Partitura: Porovnání verzí
| (Není zobrazeno 9 mezilehlých verzí od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 9: | Řádek 9: | ||
<blockquote>''nadřazené'' - [[hudebnina]] </blockquote> | <blockquote>''nadřazené'' - [[hudebnina]] </blockquote> | ||
| − | <blockquote>''podřazené'' - | + | <blockquote>''podřazené'' - číslovaný bas, tabulatura, [[basso continuo]], particella, [[klavírní výtah]] </blockquote> |
== Charakteristika == | == Charakteristika == | ||
| − | + | '''Partitura''' je přehledný, jasně srozumitelný notografický zápis [[polyfonní]] skladby. Je to kompletní záznam [[hudební dílo|hudebního díla]], který obsahuje veškeré hlasy, tedy jak zpěvu, tak i jednotlivých nástrojů dané skladby. Záznam je seřazen do přehledného, rytmicky souvislého celku. Jednotlivé hlasy jsou vertikálně řazeny pod sebe a umožňují tak přehled o celé struktuře daného hudebního díla. Pro lepší orientaci v partituře slouží taktové čáry jako oddělovací linie. Při řazení hlasů v partituře se zohledňuje zvuková podobnost nástrojů. Zapisování jednotlivých hlasů se řídí ustáleným pravidlem tak, že vyšší hlasy se umisťují na horní řádky. ''„Zápis musí v každém taktu skladby obsahovat souhrn vyčerpávajících pokynů pro předepsané hlasy a nástroje.“'' <ref> LABORECKÝ, Jozef. ''Hudobný terminologický slovník.'' Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1. S.168.</ref> | |
| − | + | == Historický vývoj == | |
| − | Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce | + | Název '''partitura''' je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. Termín ''partitura'' se prosazoval postupně. Po roce 1500 začala skladatelům sloužit pomůcka zvaná ''tabula compositoria'', na kterou se zaznamenávaly vícehlasé skladby. Notační záznam byl rozepisován do jednotlivých hlasových partů či knih, tzv. ''Stimmbuch'' nebo bylo rozložení hlasových záznamů zapisováno na rozevřenou dvojstránku větší knihy, tzv. ''Chorbuch.'' V souvislosti s vývojem partitury se objevuje termín ''spartire'' (česky spartování), který označuje sestavení partitury z jednotlivých tištěných nebo psaných hlasů. Spartování vedlo později i k prvním partiturovým tiskům. <ref>FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. ''Slovník české hudební kultury.'' 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. S. 681. </ref> V 16. století vznikly v Itálii různé partiturové záznamy určené ke hře na klávesové nástroje, tzv. varhanní partitury. Později byl partiturový princip uplatňován i u záznamů operních skladeb pro sólový zpěv s doprovodem, tzv. ''generálbasu.'' Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577. Klasická partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. <ref> RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. S. 708.</ref> Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce používá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury a maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu. Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass, tedy basso continuo, kdy namísto plného vypisování doprovodných hlasů, se v 18. století zavedla praxe číselných značek. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam. Při tisku se uplatňuje pravidlo [[per extensum]], tedy přehledný tisk po celé šíři stránky, bez rozdělení do sloupců. |
| − | == | + | == Druhy partitur == |
| − | + | Partiturou je myšlen notový záznam, určený nejen pro skladatele jako forma záznamu skladby, ale také jako pomůcka pro dirigenty. Podle druhů skladby můžeme rozlišovat partitury vokální, instrumentální, komorní, orchestrální, sborové a další. Vedle dirigentské partitury velkého formátu se pro studijní účely používají i kapesní neboli studijní partitury. Skicy partitury, kde jsou hlasy uspořádány v menším počtu systémů, se nazývají ''particella.'' Dalším typem partitury, kde jsou shrnuty jen podstatné hlasy, je ''klavírní výtah.'' | |
== Přehledné řazení hlasů== | == Přehledné řazení hlasů== | ||
| − | ''„Současná partitura uvádí jednotlivé hlasy podle nástrojových skupin shora dolů.“'' <ref> JAREŠ, Stanislav. ''Malá encyklopedie hudby.'' [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s, s.486. </ref> | + | ''„Současná partitura uvádí jednotlivé hlasy podle nástrojových skupin shora dolů.“'' <ref> JAREŠ, Stanislav. ''Malá encyklopedie hudby.'' [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s, s. 486. </ref> Pro představu partitury soudobého zápisu plného orchestru, se jednotlivé hlasy sestavují v tomto sledu: |
# dřevěné dechové nástroje (pikola, flétny, hoboje, anglický roh, klarinety a basklarinet, fagot, kontrafagot) | # dřevěné dechové nástroje (pikola, flétny, hoboje, anglický roh, klarinety a basklarinet, fagot, kontrafagot) | ||
| Řádek 40: | Řádek 40: | ||
== Použitá literatura == | == Použitá literatura == | ||
| − | + | *FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. ''Slovník české hudební kultury.'' 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. | |
| − | + | *JAREŠ, Stanislav. ''Malá encyklopedie hudby.'' [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s. | |
| − | + | *LABORECKÝ, Jozef. ''Hudobný terminologický slovník.'' Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1. | |
| − | + | *MICHELS, Ulrich. ''Encyklopedický atlas hudby.'' Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Lidové noviny, 2000, 611 s. ISBN 80-710-6238-3. | |
| − | '' | + | *RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. |
Aktuální verze z 30. 5. 2013, 06:50
Autor: Miroslava Töpferová
Klíčová slova: dirigent, noty, orchestr, hudební dílo, hudební nástroje
Synonyma: notový zápis, notografický zápis
Související pojmy:
nadřazené - hudebnina
podřazené - číslovaný bas, tabulatura, basso continuo, particella, klavírní výtah
Charakteristika
Partitura je přehledný, jasně srozumitelný notografický zápis polyfonní skladby. Je to kompletní záznam hudebního díla, který obsahuje veškeré hlasy, tedy jak zpěvu, tak i jednotlivých nástrojů dané skladby. Záznam je seřazen do přehledného, rytmicky souvislého celku. Jednotlivé hlasy jsou vertikálně řazeny pod sebe a umožňují tak přehled o celé struktuře daného hudebního díla. Pro lepší orientaci v partituře slouží taktové čáry jako oddělovací linie. Při řazení hlasů v partituře se zohledňuje zvuková podobnost nástrojů. Zapisování jednotlivých hlasů se řídí ustáleným pravidlem tak, že vyšší hlasy se umisťují na horní řádky. „Zápis musí v každém taktu skladby obsahovat souhrn vyčerpávajících pokynů pro předepsané hlasy a nástroje.“ [1]
Historický vývoj
Název partitura je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. Termín partitura se prosazoval postupně. Po roce 1500 začala skladatelům sloužit pomůcka zvaná tabula compositoria, na kterou se zaznamenávaly vícehlasé skladby. Notační záznam byl rozepisován do jednotlivých hlasových partů či knih, tzv. Stimmbuch nebo bylo rozložení hlasových záznamů zapisováno na rozevřenou dvojstránku větší knihy, tzv. Chorbuch. V souvislosti s vývojem partitury se objevuje termín spartire (česky spartování), který označuje sestavení partitury z jednotlivých tištěných nebo psaných hlasů. Spartování vedlo později i k prvním partiturovým tiskům. [2] V 16. století vznikly v Itálii různé partiturové záznamy určené ke hře na klávesové nástroje, tzv. varhanní partitury. Později byl partiturový princip uplatňován i u záznamů operních skladeb pro sólový zpěv s doprovodem, tzv. generálbasu. Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577. Klasická partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. [3] Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce používá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury a maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu. Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass, tedy basso continuo, kdy namísto plného vypisování doprovodných hlasů, se v 18. století zavedla praxe číselných značek. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam. Při tisku se uplatňuje pravidlo per extensum, tedy přehledný tisk po celé šíři stránky, bez rozdělení do sloupců.
Druhy partitur
Partiturou je myšlen notový záznam, určený nejen pro skladatele jako forma záznamu skladby, ale také jako pomůcka pro dirigenty. Podle druhů skladby můžeme rozlišovat partitury vokální, instrumentální, komorní, orchestrální, sborové a další. Vedle dirigentské partitury velkého formátu se pro studijní účely používají i kapesní neboli studijní partitury. Skicy partitury, kde jsou hlasy uspořádány v menším počtu systémů, se nazývají particella. Dalším typem partitury, kde jsou shrnuty jen podstatné hlasy, je klavírní výtah.
Přehledné řazení hlasů
„Současná partitura uvádí jednotlivé hlasy podle nástrojových skupin shora dolů.“ [4] Pro představu partitury soudobého zápisu plného orchestru, se jednotlivé hlasy sestavují v tomto sledu:
- dřevěné dechové nástroje (pikola, flétny, hoboje, anglický roh, klarinety a basklarinet, fagot, kontrafagot)
- žesťové nástroje (lesní rohy, trubky, trombóny a tuba)
- bicí nástroje (tympány, talíře, triangl, malý buben, velký buben, zvonková hra, celesta, xylofon)
- harfa, klavír, varhany
- lidské hlasy (sóla, sbor)
- smyčcové nástroje (1. a 2. housle, violy, violoncella, kontrabasy)
Poznámky
- ↑ LABORECKÝ, Jozef. Hudobný terminologický slovník. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1. S.168.
- ↑ FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. Slovník české hudební kultury. 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. S. 681.
- ↑ RIEMANN, Hugo. Riemann Sachlexikon Musik. Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. S. 708.
- ↑ JAREŠ, Stanislav. Malá encyklopedie hudby. [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s, s. 486.
Použitá literatura
- FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. Slovník české hudební kultury. 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9.
- JAREŠ, Stanislav. Malá encyklopedie hudby. [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s.
- LABORECKÝ, Jozef. Hudobný terminologický slovník. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1.
- MICHELS, Ulrich. Encyklopedický atlas hudby. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Lidové noviny, 2000, 611 s. ISBN 80-710-6238-3.
- RIEMANN, Hugo. Riemann Sachlexikon Musik. Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9.
