAMMEN, Theo. Úvod do politické vědy. Vyd. 1. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2000. 372 s. ISBN 80-86130-09-6.
6.PROROK, Vladimír, LISA, Aleš. Politologie. 1. vyd. Dobrá Voda : Aleš Čeněk, 2003. 223 s. (Vysokoškolské učebnice). ISBN 80-86473-31-7.
