Joseph Carl Robnett Licklider: Porovnání verzí
(→Život: - duplicita) |
|||
| Řádek 28: | Řádek 28: | ||
== Význam J. C. R. Licklidera pro informační vědu a knihovnictví == | == Význam J. C. R. Licklidera pro informační vědu a knihovnictví == | ||
| − | Prosazoval ideu počítače jako inteligentního partnera a ne naprogramovaného železného asistenta. Považoval počítač jako patrnera v procesu tvorby. Řídil speciální výzkumné oddělení projektu ARPA a měl tak příležitost uplatnit svůj projekt time-sharingu (sdílení času), který pracoval na vylepšení spolupráce člověka a počítače. Považoval dialog mezi počítačem a člověkem za možnost, jak dát nový popud pro vznik nového kreativního procesu prostřednictvím vhodného rozhraní (HCI - Human–computer interaction). Návrh tohoto rozhraní byl publikován v březnu 1960 v článku Man-computer symbiosis.[5] | + | Prosazoval ideu počítače jako inteligentního partnera při řešení problémů a ne naprogramovaného železného asistenta. Považoval počítač jako patrnera v procesu tvorby. Řídil speciální výzkumné oddělení projektu ARPA a měl tak příležitost uplatnit svůj projekt time-sharingu (sdílení času), který pracoval na vylepšení spolupráce člověka a počítače. Považoval dialog mezi počítačem a člověkem za možnost, jak dát nový popud pro vznik nového kreativního procesu prostřednictvím vhodného rozhraní (HCI - Human–computer interaction). Návrh tohoto rozhraní byl publikován v březnu 1960 v článku Man-computer symbiosis.[5] |
=== Zhodnocení jeho vlivu === | === Zhodnocení jeho vlivu === | ||
Verze z 20. 3. 2011, 11:46
Joseph Carl Robnett Licklider (11. března 1915, St. Louis - 26. června 1990, Arlington) byl americký počítačový teoretik a jeden z průkopníků kybernetiky a umělé inteligence, významná osobnost agentury ARPA.[3]
Život
Licklider se narodil v St. Louis v Missouri jako jedináček v rodině pojišťovacího agenta. Již v raném věku dokazoval svůj inženýrský talent při výrobě modelů letadel. Jeho koníček renovace automobilů jej provázel po celý život.
Vystudoval fyziku, matematiku a psychologii na Washington University v St. Louis, kde v roce 1937 získal titul bakaláře v roce 1937. Roku 1938 obdržel magisterský titul v psychologii. V roce 1942 obdržel titul PhD v psychoakustice na University of Rochester. V letech 1943 až 1950 pracoval v Psychoakustické laboratoři Harvardovy univerzity.
Začal se zajímat o informační technologie a v roce 1950 se přesunul na Massachusetts Institute of Technology (MIT) jako docent a působil zde v komisi, která dala vzniknout Lincolnově laboratoři, kde se později rozvíjel projekt SAGE,[5] a založil obor psychologie pro studenty inženýrských programů.
Od roku 1957 vykonával funkci místopředsedy BBN Technologies (Bolt, Beranek & Newman), kde pořídil první počítač PDP-1, na němž poprvé veřejně demonstroval time-sharing (sdílení času).[5]
V říjnu 1962 byl jmenován předsedou Information Processing Technigy Office (IPTO) v projektu ARPA, který rozvíjelo Ministerstvo obrany USA. IPTO vzniklo pro vývoj SAGE (Semi Automatic Ground Environment). Tento program vznikl jako reakce na vypuštění sovětského Sputnika, měl za úkol měl spojit všechny radary včasného varování po celé zemí.[5] Licklider tento projekt pokládal za vhodný pro vznik globální demokratické sítě.[5] Licklider vybral Lawrence Roberts, aby řídil projekt implementace sítě. Díky ideím z tohoto projektu později vznikl ARPAnet.[5]
V roce 1963 byl jmenován ředitelem Behavioral Sciences Command & Control Research at ARPA. V dubnu toho téhož roku poslal svým kolegům zprávu, v níž popsal překážky, které bude třeba zdolat při budování time-sharingové počítačové sítě za využití pouze (tehdy) dostupného softwaru.
V roce 1968 se stal ředitelem projektu MAC na MIT a profesorem na katedře elektroninženýrství. V projektu MAC byl vyroben první počítač, který měl systém sdílející čas (CTSS), a jeden z prvních on-line setupů s vývojem programu Multics (předchůdce dnešních operačních systémů), práce na něm byly zahájeny v roce 1964. Multics byl inspirací pro některé prvky operačního systému Unix, který byl vyvíjen v Bell Labs Kenem Thompsonem a Dennisem Ritchiem v roce 1970.
Poté odešel do penze a roku 1985 byl jmenován emeritním profesorem. Zemřel v roce 1990 v Arlingtonu ve státě Massachusetts.
Práce
Je autorem teorie počítačových decentralizovaných systémů, tzv. celulárních automatů.[1]
Přednesl ideu počítačů propojených v síti s uživatelsky jednoduchým prostředím.[3]
Zabýval se také experimentální psychologií a psychoakustikou.[5]
Staršími pracemi Licklidera a Vanneavera Bushe se inspiroval Douglas Engelbart při tvorbě prvních monitorů umožňujích provoz vektorové grafiky na MIT a Stanfordu.[5]
Význam J. C. R. Licklidera pro informační vědu a knihovnictví
Prosazoval ideu počítače jako inteligentního partnera při řešení problémů a ne naprogramovaného železného asistenta. Považoval počítač jako patrnera v procesu tvorby. Řídil speciální výzkumné oddělení projektu ARPA a měl tak příležitost uplatnit svůj projekt time-sharingu (sdílení času), který pracoval na vylepšení spolupráce člověka a počítače. Považoval dialog mezi počítačem a člověkem za možnost, jak dát nový popud pro vznik nového kreativního procesu prostřednictvím vhodného rozhraní (HCI - Human–computer interaction). Návrh tohoto rozhraní byl publikován v březnu 1960 v článku Man-computer symbiosis.[5]
Zhodnocení jeho vlivu
Získaná ocenění a čestné tituly, pocty, členství ve společnostech a organizacích
Publikace
Man-Computer Symbiosis
Článek Man-Computer Symbiosis (Symbióza člověka a počítače) napsal v roce 1960. Rozvíjí zde potřebu jednoduché synergické interakce mezi počítači a jejich uživateli. Objevila se zde poprvé jeho idea, že za pár let se lidské mozky a počítače pevně spojí a výsledně budou uvažovat tak, jak by lidský mozek nikdy nedokázal. Licklider věřil ve velký potenciál počítačů, považoval je za efektivní a kreativní spolupracovníky člověka v lidsko-strojové interakci (tzn. symbióze člověka a počítače)[1] a při řešení problémů.[6]
The Computer as a Communication Device
Knihu The Computer as a Communication Device (Počítač jako komunikační zařízení) napsal spolu s Robertem W. Taylorem v roce 1968. Studie se věnovala interpersonální počítačově mediované komunikaci a komunitám vytvářeným prostřednictvím této komunikace. Podle Andrewa Feenberga a Marie Bakardjievové se jedná o první práci tohoto zaměření.[2] Autoři v ní předvídají užití počítačů zapojených do sítě k sociální interakci.
Libraries of the Future
Libraries of the Future (Knihovny budoucnosti) napsal v roce 1965 a naznačil zde první vizi knihovny plně založené na počítačích. Definoval zde, jak musí informační technologie pokročit, aby bylo možné vytvořit skutečně funkční digitální knihovnu.[4]
Citace a odkazy na použitou literaturu
- [1] IVIČIČOVÁ, Martina. Artificial life v digitálnom umení. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 95 s., 14 s. příloh. Vedoucí magisterské diplomové práce Mgr. Jana Horáková, Ph.D. Dostupné online.
- [2] MACEK, Jakub. Poznámky ke studiím nových médií. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 184 s. Vedoucí disertační práce PhDr. Jaromír Volek, Ph.D. Dostupné online.
- [3] HÁJEK, Jakub. Amatérské E-ZINY na českém internetu. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 50 s. Vedoucí bakalářské diplomové práce Mgr. David Kořínek. Dostupné online.
- [4] VAŠÍČEK, Petr. Digitální ekotoxikologická knihovna. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 71 s. Vedoucí bakalářské diplomové práce prof. RNDr. Jiří Hřebíček, CSc. Dostupné online.
- [5] AGALAROV, Sabir. Multimédia v kontextu informační infrastruktury. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 61 s. Vedoucí bakalářské diplomové práce Mgr. David Kořínek. Dostupné online.
- [6] PAUEROVÁ, Kateřina. Historie informační vědy v USA v letech 1950 - 1990. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 132 s. Vedoucí bakalářské diplomové práce PhDr. Michal Lorenz. Dostupné online.
