Nářečí - Historie editací

175269: /* Znaky */

2012-12-18T17:04:39Z

Znaky

175269: /* Česká nářečí */

2012-12-17T22:17:23Z

Česká nářečí

175269 v 17. 12. 2012, 22:16

2012-12-17T22:16:45Z

175269: /* Znaky */

2012-12-17T21:49:48Z

Znaky

175269: /* Znaky */

2012-11-26T16:34:41Z

Znaky

175269: /* Definice */

2012-11-26T16:33:35Z

Definice

175269: /* Definice */

2012-11-26T16:25:46Z

Definice

175269: /* Definice */

2012-11-26T09:56:44Z

Definice

175269 v 26. 11. 2012, 09:48

2012-11-26T09:48:21Z

175269 v 26. 11. 2012, 09:46

2012-11-26T09:46:07Z

@@ Řádek 14: / Řádek 14: @@
 ==Znaky==
-''Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci''<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 109. ISBN 80-7106-484-X. </ref>, setkat se s ním však můžeme i v rámci děl krásné literatury - jedná se o prostředek stylizace autora. Má charakter nespisovného strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. ''tomu'', ''toho'' x morav. ''temu'', ''teho''). Obvyklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz ''peřina'' jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: ''duchna'', ''svrchnice'', ''devětnice'', ''poduška'','' velká peřina'').<ref>příklady převzaty z KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 93. ISBN 978-80-7106-980-5. </ref>
+"''Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci''"<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 109. ISBN 80-7106-484-X. </ref>, setkat se s ním však můžeme i v rámci děl krásné literatury - jedná se o prostředek stylizace autora. Má charakter nespisovného strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. ''tomu'', ''toho'' x morav. ''temu'', ''teho''). Obvyklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz ''peřina'' jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: ''duchna'', ''svrchnice'', ''devětnice'', ''poduška'','' velká peřina'').<ref>příklady převzaty z KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 93. ISBN 978-80-7106-980-5. </ref>
 Nářečí jsou výsledkem územní diferenciace daného národního jazyka. Vznikají (vznikaly) z důvodu izolovanosti od kulturních center, ze kterých se určité jazykové změny šíří směrem k periferiím. Protože některé změny se do okrajových oblastí nedostaly, jsou v jazyce buď uchovány archaické podoby jazyka, nebo dojde k lokální změně. Překážkami v šíření jazykových změn byly zejména přírodní celky (hory, řeky) a dřívější feudální uspořádání společnosti, které bránilo lidem být v kontaktu se sousedními kraji. Nářeční rozdíly se postupem času stírají pod vlivem moderních technologií, [[masmédium|masových medií]], prohlubující urbanizace a častému a rychlému pohybu obyvatel. Nářečí jsou často nahrazována rozšířenějšími jazykovými celky (kupř. v českém prostředí obecnou češtinou).

@@ Řádek 25: / Řádek 25: @@
 ==Česká nářečí==
-Ač existuje mnohem více atributů, na základě kterých lze jednotlivá česká nářečí od sebe odlišit, uváděny jsou pouze tyto znaky základní:<ref>rozdělení převzato z BĚLIČ, Jaromír. ''Nástin české dialektologie''. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. s. 11. </ref>
+Ač existuje mnohem více atributů, na základě kterých lze jednotlivá česká nářečí od sebe odlišit, uváděny jsou pouze tyto znaky základní:<ref>rozdělení s příklady převzato z BĚLIČ, Jaromír. ''Nástin české dialektologie''. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. s. 11. </ref>
 * '''Nářečí česká v užším smyslu''' – zaujímají celé Čechy a pomezní jihozápadní část Moravy. Nejvýraznějším znakem je rozšíření diftongu ''ej'' proti spisovnému ''ý'' (řídce ''í'') po téměř celé oblasti (např. ''starej bejk'', ''sejtko'') a dvojhláska ''ou'' ve shodě se spisovným jazykem (např. ''houser'', ''nesou'').

@@ Řádek 14: / Řádek 14: @@
 ==Znaky==
-''Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci''<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 109. ISBN 80-7106-484-X. </ref>, setkat se s ním však můžeme i v rámci děl krásné literatury - jedná se o prostředek stylizace autora. Má charakter nespisovného strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. ''tomu'', ''toho'' x morav. ''temu'', ''teho''). Obvyklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz ''peřina'' jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: ''duchna'', ''svrchnice'', ''devětnice'', ''poduška'','' velká peřina'').<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 93. ISBN 978-80-7106-980-5. </ref>
+''Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci''<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 109. ISBN 80-7106-484-X. </ref>, setkat se s ním však můžeme i v rámci děl krásné literatury - jedná se o prostředek stylizace autora. Má charakter nespisovného strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. ''tomu'', ''toho'' x morav. ''temu'', ''teho''). Obvyklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz ''peřina'' jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: ''duchna'', ''svrchnice'', ''devětnice'', ''poduška'','' velká peřina'').<ref>příklady převzaty z KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 93. ISBN 978-80-7106-980-5. </ref>
 Nářečí jsou výsledkem územní diferenciace daného národního jazyka. Vznikají (vznikaly) z důvodu izolovanosti od kulturních center, ze kterých se určité jazykové změny šíří směrem k periferiím. Protože některé změny se do okrajových oblastí nedostaly, jsou v jazyce buď uchovány archaické podoby jazyka, nebo dojde k lokální změně. Překážkami v šíření jazykových změn byly zejména přírodní celky (hory, řeky) a dřívější feudální uspořádání společnosti, které bránilo lidem být v kontaktu se sousedními kraji. Nářeční rozdíly se postupem času stírají pod vlivem moderních technologií, [[masmédium|masových medií]], prohlubující urbanizace a častému a rychlému pohybu obyvatel. Nářečí jsou často nahrazována rozšířenějšími jazykovými celky (kupř. v českém prostředí obecnou češtinou).
@@ Řádek 25: / Řádek 25: @@
 ==Česká nářečí==
-Ač existuje mnohem více atributů, na základě kterých lze jednotlivá česká nářečí od sebe odlišit, uváděny jsou pouze tyto znaky základní:<ref>BĚLIČ, Jaromír. ''Nástin české dialektologie''. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. s. 11. </ref>
+Ač existuje mnohem více atributů, na základě kterých lze jednotlivá česká nářečí od sebe odlišit, uváděny jsou pouze tyto znaky základní:<ref>rozdělení převzato z BĚLIČ, Jaromír. ''Nástin české dialektologie''. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. s. 11. </ref>
 * '''Nářečí česká v užším smyslu''' – zaujímají celé Čechy a pomezní jihozápadní část Moravy. Nejvýraznějším znakem je rozšíření diftongu ''ej'' proti spisovnému ''ý'' (řídce ''í'') po téměř celé oblasti (např. ''starej bejk'', ''sejtko'') a dvojhláska ''ou'' ve shodě se spisovným jazykem (např. ''houser'', ''nesou'').

@@ Řádek 14: / Řádek 14: @@
 ==Znaky==
-Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 109. ISBN 80-7106-484-X. </ref>, setkat se s ním však můžeme i v rámci děl krásné literatury - jedná se o prostředek stylizace autora. Má charakter nespisovného strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. ''tomu'', ''toho'' x morav. ''temu'', ''teho''). Obvyklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz ''peřina'' jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: ''duchna'', ''svrchnice'', ''devětnice'', ''poduška'','' velká peřina'').<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 93. ISBN 978-80-7106-980-5. </ref>
+''Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci''<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 109. ISBN 80-7106-484-X. </ref>, setkat se s ním však můžeme i v rámci děl krásné literatury - jedná se o prostředek stylizace autora. Má charakter nespisovného strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. ''tomu'', ''toho'' x morav. ''temu'', ''teho''). Obvyklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz ''peřina'' jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: ''duchna'', ''svrchnice'', ''devětnice'', ''poduška'','' velká peřina'').<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 93. ISBN 978-80-7106-980-5. </ref>
 Nářečí jsou výsledkem územní diferenciace daného národního jazyka. Vznikají (vznikaly) z důvodu izolovanosti od kulturních center, ze kterých se určité jazykové změny šíří směrem k periferiím. Protože některé změny se do okrajových oblastí nedostaly, jsou v jazyce buď uchovány archaické podoby jazyka, nebo dojde k lokální změně. Překážkami v šíření jazykových změn byly zejména přírodní celky (hory, řeky) a dřívější feudální uspořádání společnosti, které bránilo lidem být v kontaktu se sousedními kraji. Nářeční rozdíly se postupem času stírají pod vlivem moderních technologií, [[masmédium|masových medií]], prohlubující urbanizace a častému a rychlému pohybu obyvatel. Nářečí jsou často nahrazována rozšířenějšími jazykovými celky (kupř. v českém prostředí obecnou češtinou).

← Starší verze		Verze z 26. 11. 2012, 16:34
Řádek 22:		Řádek 22:


−	Někdy bývá též na dialekt pohlíženo jako na fenomén sociální (nejen geografický), v takovém případě je možné ještě rozlišit '''slang''' (mluva zájmových skupin, např. studentů), '''argot''' (mluva společensky deklasovaných osob, např. narkomanů, zlodějů), '''profesní mluvu''' (mluva skupiny zaměstnanců či osob určitého povolání, např. ekonomů, zedníků, lékařů), což jsou útvary nestrukturní (rozdíly jsou dány odlišnostmi v lexiku a frazeologii).	+	Někdy bývá též na dialekt pohlíženo jako na fenomén sociální (nejen geografický), v takovém případě je možné ještě rozlišit '''slang''' (mluva zájmových skupin, např. studentů), '''argot''' (mluva společensky deklasovaných osob, např. narkomanů, zlodějů) a '''profesní mluvu''' (mluva skupiny zaměstnanců či osob určitého povolání, např. ekonomů, zedníků, lékařů), což jsou útvary nestrukturní (rozdíly jsou dány odlišnostmi v lexiku a frazeologii).

	==Česká nářečí==		==Česká nářečí==

@@ Řádek 13: / Řádek 13: @@
-==Definice==
+==Znaky==
 Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 109. ISBN 80-7106-484-X. </ref>, setkat se s ním však můžeme i v rámci děl krásné literatury - jedná se o prostředek stylizace autora. Má charakter nespisovného strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. ''tomu'', ''toho'' x morav. ''temu'', ''teho''). Obvyklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz ''peřina'' jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: ''duchna'', ''svrchnice'', ''devětnice'', ''poduška'','' velká peřina'').<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 93. ISBN 978-80-7106-980-5. </ref>
@@ Řádek 20: / Řádek 20: @@
 Z hlediska historického si rozmanitostí jazyka všímali již staří jazykovědci (u nás např. Hus, Blahoslav), moderní dialektologie se však formuje až s bádáním v oblasti historie, etnografie a folkloristiky v 19. století, přičemž prvními zprostředkovateli nářečí byli sběratelé ústní lidové slovesnosti. Postihnutí dialektů nebylo zkrátka do té doby považováno lingvisty za důležité.
 ==Česká nářečí==

@@ Řádek 14: / Řádek 14: @@
 ==Definice==
-Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci.<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 109. ISBN 80-7106-484-X. </ref> Má charakter strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. ''tomu'', ''toho'' x morav. ''temu'', ''teho''). Obyvklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz ''peřina'' jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: ''duchna'', ''svrchnice'', ''devětnice'', ''poduška'','' velká peřina'').<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 93. ISBN 978-80-7106-980-5. </ref>
+Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci.<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 109. ISBN 80-7106-484-X. </ref> Má charakter strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. ''tomu'', ''toho'' x morav. ''temu'', ''teho''). Obvyklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz ''peřina'' jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: ''duchna'', ''svrchnice'', ''devětnice'', ''poduška'','' velká peřina'').<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 93. ISBN 978-80-7106-980-5. </ref>
-Nářečí jsou výsledkem územní diferenciace daného národního jazyka. Vznikají (vznikaly) z důvodu izolovanosti od kulturních center, ze kterých se určité jazykové změny šíří směrem k periferiím. Protože některé změny se do okrajových oblastí nedostaly, jsou v jazyce buď uchovány archaické podoby jazyka, nebo dojde k lokální změně. Překážkami v šíření jazykových změn byly zejména přírodní celky (hory, řeky) a dřívější feudální uspořádání společnosti, které bránilo lidem být v konataktu se sousedními kraji. Nářeční rozdíly se postupem času stírají pod vlivem moderních technologií, [[masmédium|masových medií]], prohlubující urbanizace a častému a rychlému pohybu obyvatel. Nářečí jsou často nahrazována rozšířenějšími jazykovými celky (kupř. v českém prostředí obecnou češtinou).
+Nářečí jsou výsledkem územní diferenciace daného národního jazyka. Vznikají (vznikaly) z důvodu izolovanosti od kulturních center, ze kterých se určité jazykové změny šíří směrem k periferiím. Protože některé změny se do okrajových oblastí nedostaly, jsou v jazyce buď uchovány archaické podoby jazyka, nebo dojde k lokální změně. Překážkami v šíření jazykových změn byly zejména přírodní celky (hory, řeky) a dřívější feudální uspořádání společnosti, které bránilo lidem být v kontaktu se sousedními kraji. Nářeční rozdíly se postupem času stírají pod vlivem moderních technologií, [[masmédium|masových medií]], prohlubující urbanizace a častému a rychlému pohybu obyvatel. Nářečí jsou často nahrazována rozšířenějšími jazykovými celky (kupř. v českém prostředí obecnou češtinou).
 Zkoumáním dialektů se zabývá samostatná jazykovědná disciplína  - dialektologie. Ta často využívá poznatků a metod z jiných jazykových oborů ([[fonetika|fonetiky]], [[morfologie]], [[etymologie]] apod.) a nezřídka čerpá též i z jiných společenských věd ([[etnografie]], [[historiografie]], [[archeologie]] atd.).<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 110. ISBN 80-7106-484-X. </ref>
@@ Řádek 36: / Řádek 36: @@
-Každé z nářečí lze dále rozdělit na menší celky (např. ze středomoravského nářečí lze dále vydělit: '''centrální''' středomoravskou podskupinu, '''jižní''' středomoravskou podskupinu, '''západní okrajové úseky''' středomoravských nářečí, '''východní''' středomoravskou podskupinu)
+Každé z nářečí lze dále rozdělit na menší celky (např. ze středomoravského nářečí lze dále vydělit: '''centrální''' středomoravskou podskupinu, '''jižní''' středomoravskou podskupinu, '''západní okrajové úseky''' středomoravských nářečí, '''východní''' středomoravskou podskupinu).
 == Poznámky ==

@@ Řádek 16: / Řádek 16: @@
 Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci.<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 109. ISBN 80-7106-484-X. </ref> Má charakter strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. ''tomu'', ''toho'' x morav. ''temu'', ''teho''). Obyvklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz ''peřina'' jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: ''duchna'', ''svrchnice'', ''devětnice'', ''poduška'','' velká peřina'').<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 93. ISBN 978-80-7106-980-5. </ref>
-Nářečí jsou výsledkem územní diferenciace daného národního jazyka. Vznikají (vznikaly) z důvodu izolovanosti od kulturních center, ze kterých se určité jazykové změny šíří směrem k periferiím. Protože některé změny se do okrajových oblastí nedostaly, jsou v jazyce buď uchovány archaické podoby jazyka, nebo dojde k lokální změně. Překážkami v šíření jazykových změn byly zejména přírodní celky (hory, řeky) a dřívější feudální uspořádání společnosti, které bránilo lidem být v konataktu se sousedními kraji. Nářeční rozdíly se postupem času stírají pod vlivem moderních technologií, [[masmédium|masových medií]], prohlubující urbanizace a častému a rychlému pohybu obyvatel.
+Nářečí jsou výsledkem územní diferenciace daného národního jazyka. Vznikají (vznikaly) z důvodu izolovanosti od kulturních center, ze kterých se určité jazykové změny šíří směrem k periferiím. Protože některé změny se do okrajových oblastí nedostaly, jsou v jazyce buď uchovány archaické podoby jazyka, nebo dojde k lokální změně. Překážkami v šíření jazykových změn byly zejména přírodní celky (hory, řeky) a dřívější feudální uspořádání společnosti, které bránilo lidem být v konataktu se sousedními kraji. Nářeční rozdíly se postupem času stírají pod vlivem moderních technologií, [[masmédium|masových medií]], prohlubující urbanizace a častému a rychlému pohybu obyvatel. Nářečí jsou často nahrazována rozšířenějšími jazykovými celky (kupř. v českém prostředí obecnou češtinou).
 Zkoumáním dialektů se zabývá samostatná jazykovědná disciplína  - dialektologie. Ta často využívá poznatků a metod z jiných jazykových oborů ([[fonetika|fonetiky]], [[morfologie]], [[etymologie]] apod.) a nezřídka čerpá též i z jiných společenských věd ([[etnografie]], [[historiografie]], [[archeologie]] atd.).<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 110. ISBN 80-7106-484-X. </ref>
@@ Řádek 44: / Řádek 44: @@
 ==Použitá literatura==
 * BĚLIČ, Jaromír. ''Nástin české dialektologie''. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 463 s.
-* KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 604. ISBN 80-7106-484-X.
+* KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 80-7106-484-X.
 * LAMPRECHT, Arnošt. ''České nářeční texty''. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 425 s.