Kvalitativní rozhovory – polostrukturované a nestrukturované

Kvalitativní rozhovor

Co je pro daný design výzkumu charakteristické?

„Někteří metodologové chápou kvalitativní výzkum jako pouhý doplněk tradičních kvantitativních výzkumných strategií, jiní zase jako protipól nebo vyhraněnou výzkumnou pozici ve vztahu k jednotné, na přírodovědných základech postavené vědě.“

Později však získal kvalitativní přístup rovnocenné postavení. Glaser a Corbinová považují za kvalitativní výzkum takový, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických metod nebo jiných způsobů kvantifikace. Potíže s kvalitativním výzkumem je jeho velmi široké označení pro rozdílné přístupy. Kvalitativní výzkumník vybírá na začátku téma a určí základní otázky, které se můžou v průběhu výzkumu doplňovat nebo modifikovat. Tento typ výzkumu je proto považován za pružný.
Kvalitativní výzkum se provádí pomocí delšího a intenzivního kontaktu s jedincem či skupinou. Nejdůležitější techniky kvalitativního dotazování jsou: strukturovaný otevřený rozhovor, rozhovor s návodem, neformální rozhovor, fenomenologický rozhovor, narativní rozhovor, epizodické interview a skupinová diskuse.

„Tyto přístupy odlišuje rozsah určenosti a standardizace pořadí otázek při dotazování, počet osob, které se zúčastní rozhovoru, forma informací, jež se při dotazování získají, i situace rozhovoru. Každý z nich má slabiny a přednosti a vyžaduje poněkud odlišnou přípravu.“

U kvalitativních rozhovorů jsou typy dat přepis z těchto rozhovorů, fotografie, audio a videozáznamy a osobní komentáře. Sběr dat tvoří naslouchání vyprávění, kladení otázek a získávání odpovědí. Dotazování probíhá formou rozhovorů (nestrukturované a polostrukturované), dotazníků (strukturované rozhovory), škál a testů. Tyto metody se mohou různě doplňovat nebo používat v kombinaci s jinými. Důležité je získání pravdivé odpovědi od respondenta. Rozhovor provádí pouze jedna jediná osoba, je důležité, aby se jednalo o odborníka a aby na začátku rozhovoru padly psychické bariéry. Důležitý je i způsob kladení otázek, otázky by měly být jasné, citlivé, neutrální a otevřené. Správná otázka dává dotazovanému možnost použít vlastní slova, bez toho aby mu byla vnucována nějaká odpověď. Dotazovaný musí vyjádřit svůj vlastní názor a pocit. Zároveň může samostatně navrhovat vztahy a souvislosti. Nikdy nepředkládáme (na rozdíl od strukturovaného rozhovoru) předem určené formulace odpovědí. „Vedení kvalitativního rozhovoru je umění i vědou zároveň. Vyžaduje dovednost, citlivost, koncentraci, interpersonální porozumění a disciplínu.“

U kvalitativního rozhovoru se mohou objevit tyto typy otázek: otázky o zkušenostech chování, o názorech a hodnotách, o pocitech, o znalostech, o vnímání a otázky demografické a kontextové. Otázky o zkušenostech nebo chování se týkají zpovídané osoby, jde o otázky typu: Kdybych byl neustále pohromadě se zpovídanou osobou, co bych viděl, že dělá? Otázky vztahující se k názorům nám objasňují, co si lidé myslí o světě, jaké mají cíle, záměry, touhy a hodnoty: Co si myslíte? Jaký je váš názor na…? Co byste si přál? Otázky vztahující se k pocitům se snaží poznat reakci lidí na jejich zkušenosti a prožitky. Získáváme emotivní odpovědi, na to co se stalo: Co tedy cítíte? Otázky ke znalostem mají objasnit, co subjekt zná, jde o fakta případu. Otázky týkající se vnímání zjišťují, co dotazovaný viděl nebo slyšel: Na co se vás vedou zeptal, když jste se s ním setkal? Otázky demografické a kontextové se týkají identifikace jedince (věk, vzdělání, plat, práce).

Pro správné řazení otázek neexistují pravidla. Tazatel pouze musí dbát na to, aby jeho otázky byli srozumitelné a jasné, stejně tak se nesmí pokládat více otázek najednou. Pokud je rozhovor veden správně, tak tazatel i jeho partner cítí, že jde o dvoustrannou rovnocennou komunikaci. Pro udržení důvěry, by měl tazatel zpovídanému poskytnout příslušnou informaci o účelu otázky. Tazatel zároveň musí podněcovat respondenta, aby mu svěřoval další podrobnosti.

„Zásady pro vedení interview:

1) Zajišťujeme důkladnou přípravu a nácvik provedení rozhovoru.
2) Účel výzkumu určuje celý proces interview.
3) V interview máme vytvořit rámec, v němž se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem.
4) Vytváříme vztah vzájemné důvěry, vstřícnosti a zájmu. Jsme citliví k pohlaví, k věku a kulturním odlišnostem dotazovaného.
5) Při přípravě a provedení rozhovoru si uvědomujeme, že otázky v rozhovoru nejsou totožné s výzkumnými otázkami.
6) Otázky formulujeme jasným způsobem, kterému dotazovaný rozumí.
7) Klademe vždy jenom jednu otázku.
8) Otázky doplňujeme sondážními otázkami.
9) Dotazovanému dáváme jasně na vědomí, jaké informace požadujeme, proč jsou důležité a jak interview postupuje.
10) Nasloucháme pozorně a odpovídáme tak, aby dotazovaný poznal, že o něj máme zájem. Necháváme dotazovanému dostatek času na odpověď.
11) Udržujeme si neutrální postoj k obsahu Sdělovaných dat. Sbíráme data, ale neposuzujeme osobu.
12) Jsme pozorní a citliví k tomu, jak je dotazovaný rozhovorem ovlivněn a jak odpovídá na různé otázky.
13) Zohledňujeme časové možnosti dotazovaného.
14) Jsme reflexivní, sebekriticky monitorujeme sami sebe.
15) Po rozhovoru kompletujeme a kontrolujeme své poznámky, jejich kvalitu a úplnost.“

Jaké jsou nevýhody?

Mezi nevýhody kvalitativních rozhovorů patří to, že jsou velice obtížné. Je proto nutné aby byly svěřovány pouze do rukou profesionálů. Občas vznikají potíže se zobecňováním výsledků. Analýza i sběr dat jsou časově náročné. Výsledky jsou snadno ovlivnitelné výzkumníkem a jeho osobními preferencemi.

Jaké jsou výhody?

Dotazování je omezeno pouze na pracovnu výzkumníka, návratnost dotazníků je tedy velmi vysoká ne-li stoprocentní. Dobré porozumění zkušenosti a hloubkový popis případů. Umožňuje navrhovat teorie. Umožňuje studovat procesy. Hledá lokální příčinné souvislosti.

Typy a druhy otázek

K dotazování samozřejmě patří otázky, ať už ve formě mluvené (rozhovor) či písemné (dotazník). Kladení otázek není úplně jednoduchá záležitost. Nejde o to, na co se ptáme, ale o to jak se ptáme. Proto máme několik zásad pro tvorbu otázek:

1) Srozumitelnost otázky – je lepší nepoužívat žádné cizí a odborné výrazy, aby otázce porozuměli všichni respondenti; další problém může nastat u pojmů, které si každý jedinec může vyložit podle svého – jako láska, spravedlnost,…
2) Jednoznačnost otázky – respondent musí přesně vědět, na co se ho ptáme
3) Psychologická přijatelnost otázky – jde o užívání taktních formulací v souvislosti s nepříjemným sdělením a událostmi
4) Formulace dotazu - dotaz samotný nesmí sám respondentovi vnucovat správnou odpověď
5) Neverbální projevy – tazatel si musí dávat pozor na své neverbální projevy, které by mohli ovlivnit odpovědi respondenta
6) Proč? – je důležité se dobře rozmyslet, než položíme respondentovi otázku „Proč?“ Abychom se nedostali do oblastí, které jsou pro respondenta nepříjemné odhalovat, či úplně mimo náš výzkum

Rozeznáváme několik typů a druhů otázek. Typ otázky vyjadřuje její konkrétní podoba a druh otázky určuje její funkce v rámci dotazování.

První podle toho, jak je otázka standardizovaná:

1) Otázky volné – nenabízejí respondentovi žádnou variantu odpovědi, proto má úplně volný prostor ke svému vyjádření. Tyto otázky se používají hlavně v kvalitativním výzkumu. Nevýhodou je velmi náročné zpracování takového dotazníku.
2) Otázky uzavřené – odpovědi z výběru z nabízených variant, tento druh dotazníku se dobře zpracovává, ale musíme počítat s mírným zkreslením výsledků, protože respondenti mohou volit odpověď na základě jakéhosi kompromisu, pokud nenajdou jednoznačně správnou odpověď
3) Otázky polouzavřené – u těchto otázek najdeme nabízené varianty i místo pro vlastní odpověď

Dělení podle počtu variant a způsobu práce s nimi:

1. Otázky dichotomické – mají dvě možné odpovědi
   
2. Otázky polytomické – mají více variant odpovědí než dvě
   
   1. Otázky výběrové – respondent musí z nabízených variant vybrat pouze jednu jedinou
      
   2. Otázky výčtové – respondent vybírá všechny možnosti, které považuje za adekvátní
      

Dělení podle funkce, kterou otázky mají v dotazování:

1) Otázky výzkumné (meritorní) – prostřednictvím nich získáváme potřebné informace a údaje
2) Otázky filtrační – rozčleňují respondenty podle toho, jak dalece se mohou ke zkoumané oblasti vyjádřit
3) Otázky grafické – slouží ke zpestření dotazování a zpřesnění odpovědi

Další možné typy otázek:

1) Otázky kontrolní –určitý dotaz může být v dotazníku několikrát jinak formulovaný a tyto odpovědi se poté porovnávají
2) Otázky kontaktní – tyto otázky mají za úkol navázat s respondentem vztah, bývají na začátku dotazování a snaží se respondenta „naladit“

Řazení otázek

Otázky se kladou v předem přesně daném pořadí, tomuto pevnému stanovení otázek se říká dramaturgie dotazovaní. Na začátku dotazníku by se měli nacházet úvodní otázky, které navazují kontakt s respondentem. První čtvrtinu by pak měli tvořit snadné otázky, pro respondenta neproblémové, zajímavé a nekonfliktní. druhou čtvrtinu dotazníku by měly tvořit ty nejtěžší otázky, kterou jsou pro výzkum klíčové. Ve třetí čtvrtině bychom měli nalézt jednodušší otázky, přesto pořád důležité pro výzkum. Zde je potřeba dotazování nějakým způsobem zpestřit, abychom nepřišli o pozornost respondenta. na konec dotazníku je vhodné zařadit otázky lehčího charakteru a méně důležité.

Nestrukturovaný rozhovor

volný rozhovor, neformální rozhovor, unstructured interview

Tato technika vznikala v antropologii a sociologii jako metoda, která zkoumá sociální realitu. Termín nestrukturovaný rozhovor se v literatuře často označuje jako rozhovor neformální, volný, hloubkový, nestandardizovaný a etnografický. Dotazování tohoto typu je charakteristické velkou mírou volnosti, která je dána také tím, že tazatel do rozhovoru nevstupuje s předem připravenými otázkami a hypotézami. Otázky jsou naopak přirozeně vytvářeny až na základě vyprávění respondenta. Povaha celého rozhovoru zajišťuje určitou míru spontaneity výpovědí respondenta, které přinášejí hlubinné údaje o něm samém a dobře odrážejí jeho osobnost. „Neformální rozhovor se spoléhá na spontánní generování otázek v přirozeném průběhu interakce (např. během zúčastněného pozorování v terénu). Informátor si přitom ani nemusí uvědomit, že jde o explorační rozhovor.“ Nestrukturovaný rozhovor je nejvíce využitelný v případě, že chceme hloubkově porozumět určitému jevu v určitém kulturním prostředí.

Role tazatele

Při provádění výzkumu za pomoci nestrukturovaného rozhovoru jsou na tazatele kladeny poměrně velké nároky. Tuto roli by měl vykonávat vyškolený a zkušený profesionál s určitou mírou důvěryhodnosti, vstřícnosti a empatie. Úspěch celého rozhovoru spočívá především v jeho schopnosti generovat patřičné otázky v závislosti na kontextu a určovat vývoj konverzace směrem, který je pro něj žádoucí. Tazatel se tak z velké části podílí na konečné podobě rozhovoru. Během takovýchto rozhovorů tazatel více poslouchá a přemýšlí, než mluví.

Výhody a nevýhody

Výhoda nestrukturovaného rozhovoru spočívá v jeho konverzační povaze, která tazateli umožňuje zohledňovat a vnímat individuální rozdíly a změny situace. Účinky, které má tazatel na celkovou podobu výsledného rozhovoru se projevují více, než je tomu například u strukturovaného nebo polostrukturovaného rozhovoru. Otázky na respondenta mohou být individualizované, aby došlo k hloubkové komunikaci a důkladnému prozkoumání tématu. Právě díky této velké individualizaci může být délka trvání rozhovoru mnohem delší, než je tomu u jeho strukturovaných a polostrukturovaných protějšků. Výhodou tohoto rozhovoru může být to, že na sběr dat je kladen osobní důraz.

Provádění výzkumu za pomocí neformálního rozhovoru je časově náročné a vyžaduje usilovnou práci. Výzkumníkovi může trvat nějakou dobu, než si získá důvěru svého respondenta. Na rozdíl od jiných metod výzkumu není rozhovor anonymní. Nejenom sběru dat a získávání informací musí výzkumník věnovat hodně času, ale také následnému utřídění dat a analýze vzniklého text.

Jak vést nestrukturovaný rozhovor

Oficiální návod na to jak vést nestrukturovaný rozhovor neexistuje. Mnoho výzkumníků se v praxi řídí následujícími kroky (Fontana & Frey, 2005; Punch, 1998):

1. Proniknutí do prostředí, ve kterém se rozhovor odehrává. Zvláště v případě, že nejsou zcela zasvěceni do prostředí, ve kterém se rozhovor odehrává. Výzkumník by měl vzít také v úvahu možné politické, právní a byrokratické bariéry, které mohou během rozhovoru vyvstat (Lofland et al., 2006).

2. Porozumění a přizpůsobení se jazyku a kultuře dotazovaných. Hlavním cílem je porozumění lidským zkušenostem z pohledu respondentů (Fife, 2005; Minichiello et al., 1990).

3. Rozhodnutí, jak budou výzkumníci prezentovat sami sebe. Tato sebe-reprezentace závisí na kontextu, ve kterém se nachází. Ve všech případech se však tazatel stylizuje do role „žáka“ a snaží se na sociální realitu nahlížet z pohledu respondenta.

4. Objevení respondenta. Respondent neboli informant bude zasvěcená osoba, která bude ochotna s vámi mluvit. Zároveň by měl být dostatečně vzdělaný, aby mohl provádět a interpretovat pro vás neznámý jazyk a kulturu. (Fontana & Frey, 2005)

5. Získání důvěry a vybudování vztahu s respondentem jsou důležité prvky vedoucí k úspěšnému rozhovoru. Pouze na základě důvěryhodného a harmonického vztahu je respondent ochoten sdílet své zkušenosti, zvláště v případě, že předmětem konverzace je citlivé téma (Fontana & Frey, 2005).

6. Získání dat. Tradiční metodou sběru dat při rozhovoru je tvorba poznámek. Avšak v případě nestrukturovaného rozhovoru se spíše jedná o rušivý prvek, který narušuje přirozený běh konverzace. Vhodnější forma je tudíž audiozáznam.

Narativní rozhovor

Je to specifická podoba volného rozhovoru, kdy je jedinec vybídnut, aby volně vyprávěl o nějakém tématu, o životní události, zážitku, příběhu aj. Své vyprávění buduje z informačních segmentů, které na sebe smysluplně navazují, ať už chronologicky, obsahově nebo jiným způsobem, tudíž tato sdělení, o běžném osobním životě, mají určité konstantní a obecné struktury. Předpokládá se, že volné vyprávění odhalí subjektivní zkušenosti, což pomocí přímého dotazování nejde. Povoleno je ptát se otázkou „proč?“, to vede k podrobnějšímu vyprávění, popřípadě vysvětlení.

Polostrukturovaný rozhovor

rozhovor částečně řízený, rozhovor pomocí návodu, semistructured interview

Někde mezi dvěma extrémy, mezi rozhovory strukturovanými a nestrukturovanými, jsou rozhovory polostrukturované. Tento typ má předem daný soubor témat a volně přidružených otázek, ale jejich pořadí, volba slov a formulace může být pozměněna, případně může být něco dovysvětleno. Konkrétní otázky, které se zdají tazateli nevhodné, mohou být dokonce i vynechány; jiné naopak mohou být přidány. Polostrukturované rozhovory jsou flexibilnější a volnější než strukturované, ale jsou organizovanější a systematičtější než nestrukturované rozhovory.

Při použití metody polostrukturovaného kvalitativního rozhovoru, je nutné vytvořit návod k rozhovoru, vést rozhovor, zaznamenávat data a nakonec je vyhodnotit.

Vytváření návodu k rozhovoru

Při tvorbě návodu je důležité určit podstatu a cíle studie, stejně tak je vhodné i nastínit hlavní témata. Návod nemá vypadat jako anketa nebo dotazník, je to seznam okruhů a otázek. Záleží na tazateli, jak moc se rozhodne držet návodu a jak moc do hloubky bude pátrat v odpovědích respondenta. Pořadí a formulace otázek může tazatel měnit na základě odpovědí. Vetšinou se určí preferované pořadí hlavních témat a pro každé téma se napíší otázky, které musí být zodpovězeny. Když je návod i s vytvořenými otázkami hotový, je vhodné vzít v úvahu i charakteristiky populace, ze které budou vybráni respondenti, aby pro ně byly vytvořené otázky vhodné.

Berg (2001) uvádí 4 typy otázek, které by měly být zahrnuty v návodu rozhovoru.
Základní otázky Essential questions směřují k ústřednímu tématu výzkumu, mohou být seskupeny a položeny naráz, nebo se mohou objevovat v průběhu rozhovoru. Všechny mají stejnou funkci - mají pomoci získat klíčové informace spojené s výzkumnými otázkami.
Dodatečné otázky Extra questions jsou otázky rovnocenné se základními otázkami. Může jít o alternativní vyjádření základních otázek, kterým účastník studie v původní formulaci nerozuměl. Bývají použity na zkontrolování reliability odpovědí a k posouzení možného dopadu změny formulace.
Jednorázové otázky Throw-away questions používáme k vybudování vztahu na začátku rozhovoru. Slouží k nastavení tempa, nebo ke změně tématu v průběhu hovoru. Tyto otázky nejsou rozhodující, pokud jde o sběr informací důležitých pro studii, ale jsou nepostradatelné při vytváření pouta mezi tazatelem a respondentem. Také mohou mít významný vliv na celkový úspěch rozhovoru.
Zkoumavé otázky neboli sondy Probing questions, probes mají za úkol přimět respondenty rozpracovat své odpovědi na položené otázky. Patří sem například otázka „Můžete mi o tom říct něco více?“ nebo „Mohl byste to prosím více vysvětlit?“ a tak podobně. Na stejnou otázku mohou různé první odpovědi spustit různé zkoumavé otázky, ale jejich účel je stejný. Získat od respondenta více informací v reakci na specifickou otázku.

Mimo tyto 4 typy otázek, které by rozhovoru zahrnuty měly být, uvádí Berg (2001) ještě 3 problematické typy, které by tam být neměly.
Rozčilení působící otázky Affectively worded questions budí u respondenta nepřiměřenou emocionální reakci, i když otázka nebyla zamýšlena jako útočná. Nevhodná formulace snadno může narušit tok rozhovoru.
Dvouhlvňové otázky Double-barreled questions je taková otázka, která vyžaduje odpověď zahrnují dvě nebo více témat. Taková otázka nejenže může respondenta zmást, ale také může ztížit analýzu odpovědí. Pro názornost Disman uvádí pěkný příklad:
Otázka: Máte rádi mléko a mléčné výrobky?
Odpovědi: ano / ani rád, ani nerad /ne
Jak mám odpovědět, když mám rád jogurt, miluji sýry, ale nesnáším mléko?
Složité otázky Complex questions jsou také zdrojem potíží. Krátké, stručné a cílené otázky jsou efektivnější, než zdlouhavá souvětí.

Je doporučované rozhovor s návodem předtestovat, ideálně ve dvou krocích.
1. Návod by měl být vyzkoušen lidmi, kteří jsou odborníky ve vztahu k výzkumnému tématu. Jejich úkolem by mělo být najít technické problémy, například formulace otázek.
2. Měl by být vyzkoušen lidmi, kteří spadají do kategorie potencionálních respondentů. Oni nejlépe posoudí použitelnost otázek a postupu, jakoby šlo o skutečnou studii.
Na základě výsledků pretestu by se rozhovor s návodem měl ještě opravit a vylepšit.

Vedení rozhovoru

Do přípravy před rozhovorem samotným patří mimo vypracování návodu třeba i výběr vhodného místa nebo dohodnutí času. I nahrávací zařízení je lepší mít nainstalovaná před začátkem rozhovoru. Když je vše připraveno, může začít rozhovore. Měl by vypadat takto:
ÚVOD introduction. Na začátku by se měl tazatel představit a měl by vysvětlit cíl studie. Tato úvodní část by měla zahrnovat nejen popis způsobů, které zajistí respondentovi anonymitu, ale i žádost o povolení k nahrávání rozhovoru. Stejně tak by měly být zodpovězeny případné respondentovy otázky o povaze studie.
ROZEHŘÁTÍ warmup. V této fázi se především buduje vztah mezi tazatelem a respondentem. Může  se začít otázkami o prostředí, kde se rozhovor odehrává.
HLAVNÍ ROZHOVOR Main body of the interview. Teď se tazatel začíná ptát podle návodu.
ZCHLÁDNUTÍ Cool-off přijde na řadu, když se hlavní rozhovor chýlí ke konci. Tazatel může nasměrovat rozhovor do neformální roviny, aby se lépe ukončoval.
UVAVŘENÍ Closure) Poděkování a rozloučení.
V průběhu rozhovoru by si měl tazatel dát pozor i na tón hlasu. Jelikož jde o rozhovor z očí do očí, měl by si také dávat pozor způsob, jak se ptá i jak reaguje na odpovědi, aby nevnesl do sběru dat nějaké předsudky. Rozhovor by měl být v celém svém průběhu neutrální.

Sběr dat a preanalýza

V dnešní době je možné digitální nahrávky hlasu snadno převést na takové formáty, které usnadní transkripci a analýzu. Tvorba transkriptu je obvykle další krok výzkumu. Je třeba se rozhodnout, jestli půjde o doslovný přepis celého rozhovoru, nebo jestli se přepíší jen části a zbytek se uchová v podobě poznámek a nahrávky. Většinou je doporučován částečný přepis, protože přepis celého rozhovoru je velmi časově náročný. V případě nutnosti je možné dohledat chybějící informace přímo v nahrávce a do přepisu je dodatečně doplnit. Tento transkript představuje základ pro další analýzu.

Závěr

Polostrukturované rozhovory jsou jednou z nejužitečnějších metod sběru dat pro studium široké škály témat týkajících se informačního chování. Je potřeba mít návod pečlivě připravený a pretestovaný. Není to jen zbytečné zdržení, ale jsou to cenné zkušenosti, které pomáhají výzkumníkům ve zdokonalení dovedností týkajících se rozhovorů.

Příklady

Innovation in academic libraries: An analysis of university librarians' perspectives – Ronald C. Jantz

V dnešní postmoderní společnosti, která se rychle mění, je jen málo organizací, které stíhají reagovat. Tento výzkum se zaměřil na akademické knihovny a jejich inovaci, která je ovšem obtížná a komplikovaná, jelikož knihovny často dědí některé své charakteristiky od mateřské instituce, nebo jsou omezovány vnější kontrolou, vedením. Zároveň, v dnešní době, je inovace nutností a vědecké knihovny a knihovníci se musí změnit.

Prostřednictvím odpovědí na dané otázky v rozhovoru se výzkum snaží zvýšit povědomí o důležitosti inovací v akademických knihovnách, identifikovat některé klíčové problémy a zároveň na ně upozornit vybrané skupině vysokoškolských knihovníků.

Účastníci studie byli univerzitní knihovníci, vybraní z šesti různých vysokých škol, kde se knihovny lišily velikostí, procesem financování aj., a pomocí rozhovoru s každým zvlášť byli nashromážděny údaje. Proběhlo dohromady šest rozhovorů, přičemž jeden byl tváří v tvář osobně, dva pomocí videokonference, a zbylé tři pomocí hlasové konference. Rozhovor obsahoval celkem 11 otázek, kdy se vycházelo z otázek ohledně řízení filozofie a přes konkrétnější otázky o inovaci se došlo k závěru, kde se řešily budoucí role, služby a ohrožení knihovny.

Odkaz na článek

Evidence Based Library and Information Practice - Stephanie Schulte

Tento výzkum měl za úkol zjistit, jak vysokou mají učitelé v UK informační gramotnost.

Především šlo o kvalitativní studii s využitím smíšené metody, včetně rozhovorů - soustředěných na focus groups a on-line diskuzní fórum. Kvalitativní část studie proběhla v UK na 5 školských zařízeních od Skotska až po Wales. Studie probíhala v letech 2002 - 2003. Subjekty výzkumu se stali učitelé z mateřských, základních a středních škol, školní knihovníci, školní knihovnické systémy a zřizovatelé vzdělávacích institucí.

Celkem bylo rozesláno 3899 dotazníků (3000 učitelů, 500 ředitelům, 250 školním knihovnám, 100 školským zřizovatelům, 49 školním knihovnickým systémům). Z učitelů zareagovalo 10,9%, z ředitelů 15,6%, z ostatních kategorií se odpovědělo 31,2% - 55% respondentů.

Bylo dáno dohromady 28 rozhovorů respondentů a 4 focus groups (každá o 3-5 účastnících; celkem 15 lidí). Vše byli dobrovolníci z 5 různých vzdělávacích institucí. v rozhovorech bylo zastoupeno všech 5 institucí, ve focus groups pouze 4.

24 rozhovorů z 28 bylo nahráváno a posléze přepsáno a zanalyzováno pomocí QSR N4 Classic - softwarem na analýzu obsahu. Byla zaznamenána hlavně témata týkající se informační gramotnosti a vyhledávání informací.

Pomocí on-line diskuzí bylo nasbíráno pouze 21 příspěvků.

Zjistilo se, že učitelé se spoléhají pouze na velmi malý soubor zdrojů - kolegové, internet, noviny, zprávy, vše se točilo kolem jejich školy. Informační pracovníci byli málo zmiňování jako zdroj informací. Učitelé udávají jako důvod jejich omezeného vyhledávání nedostatek času. Proto je také jejich hlavním zdrojem informací internet, který je snadno dostupný, rychlý a vše jde v pohodlí z domova či kanceláře. Z pohledu učitelů z tohoto výzkumu knihovníci nevyšli zrovna přívětivě. Učitelé si stěžovali, že knihovny nejsou uzpůsobeny pro výzkum učitelů, ale pouze pro studenty. Knihovníci se brání tím, že na podporu výzkumu vyučujících nemají dostatek financí, a dále že učitelé neprojevili zájem o výzkumnou práci.

Tato studie ukazuje značný potenciál školního knihovnictví a systémů na podporu této kultury prostřednictvím aktivního šíření výzkumu, poskytování přístupu k materiálům a vzdělávání v oblasti informační gramotnosti.

Odkaz na článek

The e-book management framework: The management of e-books in academic libraries and its challenges - Magdalini Vasileiou, Jennifer Rowley, Richard Hartley

Tento výzkum se zabývá e-knihami v akademických knihovnách, jejich managementem, výběrem, katalogizací, financováním. Respondenti byli vybráni ze 7 akademických knihoven v UK a mezi vybranými byli manažeři, knihovníci, úředníci a koordinátoři e-zdrojů. Všichni byli ujištěni o anonymitě a zachování jejich důvěrnosti.

Hlavní metodou výzkumu byly polostrukturované rozhovory s otevřenými otázkami, aby neomezovali odpovědi respondentů. Účelem bylo poskytnout takové prostředí, kde by tazatel a respondenti mohli diskutovat o tématu do hloubky. Otázky byly položeny tak, aby pokryly všechny fáze procesu řízení e-knih. Všechny otázky byly doplněny řadou výzev, které jsou nezbytné k zjištění klíčových témat spojených s každou fází.

K usnadnění rozhovoru byla použita metoda karetní hra, kdy byla ke každé fázi vyrobena jedna karta, rozhovor poté probíhal podle určitých kroků: určení dotazované účasti na procesu řízení e-knih, popsat a analyzovat každý krok řízení, řazení karet do sekvence podle toho jak byli požádáni.

Veškeré získané informace byly zaznamenány a přepsány. Byla provedena tematická analýza s cílem vytvořit souhrn klíčových etap a činností spojených s řízením e-knih v akademických knihovnách a identifikovat klíčové problémy a výzvy ve vývoji služeb e-knih.

Odkaz na článek