Zvukový nosič: Porovnání verzí
| (Není zobrazeno 50 mezilehlých verzí od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | |||
| − | |||
'''Autor:''' Lukáš Strouhal | '''Autor:''' Lukáš Strouhal | ||
| − | '''Klíčová slova:''' záznam | + | '''Klíčová slova:''' zvukový nosič, záznam zvuku, médium |
| − | '''Synonyma:''' audio médium, audio | + | '''Synonyma:''' audio médium, audio nosič, zvukové médium |
'''Související pojmy:''' | '''Související pojmy:''' | ||
<blockquote> | <blockquote> | ||
| − | ''nadřazené'' - audiovizuální nosič, datový nosič, | + | ''nadřazené'' - audiovizuální nosič, datový nosič, nahrávka, záznamová technologie</blockquote> |
<blockquote> | <blockquote> | ||
| − | ''podřazené'' - fonograf, gramofonová deska, audiokazeta, kompaktní disk | + | ''podřazené'' - fonograf, gramofonová deska, audiokazeta, kompaktní disk, mp3</blockquote> |
==Charakteristika== | ==Charakteristika== | ||
| − | Zvukovým nosičem rozumíme hmotný objekt | + | Zvukovým nosičem rozumíme nejčastěji hmotný objekt, který za pomoci specifické záznamové technologie umožňuje uchovávat, přenášet a přehrávat zvukový záznam. |
V pohledu do historie zaznamenávání zvuku nalezneme různé nosiče, které jsou vázané na konkrétní způsob záznamu zvuku a které s využíváním této technologie spojují svoji životnost. Existuje řada již nevyužívaných (nebo pouze okrajově užívaných) typů nosiče, pro které existuje označení "mrtvé médium". | V pohledu do historie zaznamenávání zvuku nalezneme různé nosiče, které jsou vázané na konkrétní způsob záznamu zvuku a které s využíváním této technologie spojují svoji životnost. Existuje řada již nevyužívaných (nebo pouze okrajově užívaných) typů nosiče, pro které existuje označení "mrtvé médium". | ||
==Technologie záznamu== | ==Technologie záznamu== | ||
| − | Zvuk | + | Zvuk můžeme zaznamenávat dvěma způsoby - analogově a digitálně. |
| + | |||
| + | Principem '''analogového záznamu''' je uchování zaznamenaného signálu ve spojité formě, který nabývá v jednom časovém intervalu nekonečně mnoho hodnot. Takovýto záznam je možno dále rozlišit podle techniky získávání na mechanický, optický a magnetický.[[#Použité zdroje|<sup>[1, s. 14]</sup>]] | ||
| − | + | *''Mechanický'' - základem je uchování signálu v podobě mechanické změny objektu, která je zpětně čitelná - například drážky na gramofonové desce. | |
| − | + | *''Optický'' - tento druh záznamu se objevil s prvními zvukovými filmy a je založen na zápisu zvuku pomocí světla přímo na fotograficky citlivé médium, například filmový pás. | |
| − | + | *''Magnetický'' - principem magnetického zápisu je střídavé zmagnetizování magneticky aktivního povrchu - nosiče - magnetickou hlavou. Nejznámějším uplatněním této technologie je magnetická páska audiokazet. | |
| − | |||
| − | |||
| + | '''Digitální záznam''' je naproti tomu postaven na změně okamžitých hodnot analogového záznamu pomocí analogově-digitálního převodníku na hodnotu vyjádřitelnou a čitelnou v binární soustavě. Výsledkem je nespojitý signál, který má v jednom časovém intervalu konečné množství hodnot - na rozdíl od signálu analogového.[[#Použité zdroje|<sup>[1, s. 25]</sup>]] Nahrávání digitálního záznamu tedy vychází z analogových vstupních dat - například pořizování digitální nahrávky zpěvu s pomocí mikrofonu a jiného patřičného [[hardware|hardwaru]] a [[software|softwaru]]. | ||
| − | Digitální způsob záznamu je novější metodou a jeho počátky spadají do 60. let 20. století. Analogový záznam mu předcházel, ovšem nedošlo později k jeho vytěsnění a obě metody se do značné míry kryly. Nespornou výhodou digitálního zápisu je možnost zpracování, kopírování, přehrávání a editování bez ztráty zvukové kvality. Také nabízí menší zkreslení a šum oproti analogu. Analogová metoda naopak nabízí menší citlivost na nedostatky přehrávačů takových nosičů a setkáme se i s názory, že takto zaznamenaná hudba může při přehrávání působit kvalitněji a živěji. | + | Digitální způsob záznamu je novější metodou a jeho počátky spadají do 60. let 20. století. Analogový záznam mu předcházel, ovšem nedošlo později k jeho vytěsnění a obě metody se do značné míry kryly. Nespornou výhodou digitálního zápisu je možnost zpracování, kopírování, přehrávání a editování bez ztráty zvukové kvality. Také nabízí menší zkreslení a [[Informační šum|šum]] oproti analogu.[[#Použité zdroje|<sup>[2, s. 174]</sup>]] Analogová metoda naopak nabízí menší citlivost na nedostatky přehrávačů takových nosičů a setkáme se i s názory, že takto zaznamenaná hudba může při přehrávání působit kvalitněji a živěji. |
==Druhy zvukových nosičů== | ==Druhy zvukových nosičů== | ||
| − | Spolu s různými způsoby zápisu se objevily i typické a více či méně využívané zvukové nosiče. Liší se jak kapacitou, způsobem přehrávání, kvalitou nahrávky, tak v neposlední řadě i pořizovací cenou. | + | Spolu s různými způsoby zápisu se objevily i typické a více či méně využívané zvukové nosiče. Liší se jak kapacitou, způsobem přehrávání, kvalitou nahrávky, tak v neposlední řadě i pořizovací cenou. |
| − | + | První obecně používaný zvukový nosič se nazývá '''fonograf'''. Byl vynalezen Thomasem Alvou Edisonem a patentován roku 1877[[#Použité zdroje|<sup>[3, s. 1]</sup>]]. Využívá čistě mechanického způsobu záznamu, kdy se zvuk ukládá na záznamové médium ve formě rýhy, která je vytvořena v měkkém materiálu na povrchu malého válečku. Prvotně byl jako povrchový materiál takového válečku užívaný včelí vosk, později jej díky vyšší odolnosti nahradil cín[[#Použité zdroje|<sup>[4]</sup>]]. Takto zaznamenaný zvuk se zpětně přehrává pomocí snímací jehly, která rýhu projíždí a díky svému tvaru snímá uložený záznam. | |
| − | + | Na velmi podobném principu jako fonograf funguje i '''gramofonová deska'''. Váleček byl ovšem nahrazen kruhovou plochou, která umožňuje lepší skladování a záznam na obě strany, což rozšířilo kapacitu nosiče[[#Použité zdroje|<sup>[5]</sup>]]. Taková deska se nejdříve vyráběla z tvrzené gumové hmoty, později z plastové hmoty - vinyl[[#Použité zdroje|<sup>[2, s. 36]</sup>]]. Funkcionalita gramodesky stále tkví v mechanicky zaznamenaných rýhách a čtecích jehlách, ovšem záznam je výrazně kvalitnější. Snad i proto se gramofonová deska v dnešní době stále používá a přehrávání hudby na gramofonu mnozí přisuzují lepší prožitek než z digitálně zaznamenaných médií. | |
| − | + | S postupným vývojem technologie nahrávání zvuku se objevilo další médium a to '''audiokazeta'''. Jedná se o první rozšířený nosič, jež využívá elektromagnetického záznamu. Zvuk je na ní zaznamenán na tenkém a dlouhém pásku, který obsahuje magneticky aktivní vrstvu a je uvnitř kazety uschován díky (nejčastěji) dvěma hlavám, na kterých je namotaný. Při záznamu i při čtení se potom za pomocí otáčení hlav pásek pohybuje. Pohybující pásek sleduje záznamová/čtecí hlava přístroje, která jej magnetizuje, či přehrává. | |
| − | + | '''[[CD|CD - kompaktní disk]]''', celým názvem kompaktní disk, je zástupce nosiče, který je založen na digitálním způsobu uložení dat a který nahradil masové využívání audiokazet. Nejedná se primárně o nosič zvukový, ovšem datový - zvuk je jen jedna z možností uloženého obsahu. Principem fungování je tenká aktivní vrstva, na kterou se data ukládají v binárně čitelné formě pomocí vytváření vrásnění této vrstvy. Vrásnění se zaznamenává optickým způsobem (laserem) ve velmi husté a dlouhé spirále a celá aktivní vrstva je chráněna plastovým diskem o průměru 12 centimetrů. Kapacita běžného CD je zhruba 700 megabytů. Kompaktní disk nahradil v devadesátých letech audiokazety a velmi rychle se stal nevyužívanějším hmotným nosičem nově vydávané hudby.[[#Použité zdroje|<sup>[3, s. 167]</sup>]] | |
| − | + | V současnosti již není zvukový záznam tak pevně svázaný s hmotným nosičem, jako dříve, a využívá se převážně technologie '''flash paměti / formátu [[MP3|mp3]]'''. Díky digitálnímu záznamu je možné nahrávky velmi jednoduše editovat, přesouvat, kopírovat nebo přehrávat a to na více různých zařízeních. Díky tomu se zvukové záznamy velmi často objevují i na malých přehrávacích zařízeních - známé "empétrojky" (pojmenování podle formátu uloženého zvuku) nebo i v mobilních telefonech. Vlastním nosičem v takovém zařízení je ovšem flash paměť, na které je digitálně nahrávka uložena. Taková paměť umožňuje uchovat digitální záznam na velmi malém prostoru - například ve srovnání s CD. Také nabízí vyšší kapacitu, která je proměnlivá a neustále se s rozvojem IT technologií zvyšuje. Alternativně můžeme za nosič považovat i pevnou paměť ([[Paměťový disk|HDD]]) počítačů a tabletů, ve kterých také můžeme zvukové nahrávky skladovat. | |
| − | |||
==Použité zdroje== | ==Použité zdroje== | ||
| − | #BEDNAŘÍK, David. <i>Historie a současnost záznamu filmového zvuku</i>. Zlín, | + | #BEDNAŘÍK, David. <i>Historie a současnost záznamu filmového zvuku</i>. Zlín, 2008. Dostupné z: http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/5093/bedna%C5%99%C3%ADk_2008_bp.pdf?sequence=1. Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta multimediálních komunikací. Vedoucí práce doc. Ing. Ján Grečnár, ArtD. |
| − | # | + | #MORTON, David. ''Sound recording: the life story of a technology''. Johns Hopkins Paperbacks ed. Baltimore, Md.: Johns Hopkins University Press, 2006, 215 s. Greenwood technographies. ISBN 978-080-1883-989. |
| − | # | + | #CHANAN, Michael. ''Repeated takes: a short history of recording and its effects on music''. Reprint. London: Verso, 2000, 204 s. ISBN 18-598-4917-2. |
| − | # | + | #<i>Recording History: The History of Recording Technology</i> [online]. © 1998-2006 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.recording-history.org/ |
| − | # | + | #The History of Audio Recording. <i>Los Senderos Studio</i> [online]. © 2008-2013 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://lossenderosstudio.com/history.php |
| − | |||
| − | |||
Aktuální verze z 7. 6. 2013, 17:32
Autor: Lukáš Strouhal
Klíčová slova: zvukový nosič, záznam zvuku, médium
Synonyma: audio médium, audio nosič, zvukové médium
Související pojmy:
nadřazené - audiovizuální nosič, datový nosič, nahrávka, záznamová technologie
podřazené - fonograf, gramofonová deska, audiokazeta, kompaktní disk, mp3
Charakteristika
Zvukovým nosičem rozumíme nejčastěji hmotný objekt, který za pomoci specifické záznamové technologie umožňuje uchovávat, přenášet a přehrávat zvukový záznam.
V pohledu do historie zaznamenávání zvuku nalezneme různé nosiče, které jsou vázané na konkrétní způsob záznamu zvuku a které s využíváním této technologie spojují svoji životnost. Existuje řada již nevyužívaných (nebo pouze okrajově užívaných) typů nosiče, pro které existuje označení "mrtvé médium".
Technologie záznamu
Zvuk můžeme zaznamenávat dvěma způsoby - analogově a digitálně.
Principem analogového záznamu je uchování zaznamenaného signálu ve spojité formě, který nabývá v jednom časovém intervalu nekonečně mnoho hodnot. Takovýto záznam je možno dále rozlišit podle techniky získávání na mechanický, optický a magnetický.[1, s. 14]
- Mechanický - základem je uchování signálu v podobě mechanické změny objektu, která je zpětně čitelná - například drážky na gramofonové desce.
- Optický - tento druh záznamu se objevil s prvními zvukovými filmy a je založen na zápisu zvuku pomocí světla přímo na fotograficky citlivé médium, například filmový pás.
- Magnetický - principem magnetického zápisu je střídavé zmagnetizování magneticky aktivního povrchu - nosiče - magnetickou hlavou. Nejznámějším uplatněním této technologie je magnetická páska audiokazet.
Digitální záznam je naproti tomu postaven na změně okamžitých hodnot analogového záznamu pomocí analogově-digitálního převodníku na hodnotu vyjádřitelnou a čitelnou v binární soustavě. Výsledkem je nespojitý signál, který má v jednom časovém intervalu konečné množství hodnot - na rozdíl od signálu analogového.[1, s. 25] Nahrávání digitálního záznamu tedy vychází z analogových vstupních dat - například pořizování digitální nahrávky zpěvu s pomocí mikrofonu a jiného patřičného hardwaru a softwaru.
Digitální způsob záznamu je novější metodou a jeho počátky spadají do 60. let 20. století. Analogový záznam mu předcházel, ovšem nedošlo později k jeho vytěsnění a obě metody se do značné míry kryly. Nespornou výhodou digitálního zápisu je možnost zpracování, kopírování, přehrávání a editování bez ztráty zvukové kvality. Také nabízí menší zkreslení a šum oproti analogu.[2, s. 174] Analogová metoda naopak nabízí menší citlivost na nedostatky přehrávačů takových nosičů a setkáme se i s názory, že takto zaznamenaná hudba může při přehrávání působit kvalitněji a živěji.
Druhy zvukových nosičů
Spolu s různými způsoby zápisu se objevily i typické a více či méně využívané zvukové nosiče. Liší se jak kapacitou, způsobem přehrávání, kvalitou nahrávky, tak v neposlední řadě i pořizovací cenou.
První obecně používaný zvukový nosič se nazývá fonograf. Byl vynalezen Thomasem Alvou Edisonem a patentován roku 1877[3, s. 1]. Využívá čistě mechanického způsobu záznamu, kdy se zvuk ukládá na záznamové médium ve formě rýhy, která je vytvořena v měkkém materiálu na povrchu malého válečku. Prvotně byl jako povrchový materiál takového válečku užívaný včelí vosk, později jej díky vyšší odolnosti nahradil cín[4]. Takto zaznamenaný zvuk se zpětně přehrává pomocí snímací jehly, která rýhu projíždí a díky svému tvaru snímá uložený záznam.
Na velmi podobném principu jako fonograf funguje i gramofonová deska. Váleček byl ovšem nahrazen kruhovou plochou, která umožňuje lepší skladování a záznam na obě strany, což rozšířilo kapacitu nosiče[5]. Taková deska se nejdříve vyráběla z tvrzené gumové hmoty, později z plastové hmoty - vinyl[2, s. 36]. Funkcionalita gramodesky stále tkví v mechanicky zaznamenaných rýhách a čtecích jehlách, ovšem záznam je výrazně kvalitnější. Snad i proto se gramofonová deska v dnešní době stále používá a přehrávání hudby na gramofonu mnozí přisuzují lepší prožitek než z digitálně zaznamenaných médií.
S postupným vývojem technologie nahrávání zvuku se objevilo další médium a to audiokazeta. Jedná se o první rozšířený nosič, jež využívá elektromagnetického záznamu. Zvuk je na ní zaznamenán na tenkém a dlouhém pásku, který obsahuje magneticky aktivní vrstvu a je uvnitř kazety uschován díky (nejčastěji) dvěma hlavám, na kterých je namotaný. Při záznamu i při čtení se potom za pomocí otáčení hlav pásek pohybuje. Pohybující pásek sleduje záznamová/čtecí hlava přístroje, která jej magnetizuje, či přehrává.
CD - kompaktní disk, celým názvem kompaktní disk, je zástupce nosiče, který je založen na digitálním způsobu uložení dat a který nahradil masové využívání audiokazet. Nejedná se primárně o nosič zvukový, ovšem datový - zvuk je jen jedna z možností uloženého obsahu. Principem fungování je tenká aktivní vrstva, na kterou se data ukládají v binárně čitelné formě pomocí vytváření vrásnění této vrstvy. Vrásnění se zaznamenává optickým způsobem (laserem) ve velmi husté a dlouhé spirále a celá aktivní vrstva je chráněna plastovým diskem o průměru 12 centimetrů. Kapacita běžného CD je zhruba 700 megabytů. Kompaktní disk nahradil v devadesátých letech audiokazety a velmi rychle se stal nevyužívanějším hmotným nosičem nově vydávané hudby.[3, s. 167]
V současnosti již není zvukový záznam tak pevně svázaný s hmotným nosičem, jako dříve, a využívá se převážně technologie flash paměti / formátu mp3. Díky digitálnímu záznamu je možné nahrávky velmi jednoduše editovat, přesouvat, kopírovat nebo přehrávat a to na více různých zařízeních. Díky tomu se zvukové záznamy velmi často objevují i na malých přehrávacích zařízeních - známé "empétrojky" (pojmenování podle formátu uloženého zvuku) nebo i v mobilních telefonech. Vlastním nosičem v takovém zařízení je ovšem flash paměť, na které je digitálně nahrávka uložena. Taková paměť umožňuje uchovat digitální záznam na velmi malém prostoru - například ve srovnání s CD. Také nabízí vyšší kapacitu, která je proměnlivá a neustále se s rozvojem IT technologií zvyšuje. Alternativně můžeme za nosič považovat i pevnou paměť (HDD) počítačů a tabletů, ve kterých také můžeme zvukové nahrávky skladovat.
Použité zdroje
- BEDNAŘÍK, David. Historie a současnost záznamu filmového zvuku. Zlín, 2008. Dostupné z: http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/5093/bedna%C5%99%C3%ADk_2008_bp.pdf?sequence=1. Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta multimediálních komunikací. Vedoucí práce doc. Ing. Ján Grečnár, ArtD.
- MORTON, David. Sound recording: the life story of a technology. Johns Hopkins Paperbacks ed. Baltimore, Md.: Johns Hopkins University Press, 2006, 215 s. Greenwood technographies. ISBN 978-080-1883-989.
- CHANAN, Michael. Repeated takes: a short history of recording and its effects on music. Reprint. London: Verso, 2000, 204 s. ISBN 18-598-4917-2.
- Recording History: The History of Recording Technology [online]. © 1998-2006 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.recording-history.org/
- The History of Audio Recording. Los Senderos Studio [online]. © 2008-2013 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://lossenderosstudio.com/history.php
