Lístkový katalog

(anglicky card catalogue) obsahuje abecedně nebo systematicky řazené katalogizační záznamy, které jsou zapsány na samostatných katalogizačních lístcích předepsaného formátu.

Lístkový katalog patří mezi sekundární infomační zdroje. Obsahuje soubor katalogizačních záznamů o dokumentech, které daná instituce uchovává ve svých fondech nebo které trvale nebo dočasně zpřístupňuje. Je vytvářen podle předem stanovených zásad a umožňující zpětné vyhledávání dokumentů.

Funkce lístkového katalogu

K základním funkcím katalogu patří:

• lokační funkce - katalogizační záznam informuje o umístění dokumentu a organizaci fondu
• bibliografická funkce - katalogizační záznam informuje o existenci dokumentu
• rešeršní funkce - katalogizační záznam umožňuje efektivní vyhledání dokumentů
• propagační funkce - katalogizační záznam informuje o nově vydaných dokumentech.

Lístkové knihovní katalogy se dělí podle typů zpřístupňovaných dokumentů na katalog knih, periodik, speciálních dokumentů, apod.

Lístkový katalog umožňuje vřazovat nové záznamy a vyřazovat nepotřebné. Užíval se od konce 18. stol. do konce 20. stol. V současné době přetrvává v knihovnách obvykle jen pro starší část fondu nebo v naskenované formě. Knihovny s rozsáhlým fondem sice postupně převádějí záznamy do elektronické podoby, ale než se podaří převést všechny záznamy, zveřejňuji na svých webových stránkách alespoň původní podobu katalogizačního záznamu.

Druhy lístkových katalogů

Každý katalog byl vybudován tak, aby umožňoval uživatelům vyhledat záznam konkrétního dokumentu podle určitých hledisek. Lístkový katalog umožňoval přístup k dokumentům jen z několika předem určených formálních nebo věcných charakteristik. Tomu odpovídají různé druhy nejčastěji abecedně řazených katalogů:

• jmenný
• názvový
• systematický
• předmětový

V rámci jednoho katalogu je umožněn přistup k jednomu dokumentu pouze z velmi omezeného počtu selekčních údajů (tj. záhlaví a odkazů). Proto muselo být budováno více lístkových katalogů.

Pro tradiční lístkové katalogy bylo potřeba několik kopii katalogizačních záznamu pro všechny druhy katalogů, a to nejen jmenné ale i věcné nebo názvové. Záznam se totiž zařazoval do několika katalogů (generální, dílčí, čtenářsky), v rámci jmenného katalogu na několik míst (v případě díla dvou nebo tři autorů) a do věcných katalogů také na několik míst, protože obsah dokumentu je obvykle vyjádřen několika třídníky MDT a několika předmětovými hesly. Průměrný počet kopií se pohyboval kolem 10 lístků na jeden dokument.

Formát katalogizačního lístku

Velikost katalogizačních lístků se v jednotlivých zemích lišila, proto je v roce 1898 schválen mezinárodní formát velikosti 125 x 75 mm. V Čechách se začal tento formát používat od roku 1909 v Knihovně obchodní komory v Praze, Knihovně Národního shromáždění v Praze a v Národní knihovně v Praze.

Historie karetních záznamů

Poprvé byl formát katalogizačních záznamů použit v období Velké francouzské revoluce, kdy se dokumenty zaznamenávaly na hrací karty. V roce 1789 francouzská revoluční vláda zabavila veškerý církevní majetek včetně knihovních fondů. Tyto zabavené knihy tvořily základ veřejných knihoven. Důvody pro použití hracích karet k evidenci knih je možné vidět v nedostatku papíru v období revoluce nebo v odolnosti pevného karetního papíru. Další možností je snadná a rychlá dostupnost. Byly nalezeny i hrací karty, které zároveň sloužily jako oddací a úmrtní listy. Nejednotnost bibliografických záznamů na kartách vedla v roce 1791 k vytvoření francouzského katalogizačního zákoníků.

V knize Československé knihovnictví se uvádí, že lístky pro katalogy zavádí teoreticky teprve r. 1790 knihovník knížecí knihovny Thurn-Taxiské v Řezně Albrecht Christoph Kayser (1756-1811). Původní lístkové katalogy byla buď psané, nebo tištěné. Tištěné katalogy jsou daleko mladší a počínají se vyskytovati až v druhé polovici 19. století. 465 Dále je používání kartiček k vytvoření přehledných záznamů připisováno vynálezci a přírodovědci Carlu Linnemu, který je znám jako „otec moderní taxonomie“. Díky své práci na kategorizaci druhů si vytvořil systém k organizování dat, který by mohl být snadno rozšířen měněn. „Lístkový katalog tak, jak jej známe, se objevil v 19. století. Melvil Dewey standardizoval indexové lístky používané v knihovních katalozích v 70. letech 19. století. Na konci 90. let 19. století byly vynalezeny edge-notched cards, které umožňovaly snadno třídit data pomocí nástroje jehlovitého tvaru. Ty pak byly opuštěny až v 80. letech 20. století a nahrazeny počítačovými databázemi.“

Ukázka pravidel sestavování katalogů z roku 1925

1. Všechny záznamy pro katalogy se pořizují přímo z popisovaných knihy.

2. Lístky katalogu jsou vždy úplně stejně veliké. Ať se jedná o jakýkoli katalog, papír, jehož se užije, budiž trvanlivý, nejlépe papír dřevaprostý nebo i ruční.

3. Píše-li se katalog ručně, budiž psán vždy co možno nejkrasopisněji. V severní Americe mají pro katalogy předepsáno zvláštní krásné a jasné písmo. V Itálii v státních knihovnách jest zakázáno v katalozích škrábati nebo psané kyselinou ničiti. Nutné opravy se dějí červeným inkoustem a to tak, aby se mohlo poznati, co bylo dříve napsáno.

4. Inkoustu nutno užívati co nejlepšího. Musí to býti inkoust dobré jakosti, neměnící za desetiletí barvy, a inkoust, který zraku neuniká. Vyklepávají-li se záznamy katalogu psacím strojem, nutno užívati pásky, které zaručují stejnost a trvanlivost písma na desetiletí. Psaní katalogů tužkou, třebas i inkoustovou, jest zásadně vyloučen.

5. Katalogy formy lístkové popisují se jen na přední straně. Vyžaduje-li popsání spisu několik lístků, očíslujeme je v levém rohu dole.

Použité zdroje

Autor: Hana Blažková