Partitura: Porovnání verzí
| Řádek 40: | Řádek 40: | ||
== Použitá literatura == | == Použitá literatura == | ||
| − | JAREŠ, Stanislav. ''Malá encyklopedie hudby.'' [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s. | + | *JAREŠ, Stanislav. ''Malá encyklopedie hudby.'' [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s. |
| − | LABORECKÝ, Jozef.'' Hudobný terminologický slovník.'' Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1. | + | *LABORECKÝ, Jozef.'' Hudobný terminologický slovník.'' Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1. |
| − | MATUŠÍK, Zdeněk. Partitura. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2013-05-01]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000001018&local_base=KTD. | + | *MATUŠÍK, Zdeněk. Partitura. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2013-05-01]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000001018&local_base=KTD. |
| − | MOSER, Hans Joachim. ''Musiklexikon.'' Berlin, 1935. | + | *MOSER, Hans Joachim. ''Musiklexikon.'' Berlin, 1935. |
| − | ''Ottův slovník naučný.'' Praha, 1888. | + | *''Ottův slovník naučný.'' Praha, 1888. |
Verze z 19. 5. 2013, 17:07
Autor: Miroslava Töpferová
Klíčová slova: dirigent, noty, orchestr, hudební dílo, hudební nástroje
Synonyma: notový zápis, notografický zápis
Související pojmy:
nadřazené - hudebnina
podřazené - číslový bas, tabulatura, basso continuo, particella
Charakteristika
V obecném smyslu je partitura přehledný, jasně srozumitelný notografický zápis polyfonní skladby. Jde tedy o kompletní záznam hudebního díla obsahující veškeré hlasy, tedy jak zpěvu, tak i jednotlivých nástrojů dané skladby do přehledného, rytmicky souvislého celku. Tyto hlasy jsou vertikálně řazeny pod sebe a umožňují naprostý přehled o celé struktuře daného hudebního díla, jeho intenzitě a barvitosti. Jedná se především o notový záznam pro dirigenty. Je-li například skladba upravena (zjednodušena) pro klavírní interpretaci, jde o tzv. klavírní výtah. Druhem skladby se partitura rozumí jako partitura vokální, komorní, orchestrální a podobně. Zapisování jednotlivých hlasů se řídí ustáleným pravidlem tak, že vyšší hlasy se umisťují na vyšší řádky. V orchestrálních partech se zohledňuje zvuková podobnost nástrojů a tyto se sestavují do souborů. [1]„Zápis musí v každém taktu skladby obsahovat souhrn vyčerpávajících pokynů pro předepsané hlasy a nástroje.“ [2]
Pro představu partitury soudobého zápisu plného orchestru se jednotlivé hlasy sestavují od shora v tomto sledu: malá flétna, flétny, hoboje, angl. roh, klarinety, basový klarinet, fagot, kontrafagot, lesní roh, trubky, basova trubka, pozouny, basová tuba, tympány, veliký a malý buben, talíře, akustické nástroje jako je triangl, tamburina a pod, první a druhé housle, viola, violoncello, kontrabas. Harfa nebo klavír se vkládají mezi skupinu bicí a smyčcovou, hlasy vokální pak mezi violoncello a kontrabas. Při tisku se uplatňuje pravidlo per extensum tedy dobře přehledný tisk ze široka. [3]
Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce požívá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury. Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass tedy Basso Continuo kdy namísto plného vypisování doprovodných hlasů se zavedla v 18. století praxe číselných značek. Tento způsob zápisu notového partu či partitury však předpokládá maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam. [4]
Historické kořeny
Název partitura je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. jako protiklad dosud používané tabulatury. Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577. Vývoj je dobře znát z publikace Canzonetta, vydané S. Veroviem v roce 1586. Správná partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli, tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. [5]
Přehledné řazení hlasů
„Současná partitura uvádí jednotlivé hlasy podle nástrojových skupin shora dolů.“ [6]
- dřevěné dechové nástroje (pikola, flétny, hoboje, anglický roh, klarinety a basklarinet, fagot, kontrafagot)
- žesťové nástroje (lesní rohy, trubky, trombóny a tuba)
- bicí nástroje (tympány, talíře, triangl, malý buben, velký buben, zvonková hra, celesta, xylofon)
- harfa, klavír, varhany
- lidské hlasy (sóla, sbor)
- smyčcové nástroje (1. a 2. housle, violy, violoncella, kontrabasy)
Poznámky
- ↑ Ottův slovník naučný. Praha, 1888.
- ↑ LABORECKÝ, Jozef. Hudobný terminologický slovník. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1.S.168.
- ↑ MOSER, Hans Joachim. Musiklexikon. Berlin, 1935, s. 608.
- ↑ Ottův slovník naučný. Praha, 1888.
- ↑ MOSER, Hans Joachim. Musiklexikon. Berlin, 1935, s. 607.
- ↑ JAREŠ, Stanislav. Malá encyklopedie hudby. [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s, s.486.
Použitá literatura
- JAREŠ, Stanislav. Malá encyklopedie hudby. [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s.
- LABORECKÝ, Jozef. Hudobný terminologický slovník. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1.
- MATUŠÍK, Zdeněk. Partitura. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2013-05-01]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000001018&local_base=KTD.
- MOSER, Hans Joachim. Musiklexikon. Berlin, 1935.
- Ottův slovník naučný. Praha, 1888.
