Zobrazení zdroje stránky Modelování čtenáře

==Modelování čtenáře v 50. letech 20. století v ČR==
'''Autor:''' Tereza Živná

'''Klíčová slova:''' lidová knihovna, formování čtenáře

'''Synonyma:''' --- 

'''Související pojmy:''' cenzura




===Změna poslání veřejných knihoven===

V padesátých letech došlo k radikální proměně chápání smyslu knihovnické práce. Knihovna, která dříve sloužila jako archiv a distribuční centrum vědění, se stala centrem, které mělo šířit komunistickou ideologii, převychovávat populaci a mobilizovat obyvatelstvo, aby se zapojilo do budování nového světa.
Změnil se i postoj ke kulturnímu dědictví, přistupovalo se k němu velice selektivně, proto jeho velká část byla odsouzena k likvidaci. Poté, co byl knihovní fond „očištěn“, se knihovníci soustředili na to, jaký typ literatury by měl být čtenářům předkládán, jak zajistit požadovaný způsob vnímání a jak dosáhnout toho, aby si „správné“ tituly vybíral čtenář podle svého samostatného rozhodnutí bez dohledu knihovníka.


===Vzorná lidová knihovna===

Novou knihovnickou práci měla podporovat soutěž Budujeme vzornou lidovou knihovnu (první ročník 1950), která umožňovala kontrolovat, zda fond knihovny neobsahuje nevhodné tituly a zda jsou správně uplatňovány nové výchovné metody [4, s. 98]. Komise posuzovaly, zda je v knižním fondu obsažena nejdůležitější politická literatura, beletrie a časopisy, jaká je otvírací doba knihovny, zda jsou knihy ve volném výběru, kde knihovna sídlí a jestli knihovník zastává roli socialistického buditele.


===Plánované čtenářství===

Na počátku padesátých let se kladl silný důraz na uvědomělé plánování četby tak, aby se čtenáři dostaly do rukou knihy, které byly předem pečlivě vybrány. Nejdříve měla čtenáři otevřít cestu k pochopení daného problému beletrie, přes níž mohl postoupit k politickým spisům a propagandistickým brožurám. Teprve po poznání širšího ideologicko-politického kontextu, mohl čtenář přistoupit k specializovaným odborným textům.
Cílem plánované četby bylo, aby čtenářské publikum bylo jednotné, aby všichni čtenáři četli stejné knihy. Z tohoto důvodu vycházelo mnoho seznamů vhodné četby pro určité téma nebo dané období (většinou byla doporučována díla ruských a českých autorů). Průkopníkem myšlenky plánovaného čtenářství byl knihovník Jaroslav Frey, který vedl pravidelnou rubriku o doporučované četbě v časopise Čtenář a vydal i několik knih o vhodné četbě beletristické i odborné [4, s. 100–101].


===Metoda správného čtení===

Po sestavení soupisů vhodné literatury se metodikové zaměřili i na kvalitu četby, tedy na to, co si má čtenář při procesu čtení osvojit. Na stránkách knihovnických časopisů vycházely detailní metodické návody, jak pracovat s konkrétním titulem, o jakých tématech  vést debatu se čtenářem a co se dá z knihy politicky využít. Knihovník z určitého díla nabízel nejprve scény s dobrodružnými a milostnými prvky, což mělo čtenáři ukázat cestu ke knize, v dalším rozhovoru se čtenářem měl knihovník obrátit jeho pozornost k „podstatnějším“ tématům díla a vést čtenáře k tomu, aby knihu četl „správně“. Vyvrcholením debaty o knize bylo probírání aktuálních politických otázek. Podstatou rozboru knihy tedy bylo naučit čtenáře, jak skrze příběh nahlédnout ideovou závažnost díla. Řízené čtení bylo cestou ke sjednocení čtenářského publika, které mělo číst stejné texty a stejně je i chápat.


===Volný výběr jako asistovaná a kontrolovaná volba===

Již od 1945 usiloval o povinné zavedení volného výběru ve všech knihovnách Jaroslav Frey, po roce 1948 se původní myšlenka o zpřístupnění co největšího počtu knih proměnila. Do volného výběru se měly umisťovat knihy ideově důležité, tedy socialistická beletrie, budovatelská díla, aktuální četba a sociálně politická literatura. Ostatní méně vhodná díla byla odsunuta do skladu, odkud si je čtenář mohl vyžádat, knihovník přitom rozhodoval, zda je čtenář pro požadovanou knihu dostatečně způsobilý [4, s. 121–123]. Knihovník tedy už neměl být pouze ochráncem fondu, ale měl se čtenářem rozmlouvat a tím ovlivňovat jeho volbu knih. Volný výběr se stal velice účinnou agitační metodou práce se čtenářem, která názorně přesvědčovala čtenářstvo o hodnotě nabízených knih.


===Katalog jako ideologická zbraň===

Další důležitou ideologickou zbraní, která mohla ovlivnit čtenářovu volbu knih, byl čtenářský katalog. Ten neměl sloužit k pouhé registraci knih ve fondu knihovny (být případným průvodcem po literatuře škodlivé), ale měl být knihovníkovi pomocníkem při výchově čtenáře. Měl propagovat knihy, které by čtenáře vychovávaly ke komunismu, proto musel být řádně „očištěn“. Lístky v jmenném katalogu měly být obohaceny o doplňující informace (např. získání státní ceny) a o anotace, které vyzdvihovaly hodnoty díla. Zvyšovalo se i množství odkazových lístků na propagované autory a knihy, čímž byla zvyšována pravděpodobnost, že čtenář při prohlížení katalogu narazí na preferovanou knihu [4, s. 125–126]. V předmětovém katalogu měla zůstat jen ta „nejhodnotnější“ díla uvědomělých autorů a ta měla být v rámci pojmu řazena podle ideové spolehlivosti.



===Použitá literatura===

1	BAUER, Michal. ''Ideologie a paměť. Literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20. století.'' 1. vyd. Jinočany: H&H, 2003. 359 s. ISBN 80-7319-028-1.

2	BAUER, Michal. Fučíkův odznak. In: ''Tvar'' 1997, roč. 8, č. 6, s. 6-7. ISSN 0862-657X.

3 	ŠÁMAL, Petr. Knihovníci v boji o „nového člověka“: snahy o řízení četby v literární kultuře 50. let In: ''Čtenář'' 2008, roč. 60, č. 7/8, s. 253-258. ISSN 0011-2321.

4	ŠÁMAL, Petr. ''Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století.'' 1. vyd. Praha: Academia, 2009. 613 s. ISBN 978-80-200-1709-3.