Dotazníková šetření

Survey research

Při tvorbě vědeckých projektů je pro tvůrce projektu důležitá výzkumná otázka, která provází celý projekt. Během práce dochází k mnoha otázkám a chybějícím informacím, které se musí nějakým způsobem získat. Existuje řada způsobů a metod, jakými se zjišťují informace od širší veřejnosti, které potřebujeme k ověření si dosavadních informací, ke sběru nových údajů či k potvrzení svých domněnek, které jsou klíčové v daném projektu. Jednou z cest jak získat informace k výzkumu je dotazování.

Dotazování je pokládání otázek dotazovaným (respondentům). Z jejicPři tvorbě vědeckých projektů je pro tvůrce projektu důležitá výzkumná otázka, která provází celý projekt. Během práce dochází k mnoha otázkám a chybějícím informacím, které se musí nějakým způsobem získat. Existuje řada způsobů a metod, jakými se zjišťují informace od širší veřejnosti, které potřebujeme k ověření si dosavadních informací, ke sběru nových údajů či k potvrzení svých domněnek, které jsou klíčové v daném projektu. Jednou z cest jak získat informace k výzkumu je dotazování. Dotazování je pokládání otázek dotazovaným (respondentům). Z jejich odpovědí řešitel projektu získává žádoucí primární údaje. Podle kontaktu s dotazovaným se rozlišují jednotlivé techniky dotazování, a to osobní, telefonické, písemné a elektronické. Dotazování se používá jak při kvalitativních, tak i kvantitativních výzkumech. Dotazování může probíhat různými způsoby a každý typ dotazování klade specifické požadavky na konstrukci samotného dotazníku.

Dotazníková šetření jsou jedny z nejčastějších metod sběru dat. Důvodů je celá řada:

• relativně nízké nároky na čas a finance,
• menší náročnost na počet výzkumníků,
• opakované použití dotazníku,
• určitá míra anonymity,
• reprezentativita výsledků a vysoká standardizace umožňující statistickou analýzu dat.

Použití dotazníků sebou ovšem nese i jistá rizika:

• měření názorů a postojů, ne skutečného chování,
• lidé nejsou nuceni sdělovat, co opravdu dělají, ale co si pouze myslí, že by mělo být správně
• určité zkreslení kvůli dobrovolnosti odpovídat (vždy odpoví pouze ten, kdo chce).

I přes výše uvedená rizika si tento typ výzkumu vybírá stále největší procento autorů výzkumných prací.
U dotazníkového šetření je velice důležité nepodcenit žádnou z etap v průběhu celého šetření:

1. Příprava dotazníkového šetření
2. Zpracování a analýza dat
3. Interpretace a prezentace výsledků

Příprava dotazníkového šetření

Tato etapa se dá rozdělit do dalších dílčích kroků. Dříve, než se začne jakkoli dotazník tvořit, je třeba, aby byl jasně zformulovaný problém - tj. co nevíme - a jasně daný cíl - co chceme dotazníkem zjistit. Pokud se tato přípravná fáze podcení, s velkou pravděpodobností se po druhé fázi dojde ke zjištění, že výsledná data dávají odpovědi na jiné otázky, než jaké jsou ve skutečnosti třeba.
Po jasně daném cíli, jaký by nám měl výzkum přinést, přichází další fáze, která by stále ještě měla předcházet tvorbě dotazníku. “Dříve, než se začne tvořit samotný dotazník, se doporučuje prostudovat literaturu, která se zabývá výzkumným problémem. Také je vhodné porovnat jiné studie, u kterých mohly být položeny podobné otázky. Stejně tak existují internetové zdroje jako American Library Association (ALA) nebo The Pew Research Center, kde jsou zkompletovány výsledky odborně provedených dotazníků. Je dobré zvážit použití dotazníků z těchto studií. V takovém případě je vhodné zkontaktovat autory předchozích studií k získání více informací o jejich postupech.”
Poté následuje očekávaná a neméně důležitá část – tvorba dotazníku. Tvorba sama o sobě je často podceňována a je to obrovská chyba. Podceněním správné tvorby otázek může dojít k velkému zkreslení odpovědí a celkových výsledků. „U laiků je často opomíjen případ, kdy respondent neodpoví. Z praxe jsou známy situace, kdy v elektronickém dotazníku respondent musel odpovědět, aby mohl pokračovat ve vyplňování, a přitom v nabídkách nebyly obsaženy odpovědi typu „nevím“, „jinak“ apod.“ Aby se tvůrce dotazníku vyhnul zkreslování výsledků v důsledku nesprávné formulace otázek, existuje řada doporučení, jak tyto otázky formulovat a klást. V knize od Barbary Wildemuth se mezi doporučeními uvádí například to, že by se tvůrci dotazníku měli ptát pouze na to, co může být zodpovězeno, také se ptát pouze na to, co je nezbytné pro splnění cíle výzkumného šetření. Otázky by měly být položeny v celých větách, snižuje se tak totiž riziko nesprávného výkladu. Je také lepší používat neutrální jazyk, vyhnout se slovům, která by mohla být považována za neobjektivní či urážlivá. V neposlední řadě je třeba myslet na to, že účast respondentů je dobrovolná a mělo by jim být ponecháno právo rozhodnout o rozsahu jejich účasti. Proto by se nemělo vyžadovat zodpovězení každé otázky dříve, než bude položena otázka další.