Sociální psychologie

Autor: Veronika Víšková

Klíčová slova: sociální psychologie, společnost, jedinec, psychika

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené - společenské vědy, sociologie, psychologie

podřazené - socializace, interakce, komunikace, vztahy, skupiny

Sociální psychologie se zabývá jedincem ve vztahu ke společnosti - tím, jak je lidská psychika sociálně podmíněná (Čížková). Předmětem jejího zájmu je konkrétní osoba žijící v konkrétních společenských podmínkách, zejména v podmínkách života malých skupin (Kohoutek).

Definice

Jedná se o psychologii osob v sociálních situacích – jak je člověk formován a jak se chová v situacích, které na něj působí jako sociální podněty. Sociálním podnětem je takový fakt, který vychází z přítomnosti jiných lidí nebo je výsledkem chování či činnosti těchto lidí. Přítomnost jiných lidí však nemusí být pouze bezprostřední, ale i imaginativní (představovaná). (Lašek)

Podle Nakonečného (Nakonečný) existují v rámci sociální psychologie dva základní proudy: psychologický a sociologický.
Psychologický proud je zaměřen na jednotlivce v sociálním prostředí. Studuje chování, prožívání a zkušenosti jednotlivce ve společnosti. Zkoumány jsou změny a důsledky života ve společnosti uvnitř osobnosti.
Sociologický proud se zaměřuje na skupinu jako významnou jednotku a na to, co se děje mezi osobami. Objektem studia jsou mezilidské vztahy.

Historie

Sociální psychologie je relativně mladý vědní obor (jedna z nejmladších oblastí psychologie), její kořeny však sahají až k filozofickým myšlenkám z období antiky. První úvahy o sociálním chování můžeme najít u Platóna, Aristotela či představitelů hédonistické filozofické školy. Lidské chování ve společnosti bylo rovněž předmětem zájmu křesťanství. Z raně novověkých myslitelů se touto tematikou zabýval např. N. Machiavelli nebo T. Hobbes. (Lašek)
Od poloviny 19. století se začaly formovat první koncepce, které lze považovat za předchůdce sociální psychologie jakožto vědy. Jedná se zejména o psychologii národů, psychologii davu a teorii instinktů sociálního chování. Důležitou charakteristikou všech těchto koncepcí je jejich zájem o pozadí sociálního chování a o vztah mezi individuálním a skupinovým vědomím. (Čížková)
Ke vzniku a rozvoji samotné sociální psychologie došlo a na přelomu 19. a 20. století. Její počátky byly negativně poznamenány velmi širokým pojetím předmětu studia, které zahrnovalo i zkoumání chování zvířat žijících ve skupinách. Pojem „sociální psychologie“ poprvé použil v roce 1897 J. M. Baldwin (Nakonečný). První publikace s touto tematikou však vyšly až v roce 1908 (W. McDougall a E.A. Ross), pročež je tento rok označován za počátek sociální psychologie jako vědní disciplíny. (Kohoutek)
Důležité impulsy, které přispěly k formování sociální psychologie, často přicházely z výrobní sféry. Pro kapitalismus mělo studium sociálního chování a sociálních vztahů lidí velký význam. (Nakonečný) Po první světové válce se ze sociální psychologie stala experimentální věda. Svou pozornost upínala především na malé skupiny, u kterých se experimenty prováděly nejsnáze. (Čížková)
Ve 30. letech došlo v rámci sociální psychologie k tzv. antropocentrickému obratu – výzkumy se začaly zaměřovat pouze na člověka a jeho sociální chování. 60. léta pak pro sociální psychologii znamenala návrat témat, která byla behavioristickým přístupem odstraněna – např. prožívání sociálních situací, lidské emoce, vnímání, myšlení. Začal se prosazovat názor, že sociální chování je všemi těmito aspekty ovlivňováno a jeho výzkum by s nimi tedy měl počítat. (Nakonečný) V současné době je v rámci této vědní disciplíny důležitý zejména ústup od laboratorních experimentů i k jiným způsobům výzkumu.

Přístupy

Sociální psychologie není vnitřně zcela jednotnou vědou. V jejím rámci lze identifikovat několik směrů: behavioristický, psychoanalytický, kognitivistický, fenomenologický a symbolický interakcionismus. Rozdíly mezi těmito přístupy se projevují ve vnímání sociálně-psychologických jevů, jejich geneze a funkcí a také v odlišných konceptech a terminologii (Nakonečný).
Behaviorismus – tento přístup je spjat s teorií učení, jeho hlavním zájmem je pozorovatelné chování člověka. Podle behavioristů se všechny organizmy přizpůsobují svému prostředí a činí tak právě skrze proces učení. Přínosem tohoto přístupu je zájem o procesy sociálního učení, které jsou nedílnou součástí socializace. Nedostatkem je však přílišný důraz kladený na chování člověka a naopak opomíjení lidského vědomí, myšlení či citů, které jsou ovšem s chováním vždy spojeny. Behavioristé kladou důraz na experimentální výzkumy sociálního chování. Patří sem např. teorie observačního učení A. Bandura.
Psychoanalýza – její přínos pro sociální psychologii tkví zejména v chápání člověka jako dynamické osobnosti, která je formována jeho sociální a společenskou situací (Čížková). Jejím hlavním zájmem v oblasti sociální psychologie je tedy to, jakým způsobem společnost formuje postoje jednotlivců prostřednictvím socializace, a konflikty mezi přirozenými pudy člověka a společenskými normami. Podle Nakonečného (Nakonečný) je ovšem otázkou, zda tato tematika stále spadá do oblasti sociální psychologie, nebo zda se už nejedná o psychologii společenskou, příp. kulturní.
Kognitivismus – zkoumá sociální chování ve vztahu ke kognitivním (poznávacím) procesům člověka a způsobu vnímání druhých lidí i sebe sama. Jedná se o odlišný přístup nahlížení sociálních interakcí.
Fenomenologie (Nakonečný) – zabývá se tím, jak se jedinci v sociální interakci vzájemně prožívají a jak je jejich interakce tímto prožíváním dále ovlivněna. Tento směr se však v rámci sociální psychologie příliš nerozvinul.
Symbolický interakcionismus – jedná se o umírněný behavioristický přístup (Nakonečný), jeho hlavním představitelem je G. H. Mead. Jeho hlavním zájmem jsou sociální interakce, během nichž dochází k utváření osobnosti člověka, jeho socializaci, přijímání hodnot společnosti. Mezilidské interakce jsou považovány za jednu z forem sociálního učení.

Vztah k jiným disciplínám

Sociální psychologie využívá poznatky ohledně působení společnosti na člověka od několika blízkých vědních disciplín, zejména obecné psychologie, sociologie a kulturní (sociální) antropologie. S těmito disciplínami má sociální psychologie nejvíce společného, v mnohém se od nich ale také odlišuje. Od sociologie a kulturní antropologie zejména v tom, že se zabývá jedincem a jeho psychologickými procesy v sociálních situacích, kdežto zmíněné dvě disciplíny se zajímají spíše o velká sociální uskupení a obecné zákonitosti života ve společnosti.
Sociální psychologie a obecná psychologie (Lašek) – sociální psychologie logicky z obecné vychází, navazuje na ni a doplňuje ji – pomáhá jí lépe pochopit psychiku člověka. Obecná psychologie se ale na rozdíl od sociální většinou nedívá na člověka jako na sociální bytost a často tak opomíjí vliv společenského prostředí na lidskou psychiku. Sociální psychologie má vlastní oblast zájmu i metody jejího zkoumání, musí však respektovat obecné psychologické principy. Někdy na ni bývá nahlíženo jako na aplikovanou klasickou psychologii.
Sociální psychologie a sociologie – sociální psychologie se zabývá jedincem v sociálních situacích a vztazích. Mezilidskými vztahy, vztahy jednotlivců ke skupině či mezilidské interakce studuje především z hlediska jejich působení na lidskou psychiku. Sociologie se zaměřuje spíše na obecné zákonitosti sociálních procesů a mezilidských vztahů, společenské prostředí, členění společnosti, sociální systémy a skupiny.
Sociální psychologie a kulturní antropologie – kulturní antropologie se zabývá různými podobami lidské kultury a také tím, jak kultura ovlivňuje individuální chování. Její přínos pro sociální psychologii spočívá tedy v tom, že pomáhá pochopit vztah mezi socio-kulturními podmínkami a mentalitou lidí, kteří v daných podmínkách žijí.

Témata

Zde jsou příklady témat, kterými se sociální psychologie zabývá:

• Socializace - jak se člověk začleňuje do společnosti, přijímá její normy a hodnoty, které mu umožňují aktivně se účastnit společenského života. Jak navazuje vztahy s druhými lidmi, učí se orientovat ve svém prostředí.
• Mezilidské vztahy – studium psychologické stránky mezilidských vztahů, jejich utváření, fungování a rozvíjení.
• Mezilidské interakce = aktivní vztah mezi jedinci, kteří jsou si vzájemně podnětem a vzájemně na sebe reagují (Čížková). Zájem o psychologické aspekty mezilidských interakcí - vznik a průběh interakcí a jejich výsledky. Zejména interakce jedinec-jedinec a jedinec-malá skupina.
• Způsoby, jak se jedinec stává členem skupiny a funguje v ní. Analýza chování jednotlivých individuí uvnitř sociálních skupin a vlivu společenských celků na chování individuí.
• Zákonitost a průběh komunikace.
• Role = určitý způsob chování a vystupování dané osobnosti očekávaný v určité sociální pozici (Kohoutek); studium utváření rolí a pozic jedince ve skupinách
• Utváření a přijímání postojů, stereotypů, norem.

Metody

Sociálně-psychologický (Nakonečný) výzkum se zaměřuje na studium determinant lidské psychiky a využívá nejčastěji následující metody sběru a vyhodnocování dat: pozorování, dotazování, experiment, měření postojů a sociometrii. Ojediněle bývá používána i analýza výtvorů nebo dokumentů zachycujících nějaké události či sociálně-psychologické jevy ( ty jsou vyhodnocovány pomocí obsahové analýzy). Vzájemně se od sebe liší tím, do jaké míry lze ze získaných dat vyvozovat závěry o příčinných souvislostech a do jaké míry lze výsledky výzkumů zobecňovat na populaci. (Hewstone)
Cílem pozorování je popis sledovaného jevu, jeho vývoje a změn. Při pozorování sociálního chování je však třeba mít na paměti, že jsme schopní zachytit pouze vnější projevy chování, ne jeho motivy.
Metoda dotazování může být uskutečňována trojím způsobem: jako osobní interview, telefonické interview nebo písemné dotazování prostřednictvím dotazníku. V sociální psychologii je často využívána metoda standardizovaného osobního rozhovoru, dotazníku bývá užíváno při měření postojů.
Sociometrie se zaměřuje na studium malých skupin a vztahů mezi jejich členy. Výsledkem této metody výzkumu je tzv. sociogram – graf, který zobrazuje síť vztahů (pozitivních i negativních) mezi členy skupiny, jaké mají jednotliví členové v rámci skupiny postavení a jestli ve skupině existují nějaké frakce.
Experiment je ze všech uvedených metod nejobjektivnější, ale také nejnáročnější – musí být zajištěna přísná kontrola zkoumaných závislých a nezávislých proměnných. Při splnění podmínek ale výzkumníkovi umožňuje na základě získaných informací vyvozovat závěry o tom, jestli a jaké změny v nezávisle proměnné způsobují změny u závisle proměnné – tedy jestli mezi nimi existuje kauzální vztah. Někteří odborníci ale považují experimenty za příliš umělé a upozorňují na omezenost jejich využití v sociálně-psychologickém výzkumu, zejména z důvodu specifické povahy (kulturní zakotvení, podmíněnost mnoha faktory) sociálního chování a jeho podnětů. (Hewstone, Nakonečný)