Foném

Autor: Michal Kaláb

Klíčová slova: jazykověda, lingvistika, fonologie

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené - fonologie, hláska, morfoném, Trubeckoj

podřazené - komutační testy, distinktivní vlastnosti

Vymezení pojmu

Zvukovou stránkou jazyka se zabývají hned dvě jazykovědné disciplíny - fonetika a fonologie, každá však z poněkud jiného úhlu pohledu. Za základní jednotkou fonologie je pak považován foném, který je "obecnou neznakovou jednotku, výchozí jednotku fonologického popisu na segmentální rovině; elementární zvukový segment, který je vymezen na základě své schopnosti diferencovat vyšší, znakové jednotky jazykového systému. (...) Foném nenese význam, ale svou přítomností umožňuje odlišit jednu významovou jednotku od druhé."Jednoduše řečeno foném je taková nejmenší zvuková jedntoka, jež je schopna v jazyce odlišit různé významové jednotky (tzn. různé lexikální jednotky i gramaticky různé tvary slov). Příkladem rozmanité realizace fonémů tak v českém jazyce může být: vak, sak, rak, rek, rok, roky, roku, ropu, rotu atp. To, zda je či není jistý zvuk významotvorný, rozhoduje konkrétní užitý jazyk (jistá pravidla panují v češtině, jiná v němčině, zcela odlišná pak v japonštině apod.). Přestože samostatně stojící fonémy nenesou význam, vzájemným kombinováním a s spojením do vyšších celků jej pomáhají tvořit dle zákonitostí daného jazyka.

V současné době čeština čítá na 39 fonémů (z toho 13 vokalických a 26 konsonantických), avšak Krčmová sama nazačuje, že přesné číselné vyjadření je velmi diskutabilní. Jeden foném se však může realizovat více způsoby (fóny). Varianty jednoho fonému pak nazýváme alofony. Za ilustrativní příklad dobře poslouží foném /n/ a jeho realizace (tedy alofony) /n/ ve slově /lano/ a /ŋ/ ve slově /laŋko/.

Vlastnosti fonémů

Mezi dvojicemi fonémů můžeme pozorovat různé vztahy. Nejčastěji fonémy stavíme do fonologických opozic, díky čemuž lze sledovat, co mají tyto dvě jednotky společné a čím se naopak od sebe liší. Proto je možné klasifikovat tři základní opozice: privativní, graduální a ekvipolentní.

• Privativní opozice – je takový případ, kdy u jednoho členu je diferenciační příznak přítomen, avšak u druhého nikoli. Příkladem toho je v českém jazyce opozice fonémů /p/ a /b/, kdy první člen má příznak znělosti, kdežto druhý neznělosti.

• Graduální opozice (též stupňovitá) – srovnávané fonémy se různí ve stupni vlastnosti, což lze v češtině kupříkladu pozorovat u krátkých a dlouhých samohlásek.

• Ekvipolentní opozice (též rovnomocná) – jedná se o nejčastější typ opozice. Každý člen opozice má s ostatními rovnocenný vztah, avšak má i vlastní specifický příznak, jenž se u dalšího členu neobjevuje (např. opozice /t/ a /s/, kdy oba fonémy odlišuje způsob artikulace).

Použitá literatura

• KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 80-7106-484-X.
• KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 799 s. ISBN 978-80-7106-980-5.
• KRČMOVÁ, Marie. Fonetika a fonologie [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/index.html>.