Litografie

Autor: Marta Janošová

Klíčová slova: litografie, grafika, grafická technika, kresba, umění

Synonyma: kamenotisk, tisk z kamene

Související pojmy

nadřazené

podřazené

Obecná charakteristika

Litografie je umělecká technika, která pro svůj vznik používá techniku tisku z kamene. Jedná se o poslední vynalezenou základní grafickou techniku. Tento způsob tisku grafiky je základním a nejrozšířenějším způsobem tisku z plochy. Litografie má ze všech grafických technik „nejblíže k jednoduché kresbě na papíře, zachycuje přitom věrně charakter umělcova rukopisu a mnohostí postupů, jež lze navzájem dobře kombinovat.“ [1, s. 141] Výhodou litografie je, že její technika nabízí umělci širokou škálu výrazových prostředků.

Vývoj litografie

Vývoj litografie sahá až do roku 1530, kdy se Michael Gerechtem pokusil využít leptání kamene k tisku. „Tehdy však šlo o leptání do kamene ve snaze získat formu pro tisk z výšky.“ [1, s. 141]

Litografii objevil Alois Senefelder, což byl vystudovaný právník, který se však nevěnoval právu, ale divadlu. Jako první si uvědomil jedinečnost této techniky a zasvětil celý svůj život jejímu zdokonalování a novým postupům.

S objevením kamenotisku neboli litografie, pomohla Aloisi Senefelderovi náhoda. „Jednoho dne si napsal ve spěchu seznam prádla pro prádelnu mastným inkoustem na blízko ležící desku solnhofenského vápence, kterou při svých pokusech používal ke tření barev. Přitom vypozoroval, že se mastná tekutina zatáhla do povrchu kamene zvláštním způsobem. Po vyleptání kyselinou dusičnou dal kámen pěkné tisky a tím byla litografie v zásadě objevena.“ [2, s. 186]

Senefelder se litografií dále zabýval a rozvíjel ji. V roce 1789 vynalezl rytinu do kamene, o deset let později autografii a křídový způsob a v roce 1826 uskutečnil první vícebarevný tisk. [1, s. 141]

Principy techniky

Litografie má dva principy, složitější a pohodlnější. První, složitější, používá pro svůj vznik litografický kámen, což je velmi jemnozrný vápenec uhličitý. „Na vyhlazenou desku se zvratně kreslí obraz jako na papír a to litografickou tuší, tuhou i tekutou, autografickým inkoustem nebo litografickou křídou.“ [2, s. 186] Jedná se o mastné preparáty, které je schopen litografický kámen velmi dobře přijmout. Kresba se, samozřejmě, neobejde ani bez speciálních štětců a držátek.

Druhý, jednodušší postup, spočívá v tom, že se kresba nakreslí přímo na zvláštní přenosový škrobový papír a z něj se tiskne na litografický kámen. Pro oba postupy pak dále platí, že se povrch kamene zaleptá leptadlem a tak barvu při tisku přijímají pouze mastná pokreslená místa. Tisk litografie probíhá lisováním kresby. [2, s. 186]

Technika litografie

V prvé řadě je potřeba speciálního litografického kamene, což je jemnozrnný uhličitan vápenatý třetihorního původu. Kámen musí být plochý a jeho zbarvení může být světle žlutavé až šedé. Tyto kameny se těží z lomů v Bavorsku, Sasku, Porýní, Chorvatsku, Velké Británii…

Před použitím je nutné každý kámen přebrousit. Brousit lze kámen jak ručně, tak i na stroji. Při ručním broušení se na tiskovou plochu kamene, která je předem navlhčena vodou, nasype brusný písek. Kámen se napřed brousí hrubším pískem a postupně je přidáván jemnější. Na posypaný kámen se poté položí menší, který díky krouživým pohybům tlačí na písek a odstraňuje tak starou kresbu. Po broušení je nutné kámen vyhladit, a to odstraněním zrn písku pomocí pemzy krouživými pohyby z povrchu kamene. Při tomto pohybu vzniká maz, který se neodstraňuje, protože podporuje vytváření hladkého povrchu. Vyhlazený kámen se opláchne vodou a nechá se vyschnout.

Před prací se vyplatí vytvořit na kameni náčrt pomocí měkkého přídního uhlu. Náčrt kresby není dobré dělat tužkou, neboť ta zanechává mastnou stopu, naopak uhel lze před vlastním kreslením jednoduše sprášit. [1, s. 144 - 145]

Použitá literatura

1. KREJČA, Aleš. Techniky grafického umění. Praha: Artia, 1981. 203 s. ISBN 37-008-81

2. MARCO, Jindřich. O grafice. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1981. 502 s. ISBN 23-028-81

3. RAMBOUSEK, Jan. Litografie a ofset. 1. vydání. Praha: Pražské nakladatelství V. Poláčka, 1948. 224 s.