Kooperativní aktivita: Porovnání verzí
| Řádek 3: | Řádek 3: | ||
'''Klíčová slova:''' kooperativní aktivita, kooperativní činnost | '''Klíčová slova:''' kooperativní aktivita, kooperativní činnost | ||
| − | '''Synonyma:''' kooperativní učení, skupinová práce | + | '''Synonyma:''' kooperativní učení, skupinová práce |
'''Související pojmy:''' | '''Související pojmy:''' | ||
| Řádek 24: | Řádek 24: | ||
Snaha či pokusy o kooperativní zapojení ve výuce jsou staré jako učení samo. Prvním výraznějším pokusem byl tzv. ''„tutoring – metoda vyučování, při níž jeden žák učí jiného žáka."''<ref>KALUSOVÁ, Andrea. Zavádění kooperativního učení ve výuce [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/105210/pedf_m/dp2.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr.Jana Kratochvílová, Ph.D.</ref> Ten poprvé v 1. století našeho letopočtu formuluje Quintilián. Velkého přínosu si je vědom v 17. století i J.A. Komenský. Koncem 18. století byl v Anglii sestaven tzv. ''„Bellův-Lancasterův systém"''<ref>KALUSOVÁ, Andrea. Zavádění kooperativního učení ve výuce [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/105210/pedf_m/dp2.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr.Jana Kratochvílová, Ph.D.</ref>, ve kterém byly vytvořeny učící skupiny. Tento systém byl pak přenesen do USA, kde se ujal. V druhé polovině 19. století se však povědomí o kooperaci zvětšuje. Hlavními představiteli jsou John Dewey a W.H. Killpatrik. Nezvyšuje se však efektivita učení, ale spíše se lepší socializace žáků. Jako taková se kooperativní aktivita začíná zkoumat v 70. letech 20. století. Od té doby vznikají po celém světě velká centra. Jedním z nejznámějších je: Hnutí pedagogické kooperace (MCE) se sídlem v Itálii.''„Jedná se o hnutí praktiků, navazující na na podněty J. Deweye, zvýrazňující zejména badatelský moment dětské učební činnosti a s ním spojené kooperativní principy vyučování."''<ref>KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. Vyd. 2., rozš. a aktualiz. Praha: Portál, 2010, s. 25. ISBN 9788073677121.</ref> | Snaha či pokusy o kooperativní zapojení ve výuce jsou staré jako učení samo. Prvním výraznějším pokusem byl tzv. ''„tutoring – metoda vyučování, při níž jeden žák učí jiného žáka."''<ref>KALUSOVÁ, Andrea. Zavádění kooperativního učení ve výuce [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/105210/pedf_m/dp2.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr.Jana Kratochvílová, Ph.D.</ref> Ten poprvé v 1. století našeho letopočtu formuluje Quintilián. Velkého přínosu si je vědom v 17. století i J.A. Komenský. Koncem 18. století byl v Anglii sestaven tzv. ''„Bellův-Lancasterův systém"''<ref>KALUSOVÁ, Andrea. Zavádění kooperativního učení ve výuce [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/105210/pedf_m/dp2.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr.Jana Kratochvílová, Ph.D.</ref>, ve kterém byly vytvořeny učící skupiny. Tento systém byl pak přenesen do USA, kde se ujal. V druhé polovině 19. století se však povědomí o kooperaci zvětšuje. Hlavními představiteli jsou John Dewey a W.H. Killpatrik. Nezvyšuje se však efektivita učení, ale spíše se lepší socializace žáků. Jako taková se kooperativní aktivita začíná zkoumat v 70. letech 20. století. Od té doby vznikají po celém světě velká centra. Jedním z nejznámějších je: Hnutí pedagogické kooperace (MCE) se sídlem v Itálii.''„Jedná se o hnutí praktiků, navazující na na podněty J. Deweye, zvýrazňující zejména badatelský moment dětské učební činnosti a s ním spojené kooperativní principy vyučování."''<ref>KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. Vyd. 2., rozš. a aktualiz. Praha: Portál, 2010, s. 25. ISBN 9788073677121.</ref> | ||
| + | |||
| + | Mezi neznámější české představitele kooperačního vyučování patří Doc. Phdr. Hana Kasíková, Csc, která vyučuje na katedře pedagogiky UK v Praze a zabývá se kooperativními formami vzdělávání dětí a dospělých. | ||
Verze z 30. 1. 2015, 21:18
Autor: Petr Zapletal
Klíčová slova: kooperativní aktivita, kooperativní činnost
Synonyma: kooperativní učení, skupinová práce
Související pojmy:
nadřazené - kooperativní výuka
podřazené -
Charakteristika
Slovo pochází z latinského slova cooperare-spolupracovat
V rámci kooperativní aktivity, se ve školství jedná o součinnost či spolupráci několika lidí či skupin, která napomáhá k dosažení daných cílů pomocí společné spolupráce při učení[1] Tato aktivita nedbá jen na rozdělení částí zadaného úkolu mezi jednotlivé členy skupiny a jejich následné společné řešení, ale také na specifické uspořádání vztahů mezi žáky uvnitř skupiny, které vede k co nejlepšímu výsledku. Tato účinná a velmi efektivní forma má však i svá úskalí. Jednou z nejznámějších je zažitý zvyk o zadání práce skupině žáků a následnému vyhodnocení. Zde však není naplněna pravá podstata kooperativní spolupráce či činnosti. Ta spočívá v rozvoji a podpoře sociálních dovedností, které jsou důležité pro osobní a společenský život. Zde je proto kladen velký důraz na roli učitele, který by měl krom hodnocení výsledku také sledovat i vzájemnou interakci a zapojení jednotlivých žáku ve skupině. „Zájem o kooperativní učení je spojen se současnými společensko-ekonomickými podmínkami, které zvýrazňují lidskou kooperaci jako jeden z nejpodstatnějších elementů účinného fungování velkých i malých společenství."[2]
Historie
Snaha či pokusy o kooperativní zapojení ve výuce jsou staré jako učení samo. Prvním výraznějším pokusem byl tzv. „tutoring – metoda vyučování, při níž jeden žák učí jiného žáka."[3] Ten poprvé v 1. století našeho letopočtu formuluje Quintilián. Velkého přínosu si je vědom v 17. století i J.A. Komenský. Koncem 18. století byl v Anglii sestaven tzv. „Bellův-Lancasterův systém"[4], ve kterém byly vytvořeny učící skupiny. Tento systém byl pak přenesen do USA, kde se ujal. V druhé polovině 19. století se však povědomí o kooperaci zvětšuje. Hlavními představiteli jsou John Dewey a W.H. Killpatrik. Nezvyšuje se však efektivita učení, ale spíše se lepší socializace žáků. Jako taková se kooperativní aktivita začíná zkoumat v 70. letech 20. století. Od té doby vznikají po celém světě velká centra. Jedním z nejznámějších je: Hnutí pedagogické kooperace (MCE) se sídlem v Itálii.„Jedná se o hnutí praktiků, navazující na na podněty J. Deweye, zvýrazňující zejména badatelský moment dětské učební činnosti a s ním spojené kooperativní principy vyučování."[5]
Mezi neznámější české představitele kooperačního vyučování patří Doc. Phdr. Hana Kasíková, Csc, která vyučuje na katedře pedagogiky UK v Praze a zabývá se kooperativními formami vzdělávání dětí a dospělých.
Poznámky
- ↑ KOLÁŘ, Zdeněk. Výkladový slovník z pedagogiky: 583 vybraných hesel. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, s. 67. ISBN 978-80-247-3710-2.
- ↑ KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení a vyučování: teoretické a praktické problémy. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2001, s. 148. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 8024601923
- ↑ KALUSOVÁ, Andrea. Zavádění kooperativního učení ve výuce [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/105210/pedf_m/dp2.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr.Jana Kratochvílová, Ph.D.
- ↑ KALUSOVÁ, Andrea. Zavádění kooperativního učení ve výuce [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/105210/pedf_m/dp2.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr.Jana Kratochvílová, Ph.D.
- ↑ KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. Vyd. 2., rozš. a aktualiz. Praha: Portál, 2010, s. 25. ISBN 9788073677121.
