Modely lidské psychiky

Autor: Tereza Fussová

Klíčová slova: lidská psychika, psychologie, mentální aparát

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené: obecná psychologie, psychodynamická psychologie, psychoanalýza

podřazené: vědomí, předvědomí, nevědomí

Definice

Pojem model vyjadřuje vystižení nějakého předmětu určitou formou, např. schématem, systémem tezí, tedy v nejširším smyslu takové zobrazení předmětu, které vystihuje jeho podstatu. Protože psychika představuje podstatný aspekt lidského bytí, modely lidské psychiky současně odpovídají na otázku „Co je člověk?".

Modely lidské psychiky lze také definovat jako konstrukty znázorňující představy a myšlenky o uspořádání a fungování duševního života. Tyto modely většinou nebyly empiricky ověřovány. Mnohé z nich zahrnují oblast nevědomí, jehož existencí běžnými metodamy psychologického výzkumu v podstatě nelze dokázat.

Psychodynamické modely

Sigmund Freud vytvořil dva modely lidské psychiky. Lidskou psychiku označoval jako mentální aparát, protože podle něj je lidská psychika struktura (systém), který má své vlastní, svébytné zákonitosti fungování.

Topografický model psychického aparátu

Tento model vytvořil Freud v roce 1900 a nastínil jej ve své knize „Výklad snů". Zahrnuje tři vrstvy, a to nevědomí, předvědomí a vědomí.

Podle Freuda má lidská psychika tendenci udržovat duševní energii na nízké a konstantní úrovni. Nahromadí-li se v ní příliš mnoho energie, pak se ji snaží „vybít", což je provázeno pocitem úlevy nebo slasti. Zdrojem psychické energie jsou pudy, které jsou mentální reprezentací tělesných procesů.

Nevědomí obsahuje především pud sexuální, jehož energetické složce dal Freud název libido. Během vývoje se transformuje do podoby dílčích pudových přání, která se řídí principem slasti a usilují o své bezprostřední uspokojení. Obsahem nevědomí jsou dále zraňující, traumatické vzpomínky, které do něj byly odsunuty na základě působení obranných mechanismů umístěných v předvědomí - cenzura. Nemají přímý vstup do vědomí (vyvolaly by úzkost), někdy mohou vstupovat do vědomí v podobě snů.

Předvědomí obsahuje zapomenuté, ale vybavitelné myšlenky, zážitky, konflikty, rozhodnutí, atd. Hlavním úkolem předvědomí je chránit vědomí před přívalem pudových sil z nevědomí a najít jim takový způsob vyjádření, který by byl pro vědomí přijatelný. Cenzura se podílí na transformaci pudových přání do podoby pudových derivátů, z nichž některé vstupují do vědomí.

Řada psychických obsahů však existuje trvale mimo vědomí; přesto však mohou ovlivňovat chování i prožívání. Předvědomí a vědomí se řídí principem reality. Nejvyšší a nejušlechtilejší lidské zájmy tak mohou být výsledkem transformace infantilních sexuálních impulzů či traumat obsaženách v nevědomí.

Strukturální model lidské psychiky

Tento model navrhl Freud ve své práci „Ego a id" v roce 1923. Freud se často u svých pacientů setkával s existencí nevědomého pocitu viny, který se mu do topografického modelu nepodařilo začlenit. V tomto modelu se duševní aparát dělí do tří struktur: id (ono), ego (já) a superego (nadjá). Nevědomý pocit viny je výsledkem působení superega.

Obsah pojmu id zhruba koresponduje s popisem nevědomí v topografickém modelu. Je to oblast, která obsahuje primitivní pudy usilující o své vybití. Freud přisuzuje přibližně stejný význam sexuálním a agresivním popudům.

Na základě interakcí dítěte s vnějším světem se část id postupně modifikuje v ego, které má funkci sebezáchovnou. Pokouší se vypořádávat s tlaky z id i s požadavky vnějšího světa. Dalšími funkcemi ega jsou odkládání pudového uspokojení a kontrola pudových přání s pomocí arzenálu obranných mechanismů.

Superego se vyvíjí jako vnitřní reziduum raných dětských konfliktů, obzvláště ve vztahu k rodičům a jiným autoritativním postavám. Vzniká na základě postupného zvnitřňování těchto autorit, jejich příkazů a zákazů. Superego obsahuje svědomí a dětské ideály. Velká část superega, ega a celé id fungují mimo vědomí. Vědomí je pro ego pouhým smyslovým ornánem k vnímání psychických kvalit.

Jungův model lidské psychiky

Podle Carla Gustava Junga nejsou nevědomá hnutí pouhou determinantou vědomých prožitků, ale mají také projektivní, teleologickou funkci. Je-li člověk pozorný k impulsům svého nevědomí, může se jeho život ubírat správným směrem. Jung rozdělil nevědomí do dvou oblastí či sfér. První z nich je povrchnější osobní nevědomí, které obsahuje především tzv. komplexy, které vznikají na základě emočního šoku, traumatu. Komplex je podle Junga „obraz určité psychické situace, která je živě emocionálně zdůrazněna a která je neslučitelná s habituálním stavem vědomí nebo vědomým postojem. Komplex sice můžeme vědomým úsilím potlačit, ale při vhodné příležitosti opět vystupuje navenek v původní síle." Komplexy se tudíž projevují jako nevědomé, ale velmi naléhavé pohnutky chování.

Za nejhlubší vrstvu lidské psychiky považuje Jung kolektivné nevědomí, které je vrozené a zděděné. Jeho obsahem jsou vředevším tzv. archetypy, což jsou vrozené vzorce imaginace a cítění. Archetypy formují lidskou zkušenost; jsou to jakési apriorní formy nazírání, vrozené ideje, které dávají naší psychické zkušenosti vnitřsní smysl. Zprostředkovávají intuitivní poznání.

Modely zahrnující spirituální dimenzi

Freudovy deterministické modely brzy vyvolaly kritickou odezvu. Například italský psychiatr Roberto AssaGioli už v roce 1910 poukázal na to, že ve Freudově konceptu nevědomí chybí koncept „nadvědomí". Podle Assagioliho by se vědecké zkoumání lidských bytostí mělo zabývat nejen pudovými impulsy, ale také tvořivostí, vůlí, radostí a moudrostí.

Koncem 60. let vznika v USA tzv. transpersonální psychologie, a to v souvislosti s objevováním nových zkušeností, které byly označovány jako mystické, spirituální či transpersonální. Předmětem studia tohoto směru jsou zážitky rozšířeného nebo zeslabeného vědomí. K jeho významným představitelům patří český psychiatr Stanislav Grof. Podle něj transpersonální zážitky provází pocit člověka, že se jeho vědomí rozšířilo za hranice vlastního ega a překročilo omezení časem a prostorem.

Viktor Frankl, zakladatel logoterapie je dalším Freudovým oponentem. Frankl chápe osobnost jako složity celek, jenž se utváří v životních vztazích individua ze tří zdrojů:

1. tělesnosti, poskytující genetický a fenotypický deterministický rámec;

2. psýché, která je nositelem rodových zkušeností a váže jedince sociálními pouty k lidskému společenství;

3. duchovnosti, kterou se člověk otevírá říši hodnot a smyslu.

Duchovní dimenzi svého bytí osobnost překračuje (transcenduje) svou každodennost a otevírá se formování takových charakteristik, jako je láska, odpovědnost a prozíravost, moudrost, uměřenost a ušlechtilost.

Kognitivní modely

Kognitivní psychologie chápe lidskou psychiku jako systém zpracování a využívání informací. Podle amerického filosofa, lingvisty a kognitivního vědce Jerryho Fodora má kognitivní model mysli tři úrovně. Na nejnižší úrovni probíhá transdukce, tj. transformace vnějších podnětů do podoby nervových impulsů. Na druhé, tzv. vstupní systémové úrovni (input system level) probíhá základní rozpoznání a popis informací. Fodor předpokládá, že subsystémy druhé úrovně zpracovávají informace jako moduly, což znamená, že jejich fungovní je autonomní, na ostatních systémech zpracování informací nezávislé. Například percepci objektů provádí samostatný modul, který je schopen tuto operaci provést bez pomocí jazykového, hudebního či matematického modulu.

Vyšší úrovně zpracování informací mají naproti tomu přístup ke všem informacím, které kognitivní systém daného jedince obsahuje. Jao příklad vyšší úrovně poznávácích procesů uvádí Fodor řešení vědeckého problému, při němž myslitel využívá znalosti z nejrůznějších oblastí. Podle Fodora pracují moduly velmi rychle. Výsledkem jejich činnosti jsou bazální, triviální informace. Složitější mentální reprezentace se vytvářejí teprve na vyšších úrovnách systému.

Použitá literatura

• PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004. ISBN 978-80-200-1499-3.

• PLHÁKOVÁ, Alena. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-0871-X.

• NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie téměř pro každého. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1198-6.