Cenzura literatury

Autor: Ludmila Bábíková

Klíčová slova: cenzura literatury, literatura za totality, historie literatury, česká literatura

Synonyma: dohled, dozor

Související pojmy:

Nadřazené – cenzura, literatura, politika

Podřazené – samizdat, závadná literatura, autocenzura

Charakteristika cenzury literatury

Cenzura literatury byla mechanismem, s jehož pomocí část literární veřejnosti byla schopna prosadit svou vlastní kulturní dominanci. Jednalo se o promyšlenou selekci informací určenou široké vrstvě občanů. V případě nedodržení této selekce informací následoval trest už i za soukromé sdělování názorů. Je chápána jako jedna z literárních institucí vymezujících hranice literárního prostoru, což představovalo mezní formu regulace. V podstatě šlo o monopol informace. Státní i jiné společenské instituce pravidelně nebo opakovaně zabraňovaly ve shodě s příslušnými právními, administrativními nebo kulturními normami vzniku, tisku anebo četbě určitého okruhu textů [1][str. 19]. Cenzura literatury se netýkala pochopitelně pouze knihoven, ale také skladů soukromých nakladatelství, která byla koncem čtyřicátých let zrušena nebo antikvariátů. V literatuře bylo cenzurováno všechno mimo druhu literatury, která měla výchovný cíl, popírala individualitu, případně jejím obsahem mohlo být budovatelské téma anebo odmítala a zakazovala všechno, co souviselo s avantgardou a experimentováním.

Cenzura literatury po roce 1945

V roce 1945 v tehdejším Československu oficiálně cenzura literatury neexistovala, ale mezi jednotlivými politickými stranami začaly brzy vznikat konflikty, které k postupnému zavádění cenzury v literatuře vedly. Pro českou literaturu v poválečném období byl rozhodující únor roku 1948, kdy komunistický převrat spustil deformaci přirozeného literárního vývoje. Vše muselo být podřízeno všemocné politické mašinérii [2].

Cenzura literatury z hlediska ideologické závadnosti v 50. a 60. letech

V rámci cenzury literatury byl v letech 1950 až 1953 vytvořen seznam zakázaných knih pro potřeby Hlavní správy tiskového dohledu. Tento seznam byl postupně upřesňován a průběžně aktualizován, protože kritéria cenzury literatury neměla stabilní podobu a byla neustále měněna, ať už v souvislosti s mezinárodní situací nebo reakcí na tehdejší vnitropolitické či kulturní dění. Po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1953 se situace změnila. Do poezie se vrátila subjektivita a individualismus [4]. Bylo zahájeno vydávání nových časopisů „Host do domu“ v roce 1954, kde publikovali svou poezii Oldřich Mikulášek a Jan Skácel a časopis „Květen“ vydávaný od roku 1955, do kterého přispívali Milan Kundera, Karel Šiktanc a další. Probíhala snaha o svobodné vydávání literatury, která však nebyla naplněna. I když v roce 1968 byla dokonce u nás cenzura obecně, nejen v literatuře, na krátký čas zákonem zrušena[3]. Avšak v letech 1960 až 1961 vydala již zmiňovaná Hlavní správa tiskového dohledu soubor bibliografických katalogů, podle kterého byla cenzurovaná neboli politicky závadná literatura rozdělena do kategorií: Závadná politická literatura, Závadná beletrie, Závadná dětská literatura, Závadná technicko-ekonomická literatura, Závadná zemědělská literatura, Závadná literatura z oboru svobodného zednářství, okultismu, spiritismu, theosofie a z různých náboženských sekt, Zastaralá politická literatura [1][str. 60]. Do těchto kategorií však podle komunistické strany propagované ideologie byla zařazena i díla vysoké literatury, která však byla označena jako nesocialistická případně protimarxistická.

Represe vůči autorům cenzurované literatury

V rámci politických čistek a likvidace inteligence byli „nepohodlní“ spisovatelé zasílání do komunistických lágrů bez jakéhokoli soudního řízení. Většina spisovatelů nesouhlasících s komunistickou ideologií byla obviněna ze špionáže nebo z hospodářského záškodnictví, případně z rozvracení republiky. Někteří spisovatelé zemřeli přímo ve vězení (Vladimír Sís) a mnoho zemřelo na následky věznění po propuštění (Jan Alois Zahradníček). Paradoxní však bylo, že po uvěznění spisovatelů nekomunistických došla řada i na čistky v řadách spisovatelů a umělců komunistických (Konstantin Biebl). V roce 1970 pak zaniká svaz spisovatelů a jako náhrada za něj je založen v roce 1972 Svaz českých spisovatelů, do kterého vstoupila pouze jedna šestina původního počtu spisovatelů. Nejhorší období ve vydávání literatury autorů, kteří nebyli poplatní totalitnímu režimu, nastalo v letech 1972 až 1975, které vyústilo v další vlnu emigrace spisovatelů a umělců.

Autoři cenzurované literatury

Oficiální autoři: Ladislav Fuks, Bohumil Hrabal, Radek John, Vladimír Páral, Ota Pavel. V tomto období působí nejen cenzura literatury ale i autocenzura.

Neoficiální autoři: Jiří Grůša, Václav Havel, Ivan Martin Jirous, Ludvík Vaculík. Do této kategorie je řazen samizdat, undergroundová literatura a spisovatelé, kteří psali ve vězení. Samizdatoví autoři měli zákaz publikace, proto publikovali v samizdatové edici Petlice, kterou založil Ludvík Vaculík. V 80. letech vycházely časopisy VOKNO a REVOLVER REVUE[5].

Exiloví autoři: Eva Kantůrková, Pavel Kohout, Milan Kundera, Josef Škvorecký, Karel Pecka. Někteří z autorů odcházeli do exilu dobrovolně, někteří autoři však byli k odchodu do exilu donuceni, takže docházelo i k nedobrovolným odchodům do ciziny.

Od samizdatu k zániku cenzury

Samizdatová literatura dosáhla vrcholu koncem sedmdesátých let a v osmdesátých letech zejména po vzniku Charty 77, kdy spisovatelé spolu s vydavateli československého samizdatu spolupracovali s několika exilovými nakladateli ze Západu. Díla českých autorů Milana Kundery, Václava Havla, Josefa Škvoreckého a spousty dalších vyšla v osmdesátých letech v překladech do západních jazyků. V zahraničí se jim dostalo uznání v době, kdy nesměla jejich tvorba vycházet v rodné zemi. Vzhledem k tomu, že politická cenzura zlikvidovala možnost jakékoli kritiky na veřejnosti, dopad nezávislé české literatury na povědomí československého občana byl relativně malý. Společnost si vytvořila v průběhu desetiletí jakousi kulturu podřízenosti, jejímiž typickými rysy je vyhýbání se politice, ostražitost před veřejnou sférou a extrémní sebezájem, což přetrvává v podstatě i po pádu komunismu v roce 1989. A přestože má Česká republika od roku 1990 tiskovou svobodu, protože byla zrušena cenzura jak v literatuře, tak i ve všech oblastech kulturního života, většina autorů až do dnešní doby výsady možnosti svobody vyjadřování nevyužívá dost efektivně.

Použitá literatura

1) ŠÁMAL, Petr. Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století: (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha: Academia, 2009. Seznam nepřátelské, závadné, zastaralé a nežádoucí literatury, s. 613. ISBN 978-80-200-1709-3

2) Česká literatura po roce 1945 do roku 1989 [online]. 2010 [cit. 2010-06-13]. Dostupné z www: <http://referaty-seminarky.cz/ceska-literatury-po-roce-1945-do-roku-1989/>

3) Cenzura… aneb Hlavní správa tiskového dohledu: TOTALITA [online]. 2010 [cit. 2010-06-13]. Dostupné z www: <http://www.totalita.cz/norm/norm.php>

4) Próza v letech 1949-1956/Historie literatury [online]. 2010 [cit. 2010-06-13]. Dostupné z www: <http://spisovatele-dila.blog.cz/0907/proza-v-letech-1949-1956>

5) Česká literatura – Rubrika/Historie literatury [online]. 2010 [cit. 2010-06-13]. Dostupné z www: <http://spisovatele-dila.blog.cz/rubrika/ceska-literatura>