Foném: Porovnání verzí
m (→Vymezení pojmu) |
m (→Vymezení pojmu) |
||
| Řádek 18: | Řádek 18: | ||
| − | V současné době čeština čítá na 39 fonémů (z toho 13 [[vokál|vokalických]] a 26 [[konsonant|konsonantických]])<ref>hodnoty převzaty z KRČMOVÁ, Marie. ''Fonetika a fonologie'' [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>. </ref>, avšak Krčmová<ref>KRČMOVÁ, Marie. ''Fonetika a fonologie'' [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>. </ref> sama nazačuje, že přesné číselné vyjadření je velmi diskutabilní. Jeden foném se však může realizovat více způsoby ([[fón|fóny]]). Varianty jednoho fonému | + | V současné době čeština čítá na 39 fonémů (z toho 13 [[vokál|vokalických]] a 26 [[konsonant|konsonantických]])<ref>hodnoty převzaty z KRČMOVÁ, Marie. ''Fonetika a fonologie'' [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>. </ref>, avšak Krčmová<ref>KRČMOVÁ, Marie. ''Fonetika a fonologie'' [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>. </ref> sama nazačuje, že přesné číselné vyjadření je velmi diskutabilní. Jeden foném se však může realizovat více způsoby ([[fón|fóny]]). Varianty jednoho fonému pak nazýváme [[alofon|alofony]]. Za ilustrativní příklad dobře poslouží foném /n/ a jeho realizace (tedy [[alofon|alofony]]) /n/ ve slově /lano/ a /ŋ/ ve slově /laŋko/. |
==Vlastnosti fonémů== | ==Vlastnosti fonémů== | ||
Verze z 5. 3. 2013, 22:41
Autor: Michal Kaláb
Klíčová slova: jazykověda, lingvistika, fonologie
Synonyma: ---
Související pojmy:
nadřazené - fonologie, hláska, morfoném, Trubeckoj
podřazené - komutační testy, distinktivní vlastnosti
Vymezení pojmu
Zvukovou stránkou jazyka se zabývají hned dvě jazykovědné disciplíny - fonetika a fonologie, každá však z poněkud jiného úhlu pohledu. Za základní jednotkou fonologie je pak považován foném, který je "obecnou neznakovou jednotku, výchozí jednotku fonologického popisu na segmentální rovině; elementární zvukový segment, který je vymezen na základě své schopnosti diferencovat vyšší, znakové jednotky jazykového systému. (...) Foném nenese význam, ale svou přítomností umožňuje odlišit jednu významovou jednotku od druhé."[1]Jednoduše řečeno foném je taková nejmenší zvuková jedntoka, jež je schopna v jazyce odlišit různé významové jednotky (tzn. různé lexikální jednotky i gramaticky různé tvary slov). Příkladem rozmanité realizace fonémů tak v českém jazyce může být: vak, sak, rak, rek, rok, roky, roku, ropu, rotu atp. To, zda je či není jistý zvuk významotvorný, rozhoduje konkrétní užitý jazyk (jistá pravidla panují v češtině, jiná v němčině, zcela odlišná pak v japonštině apod.). Přestože samostatně stojící fonémy nenesou význam, vzájemným kombinováním a s spojením do vyšších celků jej pomáhají tvořit dle zákonitostí daného jazyka.
V současné době čeština čítá na 39 fonémů (z toho 13 vokalických a 26 konsonantických)[2], avšak Krčmová[3] sama nazačuje, že přesné číselné vyjadření je velmi diskutabilní. Jeden foném se však může realizovat více způsoby (fóny). Varianty jednoho fonému pak nazýváme alofony. Za ilustrativní příklad dobře poslouží foném /n/ a jeho realizace (tedy alofony) /n/ ve slově /lano/ a /ŋ/ ve slově /laŋko/.
Vlastnosti fonémů
Mezi dvojicemi fonémů můžeme pozorovat různé vztahy. Nejčastěji fonémy stavíme do fonologických opozic, díky čemuž lze sledovat, co mají tyto dvě jednotky společné a čím se naopak od sebe liší. Proto je možné klasifikovat tři základní opozice: privativní, graduální a ekvipolentní.
- Privativní opozice – je takový případ, kdy u jednoho členu je diferenciační příznak přítomen, avšak u druhého nikoli. Příkladem toho je v českém jazyce opozice fonémů /p/ a /b/, kdy první člen má příznak znělosti, kdežto druhý neznělosti.
- Graduální opozice – srovnávané fonémy se různí ve stupni vlastnosti, což lze v češtině kupříkladu pozorovat u krátkých a dlouhých samohlásek.
- Ekvipolentní opozice – jedná se o nejčastější typ opozice. Každý člen opozice má s ostatními rovnocenný vztah, avšak má i vlastní specifický příznak, jenž se u dalšího členu neobjevuje (např opozice /t/ a /s/, kdy oba fonémy odlišuje způsob artikulace).
Poznámky
- ↑ KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 135. ISBN 80-7106-484-X.
- ↑ hodnoty převzaty z KRČMOVÁ, Marie. Fonetika a fonologie [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>.
- ↑ KRČMOVÁ, Marie. Fonetika a fonologie [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>.
Použitá literatura
- KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 80-7106-484-X.
- KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 799 s. ISBN 978-80-7106-980-5.
- KRČMOVÁ, Marie. Fonetika a fonologie [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/index.html>.
