Partitura - Historie editací

Esmir v 30. 5. 2013, 06:50

2013-05-30T06:50:08Z

Esmir v 29. 5. 2013, 20:54

2013-05-29T20:54:04Z

Esmir: /* Druhy partitur */

2013-05-29T20:50:51Z

Druhy partitur

Esmir: /* Historický vývoj */

2013-05-29T20:47:25Z

Historický vývoj

Esmir: /* Historický vývoj */

2013-05-29T20:31:12Z

Historický vývoj

Esmir v 29. 5. 2013, 20:27

2013-05-29T20:27:50Z

Esmir: /* Přehledné řazení hlasů */

2013-05-19T21:19:14Z

Přehledné řazení hlasů

Esmir: /* Charakteristika */

2013-05-19T21:18:54Z

Charakteristika

Esmir v 19. 5. 2013, 21:17

2013-05-19T21:17:47Z

Esmir v 19. 5. 2013, 17:07

2013-05-19T17:07:29Z

@@ Řádek 17: / Řádek 17: @@
 == Historický vývoj ==
-Název '''partitura''' je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. Termín ''partitura'' se prosazoval postupně. Po roce 1500 začala skladatelům sloužit pomůcka zvaná ''tabula compositoria'', na kterou se zaznamenávaly vícehlasé skladby. Notační záznam byl rozepisován do jednotlivých hlasových partů či knih, tzv. ''Stimmbuch'' nebo bylo rozložení hlasových záznamů zapisováno na rozevřenou dvojstránku větší knihy, tzv. ''Chorbuch.'' V souvislosti s vývojem partitury se objevuje termín ''spartire'' (česky spartování), který označuje sestavení partitury z jednotlivých tištěných nebo psaných hlasů. Spartování vedlo později i k prvním partiturovým tiskům. <ref>FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. ''Slovník české hudební kultury.'' 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. S. 681. </ref> V 16. století vznikly v Itálii různé partiturové záznamy určené ke hře na klávesové nástroje, tzv. varhanní partitury, později byl partiturový princip uplatňován i u záznamů operních skladeb pro sólový zpěv s doprovodem, tzv. ''generálbasu.''Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577.  Klasická partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli, tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. <ref> RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. S. 708.</ref> Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce používá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury a maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu.  Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass, tedy Basso Continuo, kdy namísto plného vypisování doprovodných hlasů, se v 18. století zavedla praxe číselných značek. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam. Při tisku se uplatňuje pravidlo [[per extensum]], tedy dobře přehledný tisk ze široka.
+Název '''partitura''' je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. Termín ''partitura'' se prosazoval postupně. Po roce 1500 začala skladatelům sloužit pomůcka zvaná ''tabula compositoria'', na kterou se zaznamenávaly vícehlasé skladby. Notační záznam byl rozepisován do jednotlivých hlasových partů či knih, tzv. ''Stimmbuch'' nebo bylo rozložení hlasových záznamů zapisováno na rozevřenou dvojstránku větší knihy, tzv. ''Chorbuch.'' V souvislosti s vývojem partitury se objevuje termín ''spartire'' (česky spartování), který označuje sestavení partitury z jednotlivých tištěných nebo psaných hlasů. Spartování vedlo později i k prvním partiturovým tiskům. <ref>FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. ''Slovník české hudební kultury.'' 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. S. 681. </ref> V 16. století vznikly v Itálii různé partiturové záznamy určené ke hře na klávesové nástroje, tzv. varhanní partitury. Později byl partiturový princip uplatňován i u záznamů operních skladeb pro sólový zpěv s doprovodem, tzv. ''generálbasu.'' Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577.  Klasická partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. <ref> RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. S. 708.</ref> Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce používá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury a maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu.  Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass, tedy basso continuo, kdy namísto plného vypisování doprovodných hlasů, se v 18. století zavedla praxe číselných značek. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam. Při tisku se uplatňuje pravidlo [[per extensum]], tedy přehledný tisk po celé šíři stránky, bez rozdělení do sloupců.
 == Druhy partitur ==
-Partiturou je především myšlen notový záznam určený nejen pro skladatele jako forma záznamu skladby, ale také jako pomůcka pro dirigenty. Podle druhů skladby můžeme rozlišovat partitury vokální, instrumentální, komorní, orchestrální, sborové a další. Vedle dirigentské partitury velkého formátu se pro studijní účely používají i kapesní neboli studijní partitury.  Skicy partitury, kde jsou hlasy uspořádány v menším počtu systémů, se nazývají ''particella.'' Dalším typem partitury, kde jsou shrnuty jen podstatné hlasy, je ''klavírní výtah.''
+Partiturou je myšlen notový záznam, určený nejen pro skladatele jako forma záznamu skladby, ale také jako pomůcka pro dirigenty. Podle druhů skladby můžeme rozlišovat partitury vokální, instrumentální, komorní, orchestrální, sborové a další. Vedle dirigentské partitury velkého formátu se pro studijní účely používají i kapesní neboli studijní partitury.  Skicy partitury, kde jsou hlasy uspořádány v menším počtu systémů, se nazývají ''particella.'' Dalším typem partitury, kde jsou shrnuty jen podstatné hlasy, je ''klavírní výtah.''
 == Přehledné řazení hlasů==

@@ Řádek 17: / Řádek 17: @@
 == Historický vývoj ==
-Název '''partitura''' je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. Termín ''partitura'' se prosazoval postupně. Po roce 1500 začala skladatelům sloužit pomůcka zvaná ''tabula compositoria'', na kterou se zaznamenávaly vícehlasé skladby. Notační záznam byl rozepisován do jednotlivých hlasových partů či knih, tzv. ''Stimmbuch'' nebo bylo rozložení hlasových záznamů zapisováno na rozevřenou dvojstránku větší knihy, tzv. ''Chorbuch.'' V souvislosti s vývojem partitury se objevuje termín ''spartire'' (česky spartování), který označuje sestavení partitury z jednotlivých tištěných nebo psaných hlasů. Spartování vedlo později i k prvním partiturovým tiskům. <ref>FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. ''Slovník české hudební kultury.'' 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. S. 681. </ref> V 16. století vznikly v Itálii různé partiturové záznamy určené ke hře na klávesové nástroje, tzv. varhanní partitury, později byl partiturový princip uplatňován i u záznamů operních skladeb pro sólový zpěv s doprovodem, tzv. ''generálbasu.''Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577.  Klasická partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli, tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. <ref> RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. S. 708.</ref> Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce používá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury a maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu.  Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass tedy Basso Continuo, kdy namísto plného vypisování doprovodných hlasů se v 18. století zavedla praxe číselných značek. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam. Při tisku se uplatňuje pravidlo per extensum, tedy dobře přehledný tisk ze široka.
+Název '''partitura''' je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. Termín ''partitura'' se prosazoval postupně. Po roce 1500 začala skladatelům sloužit pomůcka zvaná ''tabula compositoria'', na kterou se zaznamenávaly vícehlasé skladby. Notační záznam byl rozepisován do jednotlivých hlasových partů či knih, tzv. ''Stimmbuch'' nebo bylo rozložení hlasových záznamů zapisováno na rozevřenou dvojstránku větší knihy, tzv. ''Chorbuch.'' V souvislosti s vývojem partitury se objevuje termín ''spartire'' (česky spartování), který označuje sestavení partitury z jednotlivých tištěných nebo psaných hlasů. Spartování vedlo později i k prvním partiturovým tiskům. <ref>FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. ''Slovník české hudební kultury.'' 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. S. 681. </ref> V 16. století vznikly v Itálii různé partiturové záznamy určené ke hře na klávesové nástroje, tzv. varhanní partitury, později byl partiturový princip uplatňován i u záznamů operních skladeb pro sólový zpěv s doprovodem, tzv. ''generálbasu.''Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577.  Klasická partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli, tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. <ref> RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. S. 708.</ref> Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce používá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury a maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu.  Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass, tedy Basso Continuo, kdy namísto plného vypisování doprovodných hlasů, se v 18. století zavedla praxe číselných značek. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam. Při tisku se uplatňuje pravidlo [[per extensum]], tedy dobře přehledný tisk ze široka.
 == Druhy partitur ==
@@ Řádek 25: / Řádek 25: @@
 == Přehledné řazení hlasů==
-''„Současná partitura uvádí jednotlivé hlasy podle nástrojových skupin shora dolů.“'' <ref> JAREŠ, Stanislav. ''Malá encyklopedie hudby.'' [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s, s. 486. </ref> Pro představu partitury soudobého zápisu plného orchestru se jednotlivé hlasy sestavují v tomto sledu:
+''„Současná partitura uvádí jednotlivé hlasy podle nástrojových skupin shora dolů.“'' <ref> JAREŠ, Stanislav. ''Malá encyklopedie hudby.'' [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s, s. 486. </ref> Pro představu partitury soudobého zápisu plného orchestru, se jednotlivé hlasy sestavují v tomto sledu:
 # dřevěné dechové nástroje (pikola, flétny, hoboje, anglický roh, klarinety a basklarinet, fagot, kontrafagot)

@@ Řádek 21: / Řádek 21: @@
 == Druhy partitur ==
-Partiturou je především myšlen notový záznam nejen pro skladatele jako forma záznamu skladby, ale také jako pomůcka pro dirigenty. Podle druhů skladby můžeme rozlišovat partitury vokální, instrumentální, komorní, orchestrální, sborové a další. Vedle dirigentské partitury velkého formátu se pro studijní účely používají i kapesní neboli studijní partitury.  Skicy partitury, kde jsou hlasy uspořádány v menším počtu systémů, se nazývají ''particella.'' Dalším typem partitury, kde jsou shrnuty jen podstatné hlasy, je ''klavírní výtah.''
+Partiturou je především myšlen notový záznam určený nejen pro skladatele jako forma záznamu skladby, ale také jako pomůcka pro dirigenty. Podle druhů skladby můžeme rozlišovat partitury vokální, instrumentální, komorní, orchestrální, sborové a další. Vedle dirigentské partitury velkého formátu se pro studijní účely používají i kapesní neboli studijní partitury.  Skicy partitury, kde jsou hlasy uspořádány v menším počtu systémů, se nazývají ''particella.'' Dalším typem partitury, kde jsou shrnuty jen podstatné hlasy, je ''klavírní výtah.''
 == Přehledné řazení hlasů==

@@ Řádek 17: / Řádek 17: @@
 == Historický vývoj ==
-Název '''partitura''' je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. Termín ''partitura'' se prosazoval postupně. Po roce 1500 začala skladatelům sloužit pomůcka zvaná ''tabula compositoria'', na kterou se zaznamenávaly vícehlasé skladby. Notační záznam byl rozepisován do jednotlivých hlasových partů či knih, tzv. ''Stimmbuch'' nebo bylo rozložení hlasových záznamů zapisováno na rozevřenou dvojstránku větší knihy, tzv. ''Chorbuch.'' V souvislosti s vývojem partitury se objevuje termín ''spartire'' (česky spartování), který označuje sestavení partitury z jednotlivých tištěných nebo psaných hlasů. Spartování vedlo později i k prvním partiturovým tiskům. <ref>FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. ''Slovník české hudební kultury.'' 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. S. 681. </ref> V 16. století vznikly v Itálii různé partiturové záznamy určené ke hře na klávesové nástroje, tzv. varhanní partitury, později byl partiturový princip uplatňován i u záznamů operních skladeb pro sólový zpěv s doprovodem, tzv. ''generálbasu.''Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577. Vývoj je dobře znát z publikace Canzonetta, vydané S. Veroviem v roce 1586. Správná partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli, tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. <ref> RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. S. 708.</ref> Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce požívá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury. Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass tedy Basso Continuo kdy se v 18. století namísto plného vypisování doprovodných hlasů zavedla praxe číselných značek. Tento způsob zápisu notového partu či partitury však předpokládá maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam.Při tisku se uplatňuje pravidlo per extensum tedy dobře přehledný tisk ze široka.
+Název '''partitura''' je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. Termín ''partitura'' se prosazoval postupně. Po roce 1500 začala skladatelům sloužit pomůcka zvaná ''tabula compositoria'', na kterou se zaznamenávaly vícehlasé skladby. Notační záznam byl rozepisován do jednotlivých hlasových partů či knih, tzv. ''Stimmbuch'' nebo bylo rozložení hlasových záznamů zapisováno na rozevřenou dvojstránku větší knihy, tzv. ''Chorbuch.'' V souvislosti s vývojem partitury se objevuje termín ''spartire'' (česky spartování), který označuje sestavení partitury z jednotlivých tištěných nebo psaných hlasů. Spartování vedlo později i k prvním partiturovým tiskům. <ref>FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. ''Slovník české hudební kultury.'' 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. S. 681. </ref> V 16. století vznikly v Itálii různé partiturové záznamy určené ke hře na klávesové nástroje, tzv. varhanní partitury, později byl partiturový princip uplatňován i u záznamů operních skladeb pro sólový zpěv s doprovodem, tzv. ''generálbasu.''Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577.  Klasická partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli, tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. <ref> RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. S. 708.</ref> Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce používá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury a maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu.  Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass tedy Basso Continuo, kdy namísto plného vypisování doprovodných hlasů se v 18. století zavedla praxe číselných značek. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam. Při tisku se uplatňuje pravidlo per extensum, tedy dobře přehledný tisk ze široka.
 == Druhy partitur ==

@@ Řádek 17: / Řádek 17: @@
 == Historický vývoj ==
-Název '''partitura''' je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. Termín ''partitura'' se prosazoval postupně. Po roce 1500 začala skladatelům sloužit pomůcka zvaná ''tabula compositoria'', na kterou se zaznamenávaly vícehlasé skladby. Notační záznam byl rozepisován do jednotlivých hlasových partů či knih, tzv. ''Stimmbuch'' nebo bylo rozložení hlasových záznamů zapisováno na rozevřenou dvojstránku větší knihy, tzv. ''Chorbuch.'' V souvislosti s vývojem partitury se objevuje termín ''spartire'' (česky spartování), který označuje sestavení partitury z jednotlivých tištěných nebo psaných hlasů. Spartování vedlo později i k prvním partiturovým tiskům. <ref>FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. ''Slovník české hudební kultury.'' 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. S. 681. </ref> V 16. století vznikly v Itálii různé partiturové záznamy určené ke hře na klávesové nástroje, tzv. varhanní partitury, později byl partiturový princip uplatňován i u záznamů operních skladeb pro sólový zpěv s doprovodem, tzv. ''generálbasu.''Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577. Vývoj je dobře znát z publikace Canzonetta, vydané S. Veroviem v roce 1586. Správná partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli, tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. <ref> RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. S. 708.</ref>
+Název '''partitura''' je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. Termín ''partitura'' se prosazoval postupně. Po roce 1500 začala skladatelům sloužit pomůcka zvaná ''tabula compositoria'', na kterou se zaznamenávaly vícehlasé skladby. Notační záznam byl rozepisován do jednotlivých hlasových partů či knih, tzv. ''Stimmbuch'' nebo bylo rozložení hlasových záznamů zapisováno na rozevřenou dvojstránku větší knihy, tzv. ''Chorbuch.'' V souvislosti s vývojem partitury se objevuje termín ''spartire'' (česky spartování), který označuje sestavení partitury z jednotlivých tištěných nebo psaných hlasů. Spartování vedlo později i k prvním partiturovým tiskům. <ref>FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. ''Slovník české hudební kultury.'' 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. S. 681. </ref> V 16. století vznikly v Itálii různé partiturové záznamy určené ke hře na klávesové nástroje, tzv. varhanní partitury, později byl partiturový princip uplatňován i u záznamů operních skladeb pro sólový zpěv s doprovodem, tzv. ''generálbasu.''Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577. Vývoj je dobře znát z publikace Canzonetta, vydané S. Veroviem v roce 1586. Správná partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli, tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. <ref> RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. S. 708.</ref> Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce požívá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury. Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass tedy Basso Continuo kdy se v 18. století namísto plného vypisování doprovodných hlasů zavedla praxe číselných značek. Tento způsob zápisu notového partu či partitury však předpokládá maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam.Při tisku se uplatňuje pravidlo per extensum tedy dobře přehledný tisk ze široka.
 == Druhy partitur ==

@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 <blockquote>''nadřazené'' - [[hudebnina]] </blockquote>
-<blockquote>''podřazené'' - číslový bas, tabulatura, [[basso continuo]], particella </blockquote>
+<blockquote>''podřazené'' - číslovaný bas, tabulatura, [[basso continuo]], particella, [[klavírní výtah]] </blockquote>
 == Charakteristika ==
-V obecném smyslu je '''partitura''' přehledný, jasně srozumitelný notografický zápis [[polyfonní]] skladby.  Jde tedy o kompletní záznam [[hudební dílo|hudebního díla]] obsahující veškeré hlasy, tedy jak zpěvu, tak i jednotlivých nástrojů dané skladby do přehledného, rytmicky souvislého celku. Tyto hlasy jsou vertikálně řazeny pod sebe a umožňují naprostý přehled o celé struktuře daného hudebního díla, jeho intenzitě a barvitosti. Jedná se především o notový záznam pro dirigenty.  Je-li například skladba upravena (zjednodušena) pro klavírní interpretaci, jde o tzv. klavírní výtah. Druhem skladby se partitura rozumí jako partitura vokální, komorní, orchestrální a podobně. Zapisování jednotlivých hlasů se řídí ustáleným pravidlem tak, že vyšší hlasy se umisťují na vyšší řádky. V orchestrálních partech se zohledňuje zvuková podobnost nástrojů a tyto se sestavují do souborů. <ref> ''Ottův slovník naučný.'' Devatenátý díl. Praha : J. Otto, 1894. S. 280. Dostupný z WWW: <.http://archive.org/stream/ottvslovnknauni37ottogoog#page/n320/mode/2up></ref>''„Zápis musí v každém taktu skladby obsahovat souhrn vyčerpávajících pokynů pro předepsané hlasy a nástroje.“'' <ref> LABORECKÝ, Jozef. ''Hudobný terminologický slovník.'' Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1. S.168.</ref>
+'''Partitura''' je přehledný, jasně srozumitelný notografický zápis [[polyfonní]] skladby. Je to kompletní záznam [[hudební dílo|hudebního díla]], který obsahuje veškeré hlasy, tedy jak zpěvu, tak i jednotlivých nástrojů dané skladby. Záznam je seřazen do přehledného, rytmicky souvislého celku. Jednotlivé hlasy jsou vertikálně řazeny pod sebe a umožňují tak přehled o celé struktuře daného hudebního díla. Pro lepší orientaci v partituře slouží taktové čáry jako oddělovací  linie. Při řazení hlasů v partituře se zohledňuje zvuková podobnost nástrojů. Zapisování jednotlivých hlasů se řídí ustáleným pravidlem tak, že vyšší hlasy se umisťují na horní řádky. ''„Zápis musí v každém taktu skladby obsahovat souhrn vyčerpávajících pokynů pro předepsané hlasy a nástroje.“'' <ref> LABORECKÝ, Jozef. ''Hudobný terminologický slovník.'' Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1. S.168.</ref>
-Pro představu partitury soudobého zápisu plného orchestru se jednotlivé hlasy sestavují od shora v tomto sledu: malá flétna, flétny, hoboje, angl. roh, klarinety, basový klarinet, fagot, kontrafagot, lesní roh, trubky, basova trubka, pozouny, basová tuba, tympány, veliký a malý buben, talíře, akustické nástroje jako je triangl, tamburina a pod, první a druhé housle, viola, violoncello, kontrabas. Harfa nebo [[klavír]] se vkládají mezi skupinu bicí a smyčcovou, hlasy [[vokální]] pak mezi violoncello a kontrabas. Při tisku se uplatňuje pravidlo per extensum tedy dobře přehledný tisk ze široka. <ref> MOSER, Hans Joachim. ''Musiklexikon.'' Berlin, 1935, s. 608. </ref>
+== Historický vývoj ==
-Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce požívá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury. Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass tedy Basso Continuo kdy namísto plného vypisování doprovodných hlasů se zavedla v 18. století praxe číselných značek. Tento způsob zápisu notového partu či partitury však předpokládá maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam. <ref>''''Ottův slovník naučný.'' Devatenátý díl. Praha : J. Otto, 1894. S. 280. Dostupný z WWW: <.http://archive.org/stream/ottvslovnknauni37ottogoog#page/n320/mode/2up></ref>
+Název '''partitura''' je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. Termín ''partitura'' se prosazoval postupně. Po roce 1500 začala skladatelům sloužit pomůcka zvaná ''tabula compositoria'', na kterou se zaznamenávaly vícehlasé skladby. Notační záznam byl rozepisován do jednotlivých hlasových partů či knih, tzv. ''Stimmbuch'' nebo bylo rozložení hlasových záznamů zapisováno na rozevřenou dvojstránku větší knihy, tzv. ''Chorbuch.'' V souvislosti s vývojem partitury se objevuje termín ''spartire'' (česky spartování), který označuje sestavení partitury z jednotlivých tištěných nebo psaných hlasů. Spartování vedlo později i k prvním partiturovým tiskům. <ref>FUKAČ, Jiří, Jiří VYSLOUŽIL a Petr MACEK. ''Slovník české hudební kultury.'' 1. vyd. Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Editio Supraphon, 1997, 611 s. ISBN 80-705-8462-9. S. 681. </ref> V 16. století vznikly v Itálii různé partiturové záznamy určené ke hře na klávesové nástroje, tzv. varhanní partitury, později byl partiturový princip uplatňován i u záznamů operních skladeb pro sólový zpěv s doprovodem, tzv. ''generálbasu.''Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577. Vývoj je dobře znát z publikace Canzonetta, vydané S. Veroviem v roce 1586. Správná partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli, tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. <ref> RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9. S. 708.</ref>
-== Historické kořeny ==
+== Druhy partitur ==
-Název '''partitura''' je italského původu a objevuje se už od druhé poloviny 16. stol. jako protiklad dosud používané tabulatury. Za nejstarší partituru je pokládána partitura madrigalů Cipriana de Rore, vytištěna Angelem Gardanem v Benátkách roku 1577. Vývoj je dobře znát z publikace Canzonetta, vydané S. Veroviem v roce 1586. Správná partitura, jako seřazený souhrn všech hlasů, se objevuje od roku 1650. Jednotlivé hlasy jsou vedeny nikoli, tak jak znějí, ale jak jsou čteny interpretem, tedy v rozdílných polohových klíčích. Moderní představitelé reformní partitury jako Schillings, Weingarten, Stephani, Giordano, Dubitzky a Müller-Rehrmann doporučují vše zapisovat v „C“ klíči. <ref> MOSER, Hans Joachim. ''Musiklexikon.'' Berlin, 1935, s. 607. </ref>
+Partiturou je především myšlen notový záznam nejen pro skladatele jako forma záznamu skladby, ale také jako pomůcka pro dirigenty. Podle druhů skladby můžeme rozlišovat partitury vokální, instrumentální, komorní, orchestrální, sborové a další. Vedle dirigentské partitury velkého formátu se pro studijní účely používají i kapesní neboli studijní partitury.  Skicy partitury, kde jsou hlasy uspořádány v menším počtu systémů, se nazývají ''particella.'' Dalším typem partitury, kde jsou shrnuty jen podstatné hlasy, je ''klavírní výtah.''
 == Přehledné řazení hlasů==
-''„Současná partitura uvádí jednotlivé hlasy podle nástrojových skupin shora dolů.“'' <ref> JAREŠ, Stanislav. ''Malá encyklopedie hudby.'' [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s, s. 486. </ref>
+''„Současná partitura uvádí jednotlivé hlasy podle nástrojových skupin shora dolů.“'' <ref> JAREŠ, Stanislav. ''Malá encyklopedie hudby.'' [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s, s. 486. </ref> Pro představu partitury soudobého zápisu plného orchestru se jednotlivé hlasy sestavují v tomto sledu:
 # dřevěné dechové nástroje (pikola, flétny, hoboje, anglický roh, klarinety a basklarinet, fagot, kontrafagot)
@@ Řádek 39: / Řádek 40: @@
 == Použitá literatura ==
 *JAREŠ, Stanislav. ''Malá encyklopedie hudby.'' [2. vyd.], v Supraphonu 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983, 736 s.
-*LABORECKÝ, Jozef.'' Hudobný terminologický slovník.'' Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1.
+*LABORECKÝ, Jozef. ''Hudobný terminologický slovník.'' Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1.
-*MOSER, Hans Joachim. ''Musiklexikon.'' Berlin, 1935.
+*MICHELS, Ulrich. ''Encyklopedický atlas hudby.'' Překlad Miroslav Srnka. Ilustrace Gunther Vogel. Praha: Lidové noviny, 2000, 611 s. ISBN 80-710-6238-3.
-*''Ottův slovník naučný.'' Praha, 1888.
+*RIEMANN, Hugo. ''Riemann Sachlexikon Musik.'' Sonderausg., reprint 12., völlig neubearb. Aufl. B. Schott's Söhne, Mainz 1967. Mainz: Schott, 1996, xv, 1087 s. ISBN 3-7957-0032-9.

@@ Řádek 13: / Řádek 13: @@
 == Charakteristika ==
-V obecném smyslu je '''partitura''' přehledný, jasně srozumitelný notografický zápis [[polyfonní]] skladby.  Jde tedy o kompletní záznam [[hudební dílo|hudebního díla]] obsahující veškeré hlasy, tedy jak zpěvu, tak i jednotlivých nástrojů dané skladby do přehledného, rytmicky souvislého celku. Tyto hlasy jsou vertikálně řazeny pod sebe a umožňují naprostý přehled o celé struktuře daného hudebního díla, jeho intenzitě a barvitosti. Jedná se především o notový záznam pro dirigenty.  Je-li například skladba upravena (zjednodušena) pro klavírní interpretaci, jde o tzv. klavírní výtah. Druhem skladby se partitura rozumí jako partitura vokální, komorní, orchestrální a podobně. Zapisování jednotlivých hlasů se řídí ustáleným pravidlem tak, že vyšší hlasy se umisťují na vyšší řádky. V orchestrálních partech se zohledňuje zvuková podobnost nástrojů a tyto se sestavují do souborů. <ref> ''Ottův slovník naučný.'' Praha, 1888. </ref>''„Zápis musí v každém taktu skladby obsahovat souhrn vyčerpávajících pokynů pro předepsané hlasy a nástroje.“'' <ref> LABORECKÝ, Jozef. ''Hudobný terminologický slovník.'' Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1.S.168.</ref>
+V obecném smyslu je '''partitura''' přehledný, jasně srozumitelný notografický zápis [[polyfonní]] skladby.  Jde tedy o kompletní záznam [[hudební dílo|hudebního díla]] obsahující veškeré hlasy, tedy jak zpěvu, tak i jednotlivých nástrojů dané skladby do přehledného, rytmicky souvislého celku. Tyto hlasy jsou vertikálně řazeny pod sebe a umožňují naprostý přehled o celé struktuře daného hudebního díla, jeho intenzitě a barvitosti. Jedná se především o notový záznam pro dirigenty.  Je-li například skladba upravena (zjednodušena) pro klavírní interpretaci, jde o tzv. klavírní výtah. Druhem skladby se partitura rozumí jako partitura vokální, komorní, orchestrální a podobně. Zapisování jednotlivých hlasů se řídí ustáleným pravidlem tak, že vyšší hlasy se umisťují na vyšší řádky. V orchestrálních partech se zohledňuje zvuková podobnost nástrojů a tyto se sestavují do souborů. <ref> ''Ottův slovník naučný.'' Devatenátý díl. Praha : J. Otto, 1894. S. 280. Dostupný z WWW: <.http://archive.org/stream/ottvslovnknauni37ottogoog#page/n320/mode/2up></ref>''„Zápis musí v každém taktu skladby obsahovat souhrn vyčerpávajících pokynů pro předepsané hlasy a nástroje.“'' <ref> LABORECKÝ, Jozef. ''Hudobný terminologický slovník.'' Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997, 263 s. ISBN 80-08-01037-1.S.168.</ref>
 Pro představu partitury soudobého zápisu plného orchestru se jednotlivé hlasy sestavují od shora v tomto sledu: malá flétna, flétny, hoboje, angl. roh, klarinety, basový klarinet, fagot, kontrafagot, lesní roh, trubky, basova trubka, pozouny, basová tuba, tympány, veliký a malý buben, talíře, akustické nástroje jako je triangl, tamburina a pod, první a druhé housle, viola, violoncello, kontrabas. Harfa nebo [[klavír]] se vkládají mezi skupinu bicí a smyčcovou, hlasy [[vokální]] pak mezi violoncello a kontrabas. Při tisku se uplatňuje pravidlo per extensum tedy dobře přehledný tisk ze široka. <ref> MOSER, Hans Joachim. ''Musiklexikon.'' Berlin, 1935, s. 608. </ref>
-Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce požívá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury. Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass tedy Basso Continuo kdy namísto plného vypisování doprovodných hlasů se zavedla v 18. století praxe číselných značek. Tento způsob zápisu notového partu či partitury však předpokládá maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam. <ref>''Ottův slovník naučný.'' Praha, 1888.</ref>
+Při ručních zápisech se z důvodu úspory práce požívá systém různých zkratek a značek. Tento způsob však předpokládá zkušené a zběhlé uživatele partitury. Naprosto zkratkovým způsobem zápisu býval tzv. číslovaný bass tedy Basso Continuo kdy namísto plného vypisování doprovodných hlasů se zavedla v 18. století praxe číselných značek. Tento způsob zápisu notového partu či partitury však předpokládá maximální schopnost interpreta k improvizaci a schopnosti samostatné harmonie doprovodu. Soudobá partitura je však používána jako plně vypsaný kompletní záznam. <ref>''''Ottův slovník naučný.'' Devatenátý díl. Praha : J. Otto, 1894.S. 280. Dostupný z WWW: <.http://archive.org/stream/ottvslovnknauni37ottogoog#page/n320/mode/2up></ref>
 == Historické kořeny ==