Zvukový nosič

Autor: Lukáš Strouhal

Klíčová slova: zvukový nosič, záznam zvuku, médium

Synonyma: audio médium, audio nosič, zvukové médium

Související pojmy:

nadřazené - audiovizuální nosič, datový nosič, nahrávka, záznamová technologie

podřazené - fonograf, gramofonová deska, audiokazeta, kompaktní disk, mp3

Charakteristika

Zvukovým nosičem rozumíme nejčastěji hmotný objekt, který za pomoci specifické záznamové technologie umožňuje uchovávat, přenášet a přehrávat zvukový záznam.

V pohledu do historie zaznamenávání zvuku nalezneme různé nosiče, které jsou vázané na konkrétní způsob záznamu zvuku a které s využíváním této technologie spojují svoji životnost. Existuje řada již nevyužívaných (nebo pouze okrajově užívaných) typů nosiče, pro které existuje označení "mrtvé médium".

Technologie záznamu

Zvuk můžeme zaznamenávat dvěma způsoby - analogově a digitálně.

Principem analogového záznamu je uchování zaznamenaného signálu ve spojité formě, který nabývá v jednom časovém intervalu nekonečně mnoho hodnot. Takovýto záznam je možno dále rozlišit podle techniky získávání na mechanický, optický a magnetický.^{[1, s. 14]}

• Mechanický - základem je uchování signálu v podobě mechanické změny objektu, která je zpětně čitelná - například drážky na gramofonové desce.
• Optický - tento druh záznamu se objevil s prvními zvukovými filmy a je založen na zápisu zvuku pomocí světla přímo na fotograficky citlivé médium, například filmový pás.
• Magnetický - principem magnetického zápisu je střídavé zmagnetizování magneticky aktivního povrchu - nosiče - magnetickou hlavou. Nejznámějším uplatněním této technologie je magnetická páska audiokazet.

Digitální záznam je naproti tomu postaven na změně okamžitých hodnot analogového záznamu pomocí analogově-digitálního převodníku na hodnotu vyjádřitelnou a čitelnou v binární soustavě. Výsledkem je nespojitý signál, který má v jednom časovém intervalu konečné množství hodnot - na rozdíl od signálu analogového.^{[1, s. 25]} Nahrávání digitálního záznamu tedy vychází z analogových vstupních dat - například pořizování digitální nahrávky zpěvu s pomocí mikrofonu a jiného patřičného hardwaru a softwaru.

Digitální způsob záznamu je novější metodou a jeho počátky spadají do 60. let 20. století. Analogový záznam mu předcházel, ovšem nedošlo později k jeho vytěsnění a obě metody se do značné míry kryly. Nespornou výhodou digitálního zápisu je možnost zpracování, kopírování, přehrávání a editování bez ztráty zvukové kvality. Také nabízí menší zkreslení a šum oproti analogu.^{[2, s. 174]} Analogová metoda naopak nabízí menší citlivost na nedostatky přehrávačů takových nosičů a setkáme se i s názory, že takto zaznamenaná hudba může při přehrávání působit kvalitněji a živěji.

Druhy zvukových nosičů

Spolu s různými způsoby zápisu se objevily i typické a více či méně využívané zvukové nosiče. Liší se jak kapacitou, způsobem přehrávání, kvalitou nahrávky, tak v neposlední řadě i pořizovací cenou.

První obecně používaný zvukový nosič se nazývá fonograf. Byl vynalezen Thomasem Alvou Edisonem a patentován roku 1877^{[3, s. 1]}. Využívá čistě mechanického způsobu záznamu, kdy se zvuk ukládá na záznamové médium ve formě rýhy, která je vytvořena v měkkém materiálu na povrchu malého válečku. Prvotně byl jako povrchový materiál takového válečku užívaný včelí vosk, později jej díky vyšší odolnosti nahradil cín^[4]. Takto zaznamenaný zvuk se zpětně přehrává pomocí snímací jehly, která rýhu projíždí a díky svému tvaru snímá uložený záznam.

Na velmi podobném principu jako fonograf funguje i gramofonová deska. Váleček byl ovšem nahrazen kruhovou plochou, která umožňuje lepší skladování a záznam na obě strany, což rozšířilo kapacitu nosiče^[5]. Taková deska se nejdříve vyráběla z tvrzené gumové hmoty, později z plastové hmoty - vinyl^{[2, s. 36]}. Funkcionalita gramodesky stále tkví v mechanicky zaznamenaných rýhách a čtecích jehlách, ovšem záznam je výrazně kvalitnější. Snad i proto se gramofonová deska v dnešní době stále používá a přehrávání hudby na gramofonu mnozí přisuzují lepší prožitek než z digitálně zaznamenaných médií.

S postupným vývojem technologie nahrávání zvuku se objevilo další médium a to audiokazeta. Jedná se o první rozšířený nosič, jež využívá elektromagnetického záznamu. Zvuk je na ní zaznamenán na tenkém a dlouhém pásku, který obsahuje magneticky aktivní vrstvu a je uvnitř kazety uschován díky (nejčastěji) dvěma hlavám, na kterých je namotaný. Při záznamu i při čtení se potom za pomocí otáčení hlav pásek pohybuje. Pohybující pásek sleduje záznamová/čtecí hlava přístroje, která jej magnetizuje, či přehrává.

CD - kompaktní disk, celým názvem kompaktní disk, je zástupce nosiče, který je založen na digitálním způsobu uložení dat a který nahradil masové využívání audiokazet. Nejedná se primárně o nosič zvukový, ovšem datový - zvuk je jen jedna z možností uloženého obsahu. Principem fungování je tenká aktivní vrstva, na kterou se data ukládají v binárně čitelné formě pomocí vytváření vrásnění této vrstvy. Vrásnění se zaznamenává optickým způsobem (laserem) ve velmi husté a dlouhé spirále a celá aktivní vrstva je chráněna plastovým diskem o průměru 12 centimetrů. Kapacita běžného CD je zhruba 700 megabytů. Kompaktní disk nahradil v devadesátých letech audiokazety a velmi rychle se stal nevyužívanějším hmotným nosičem nově vydávané hudby.^{[3, s. 167]}

V současnosti již není zvukový záznam tak pevně svázaný s hmotným nosičem, jako dříve, a využívá se převážně technologie flash paměti / formátu mp3. Díky digitálnímu záznamu je možné nahrávky velmi jednoduše editovat, přesouvat, kopírovat nebo přehrávat a to na více různých zařízeních. Díky tomu se zvukové záznamy velmi často objevují i na malých přehrávacích zařízeních - známé "empétrojky" (pojmenování podle formátu uloženého zvuku) nebo i v mobilních telefonech. Vlastním nosičem v takovém zařízení je ovšem flash paměť, na které je digitálně nahrávka uložena. Taková paměť umožňuje uchovat digitální záznam na velmi malém prostoru - například ve srovnání s CD. Také nabízí vyšší kapacitu, která je proměnlivá a neustále se s rozvojem IT technologií zvyšuje. Alternativně můžeme za nosič považovat i pevnou paměť (HDD) počítačů a tabletů, ve kterých také můžeme zvukové nahrávky skladovat.

Použité zdroje

1. BEDNAŘÍK, David. Historie a současnost záznamu filmového zvuku. Zlín, 2008. Dostupné z: http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/5093/bedna%C5%99%C3%ADk_2008_bp.pdf?sequence=1. Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta multimediálních komunikací. Vedoucí práce doc. Ing. Ján Grečnár, ArtD.
2. MORTON, David. Sound recording: the life story of a technology. Johns Hopkins Paperbacks ed. Baltimore, Md.: Johns Hopkins University Press, 2006, 215 s. Greenwood technographies. ISBN 978-080-1883-989.
3. CHANAN, Michael. Repeated takes: a short history of recording and its effects on music. Reprint. London: Verso, 2000, 204 s. ISBN 18-598-4917-2.
4. Recording History: The History of Recording Technology [online]. © 1998-2006 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://www.recording-history.org/
5. The History of Audio Recording. Los Senderos Studio [online]. © 2008-2013 [cit. 2013-05-19]. Dostupné z: http://lossenderosstudio.com/history.php