Lístkový katalog: Porovnání verzí

Z WikiKnihovna
Řádek 21: Řádek 21:
 
* předmětový
 
* předmětový
  
V rámci jednoho katalogu je umožněn přistup k jednomu dokumentu pouze z velmi omezeného počtu selekčních údajů (tj. záhlaví a odkazů). Proto muselo být budováno více lístkových katalogů.  
+
V rámci jednoho katalogu je umožněn přistup k jednomu dokumentu pouze z velmi omezeného počtu selekčních údajů (tj. záhlaví a odkazů). Proto muselo být budováno více lístkových katalogů.<ref>tamtéž, s. 3.</ref>
 
   
 
   
 
Pro tradiční lístkové katalogy bylo potřeba několik kopii katalogizačních záznamu pro všechny druhy katalogů, a to nejen jmenné ale i věcné nebo názvové. Záznam se totiž zařazoval do několika katalogů (generální, dílčí, čtenářsky), v rámci jmenného katalogu na několik míst (v případě díla dvou nebo tři autorů) a do věcných katalogů také na několik míst, protože obsah dokumentu je obvykle vyjádřen několika třídníky MDT a několika předmětovými hesly. Průměrný počet kopií se pohyboval kolem 10 lístků na jeden dokument.
 
Pro tradiční lístkové katalogy bylo potřeba několik kopii katalogizačních záznamu pro všechny druhy katalogů, a to nejen jmenné ale i věcné nebo názvové. Záznam se totiž zařazoval do několika katalogů (generální, dílčí, čtenářsky), v rámci jmenného katalogu na několik míst (v případě díla dvou nebo tři autorů) a do věcných katalogů také na několik míst, protože obsah dokumentu je obvykle vyjádřen několika třídníky MDT a několika předmětovými hesly. Průměrný počet kopií se pohyboval kolem 10 lístků na jeden dokument.

Verze z 18. 11. 2014, 16:35

(anglicky card catalogue) obsahuje abecedně nebo systematicky řazené katalogizační záznamy, které jsou zapsány na samostatných katalogizačních lístcích předepsaného formátu.[1]

Lístkový katalog patří mezi sekundární infomační zdroje. Obsahuje soubor katalogizačních záznamů o dokumentech, které daná instituce uchovává ve svých fondech nebo které trvale nebo dočasně zpřístupňuje. Je vytvářen podle předem stanovených zásad a umožňující zpětné vyhledávání dokumentů.

Funkce lístkového katalogu

K základním funkcím katalogu patří:

  • lokační funkce - katalogizační záznam informuje o umístění dokumentu a organizaci fondu
  • bibliografická funkce - katalogizační záznam informuje o existenci dokumentu
  • rešeršní funkce - katalogizační záznam umožňuje efektivní vyhledání dokumentů
  • propagační funkce - katalogizační záznam informuje o nově vydaných dokumentech.

Lístkové knihovní katalogy se dělí podle typů zpřístupňovaných dokumentů na katalog knih, periodik, speciálních dokumentů, apod.[2]

Lístkový katalog umožňuje vřazovat nové záznamy a vyřazovat nepotřebné. Užíval se od konce 18. stol. do konce 20. stol. V současné době přetrvává v knihovnách obvykle jen pro starší část fondu nebo v naskenované formě. Knihovny s rozsáhlým fondem sice postupně převádějí záznamy do elektronické podoby, ale než se podaří převést všechny záznamy, zveřejňuji na svých webových stránkách alespoň původní podobu katalogizačního záznamu.[3]

Druhy lístkových katalogů

Každý katalog byl vybudován tak, aby umožňoval uživatelům vyhledat záznam konkrétního dokumentu podle určitých hledisek. Lístkový katalog umožňoval přístup k dokumentům jen z několika předem určených formálních nebo věcných charakteristik. Tomu odpovídají různé druhy nejčastěji abecedně řazených katalogů:

  • jmenný
  • názvový
  • systematický
  • předmětový

V rámci jednoho katalogu je umožněn přistup k jednomu dokumentu pouze z velmi omezeného počtu selekčních údajů (tj. záhlaví a odkazů). Proto muselo být budováno více lístkových katalogů.[4]

Pro tradiční lístkové katalogy bylo potřeba několik kopii katalogizačních záznamu pro všechny druhy katalogů, a to nejen jmenné ale i věcné nebo názvové. Záznam se totiž zařazoval do několika katalogů (generální, dílčí, čtenářsky), v rámci jmenného katalogu na několik míst (v případě díla dvou nebo tři autorů) a do věcných katalogů také na několik míst, protože obsah dokumentu je obvykle vyjádřen několika třídníky MDT a několika předmětovými hesly. Průměrný počet kopií se pohyboval kolem 10 lístků na jeden dokument.

Formát katalogizačního lístku

Velikost katalogizačních lístků se v jednotlivých zemích lišila, proto je v roce 1898 schválen mezinárodní formát velikosti 125 x 75 mm. V Čechách se začal tento formát používat od roku 1909 v Knihovně obchodní komory v Praze, Knihovně Národního shromáždění v Praze a v Národní knihovně v Praze.

Historie karetních záznamů

Poprvé byl formát katalogizačních záznamů použit v období Velké francouzské revoluce, kdy se dokumenty zaznamenávaly na hrací karty. V roce 1789 francouzská revoluční vláda zabavila veškerý církevní majetek včetně knihovních fondů. Tyto zabavené knihy tvořily základ veřejných knihoven. Důvody pro použití hracích karet k evidenci knih je možné vidět v nedostatku papíru v období revoluce nebo v odolnosti pevného karetního papíru. Další možností je snadná a rychlá dostupnost. Byly nalezeny i hrací karty, které zároveň sloužily jako oddací a úmrtní listy. Nejednotnost bibliografických záznamů na kartách vedla v roce 1791 k vytvoření francouzského katalogizačního zákoníků.

V knize Československé knihovnictví se uvádí, že lístky pro katalogy zavádí teoreticky teprve r. 1790 knihovník knížecí knihovny Thurn-Taxiské v Řezně Albrecht Christoph Kayser (1756-1811). Původní lístkové katalogy byla buď psané, nebo tištěné. Tištěné katalogy jsou daleko mladší a počínají se vyskytovati až v druhé polovici 19. století. 465 Dále je používání kartiček k vytvoření přehledných záznamů připisováno vynálezci a přírodovědci Carlu Linnemu, který je znám jako „otec moderní taxonomie“. Díky své práci na kategorizaci druhů si vytvořil systém k organizování dat, který by mohl být snadno rozšířen měněn. „Lístkový katalog tak, jak jej známe, se objevil v 19. století. Melvil Dewey standardizoval indexové lístky používané v knihovních katalozích v 70. letech 19. století. Na konci 90. let 19. století byly vynalezeny edge-notched cards, které umožňovaly snadno třídit data pomocí nástroje jehlovitého tvaru. Ty pak byly opuštěny až v 80. letech 20. století a nahrazeny počítačovými databázemi.“

Ukázka pravidel sestavování katalogů z roku 1925

1. Všechny záznamy pro katalogy se pořizují přímo z popisovaných knihy.

2. Lístky katalogu jsou vždy úplně stejně veliké. Ať se jedná o jakýkoli katalog, papír, jehož se užije, budiž trvanlivý, nejlépe papír dřevaprostý nebo i ruční.

3. Píše-li se katalog ručně, budiž psán vždy co možno nejkrasopisněji. V severní Americe mají pro katalogy předepsáno zvláštní krásné a jasné písmo. V Itálii v státních knihovnách jest zakázáno v katalozích škrábati nebo psané kyselinou ničiti. Nutné opravy se dějí červeným inkoustem a to tak, aby se mohlo poznati, co bylo dříve napsáno.

4. Inkoustu nutno užívati co nejlepšího. Musí to býti inkoust dobré jakosti, neměnící za desetiletí barvy, a inkoust, který zraku neuniká. Vyklepávají-li se záznamy katalogu psacím strojem, nutno užívati pásky, které zaručují stejnost a trvanlivost písma na desetiletí. Psaní katalogů tužkou, třebas i inkoustovou, jest zásadně vyloučen.

5. Katalogy formy lístkové popisují se jen na přední straně. Vyžaduje-li popsání spisu několik lístků, očíslujeme je v levém rohu dole.

Použité zdroje

  1. RESSLER, Miroslav, ed. Informační věda a knihovnictví: výkladový slovník české terminologie z oblasti informační vědy a knihovnictví: výběr z hesel v databázi, Praha: Vysoká škola chemicko-technologická, 2006, s. 75.
  2. tamtéž
  3. BUŘILOVÁ, Marcela. Identifikační popis [online]. Praha: Ústav informačních studií a knihovnictví, 2008, s. 4.
  4. tamtéž, s. 3.

Autor: Hana Blažková