Společnost vědění / Učící se společnost

Z WikiKnihovna

Tučný textStránka k předmětu VIKBA29 - Učící se společnost a role knihovníka v ní.



Co jsme se naučili o tématu?

Pro začátek malé navnadění k tématu: The Learning Society


Pojmy společnost vědění a učící se společnost



Společnost vědění/učící se společnost je jedním z mnoha označení pro dnešní společnost či společnost právě nastupující. Všechny snahy o pojmenování dnešní společnosti mají vystihnout její charakteristický znak a vymezit ji vůči společnostem minulým. Charakteristickým znakem společnosti vědění či společnosti učící se je tedy znalost, vědění, vzdělávání …

Alternativní názvy k termínu společnost vědění, učící se společnost jsou například vzdělanostní společnost, znalostní společnost, společnost poznání. V angličtině pak knowledge society a learning society. Tyto termíny jsou velmi často používány a zároveň jsou poměrně nejednoznačnými. Někteří autoři je chápou jako různé označení pro totéž, jiní pod jednotlivými názvy charakterizují rozdílné, byť příbuzné koncepty (Veselý, Kelemen). Tuto skutečnost je třeba brát na vědomí při studiu odborné literatury na toto téma.

Termíny společnost vědění, učící se společnost jsou požívány zejména v kontextu sociologickém a kontextu pedagogickém. V pedagogickém kontextu a rovněž ve veřejné politice je používán spíše termín učící se společnost. Takováto společnost je chápána jako vize. Cílový stav, ke kterému je třeba dospět, např. skrze různé vzdělávací programy a politické strategie. V kontextu sociologickém je používán spíše termín společnost vědění. Jde o označení teoretického rámce, ve kterém je dnešní společnost zkoumána a studována (více viz Veselý).


Základními předpoklady společnosti vědění pak jsou:

  • schopnost orientovat se v informačních zdrojích
  • schopnost vyhledat a interpretovat informace, správně je zasadit do kontextu
  • schopnost informace tvořivě zpracovat a vytvořit z nich znalosti, poznatky
  • vzdělávání by mělo být celoživotním a celospolečenským procesem.
Bell im Hunsrück.jpg


Předchůdchozí teorie konceptu společnosti vědění a hlavní znaky



Post-industriální společnostje popisována především v práci Daniela Bella. Podle Bella prochází svět druhou modernizační transformací, která je charakteristická rozvojem služeb a teoretického vědění. Hlavním nakem této společnosti je, že výroba přestává být dominující činností pracovní síly a je stále více nahrazována zaměstnáními ve službách. Odlišným aspektem těchto povolání je, že vyžadují spíše symbolické než manuální schopnosti, a tedy také znalosti místo fyzické síly.

Podle Bella bude vědění zaručovat úspěch a moc tak, jako to v industriální společnosti zaručovalo vlastnictví kapitálu. Půjde ovšem o specifický typ vědění – vědění teoretické, tj. abstraktní a do značné míry kodifikované. K základním objevům a inovacím dnes již nedochází náhodou, jako tomu bylo dříve, ale pouze na základě rozsáhlých teoretických znalostí. Vědění je osou, o niž se opírají nové technologie a ekonomický rozvoj. Dříve byla továrna jako místo produkce ztělesněním industriální společnosti Dnes jsou univerzity klíčovou institucí, jako hlavní místo tvorby teoretického vědění

Termín postindustriální společnosti začal být koncem 70. let vytlačován teorií informační společnosti V informační společnosti určují charakter sociální struktury informační technologie a informace se stávají klíčovým zdrojem, na němž tyto společnosti závisí. Ti, kteří k nim mají přístup a umějí s nimi zacházet se stávají novou elitou. Tofflerovi dokonce hovoří o „supersymbolické ekonomice“, kde stále více práce spočívá v v duševní práci – a kde miliony lidí „nedělají nic jiného, než že uvádějí do pohybu informace nebo generují více informací“


Informace má podobu strukturovaných a formátovaných dat, která zůstávají pasivní do té doby, než jsou užita těmi, kteří mají vědění k jejich interpretaci. Rozdíl je také ve způsobu předávání. Zatímco náklady na přenos informace se díky ICT blíží nule, reprodukce vědění je mnohem složitější a nákladnější proces, protože kognitivní schopnosti není jednoduché vyjádřit a předat druhým. Z tohoto důvodu také koncepty společnosti vědění věnují mnohem větší pozornost lidem než technologiím a většinou obsahují výraznou lidskou dimenzi. Neukazují odlidštěnou, technokratickou společnost, řízenou umělou inteligencí, ale společnost, která zakládá svůj rozvoj na lidských zdrojích, na lidském potenciálu. Člověk zde není objektem, nýbrž subjektem jednání.


Vznik konceptu společnosti vědění

Za zakladatele konceptu společnosti vědění je považován Peter Drucker, který tohoto pojmu užil jako první v práci The Age of Discontinuity [1969], a rozvinul v mnoha pozdějších pracích. Teprve v 90.letech však vznikly práce, které se pokusily koncept společnosti vědění vymezit komplexně. V tomto ohledu byla jedinečným příspěvkem práce Nica Stehra Knowledge Societies. Podle Willkeho je pro společnost vědění typické, že všechny funkční oblasti dnešní společnosti jsou závislé na vědění: „Vědění neprodukuje a neužívá pouze vědecký systém, ale téměř všechny funkční systémy společnosti vytvářejí a využívají vědění pro svou reprodukci. Na určité vědění jsou odkázány i hospodářský, právní a zdravotní systém, aby mohly fungovat.“


Hlavní znaky společnosti vědění:

1. Technologické změny: Pro společnost vědění je typické vytváření infrastruktur druhého řádu – informačních a komunikačních technologií, které se od infrastruktur prvního řádu (silniční, železniční a telefonní sítě) odlišují tím, že umožňují mnohem rychlejší, rozsáhlejší, levnější a efektivnější globální výměnu informací a vědění. Na rozdíl od industriální společnosti se tak prostor a čas stávají irelevantním omezením produkce. Dochází k významnému usnadnění produkce a rozšiřování nových poznatků.


2. Změny v ekonomické struktuře: Vzrůstá procento výrobků, které jsou relativně nenáročné na suroviny, ale vyžadují rozsáhlé „know-how“. U moderních produktů se cena výrobků čím dál více odvíjí nikoli od ceny surovin a práce, ale od vědění, které bylo k výrobě zapotřebí. Hlavním důvodem je přesun z materiálního zboží na nehmotné – zvyšuje se „vědomostní obsah“ na úkor surovin a energie. Ještě výraznější je to ve službách. U doktora či právníka platíme právě za jejich vědění.


3. Proměny profesní struktury a trhu práce: Technický vývoj umožňuje zvyšování produktivity práce, to vede ke snižování poptávky po pracovní síle, a to především v zemědělství a průmyslu. Práce v průmyslu vyžaduje na pracovnících čím dál vyšší kvalifikaci a má jinou povahu, než měla v době moderní. Tehdy byla založena především na zkušenostech a znalosti řemesla, zatímco dnes vyžaduje rozsáhlé systematické vědění a nelze si vystačit s praktickou zkušeností.

Stále se zvyšuje počet profesí s vysokou složitostí práce. V této souvislosti se hovoří o tzv. vědomostních pracovnících. Čím vyspělejší země, tím vyšší zastoupení této skupiny pracovníků má. Z vědomostních pracovníků nejvíce roste poptávka po profesi tzv. vědomostních technologů. To jsou lidé, kteří sice do značné míry vykonávají manuální práce, vyžadující ovšem rozsáhlé teoretické znalosti, které lze získat jen formálním vzděláváním, nikoli pouhým vyučením. Jsou to například počítačoví technici, zdravotní sestry, laboranti či fyzioterapeutové.

Tyto změny se následně projevují i ve změnách sociálních. Stírají se rozdíly mezi třídami a vrstvami, které spočívaly na kapitálu, a stále více se objevují rozdíly, které spočívají ve vzdělání a kvalifikaci.


Diferenciaciace sociální struktury

Podle Wilkeho se sociální sturktura společnosti bude diferenciovat do těchto 3 skupin:

  • Horní segment – tvoří asi 20% obyvatelstva, opravdoví pracovníci společnosti vědění, kteří jsou globálně mobilní, bude po nich všeobecná poptávka a nebudou mít žádný problém s nalezením zaměstnání.
  • Prostřední segment - tvoří 60% pracovníků, kteří budou vysoce profesionalizováni, budou však nuceni se neustále vzdělávat, bude také podléhat rychlým změnám v požadavcích na kvalifikace, takže se může stát, že celé skupiny lidí se kvůli změně technologie propadnou do spodního segmentu.
  • Spodní segment - bude tvořit 20% obyvatelstva, které se se společností vědění nikdy nesrovná a zůstane odkázáno na sociální pomoc.


Kritika společnosti vědění



Liessmann, K. P. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění.

Konrad Paul Lissmann je rakouský filozof a profesor na vídeňské univerzitě. V roce 2008 vyšla jeho kniha Teorie nevzdělanosti. Kritizuje dnešní společnost vědění a zpochybňuje, zda vůbec žijeme v takové společnosti.

Říká, že žijeme ve společnosti vědění, kde se vědění stalo tím nejdůležitějším zdrojem Evropy. Kdo investuje do vzdělání, investuje do budoucnosti. Ten, kdo ví všechno, dosáhne uznání, dobrého postavení atd. - „vzdělaný“ člověk musí vědět všechno, ale problém je, že nikdo nedokáže vědět všechno. Liessmann si klade otázku, co musí člověk tedy všechno vědět, aby dosáhl nějaké ideje vzdělanosti?

Podle něj, pokud lidé mají nějaké vědění, musí se to projevit na společnosti, ve které žijeme - měla by být lepší. Ale bohužel není.

„Společnost vědění není nijak chytrá společnost! - omyly a chyby, které se v jejím rámci ději, krátkozrakost a agresivita, které ji ovládají, nejsou o nic menší než v jiných společnostech, a je velmi sporné, zda je alespoň všeobecný stav vzdělání vyšší.“

Jak vidíme z citátu, Liessmann pochybuje o celkové úrovni vzdělání.

„Patří k paradoxům společnosti vědění, že nemůže dosáhnout cíle veškerého poznání, tedy pravdy nebo přinejmenším závazného pochopení. V této společnosti se už nikdo neučí proto, aby něco věděl, nýbrž jen kvůli učení samotnému. Neboť veškeré vědění, jak zní krédo právě společnosti vědění, rychle zastarává a ztrácí hodnotu.“

Dále autor říká, že žijeme v informační společnosti, která je založena na informaci. Z informace pochází vědění, ale neděje se to automaticky. Autor považuje za problém informační odpad - nadbytek zbytečných informací kolem nás. Naše společnost je spíše dezinformační společnost - v tom případě se nedá očekávat velké množství nabytého vědění.

Zaznívají tedy otázky: Kolik kvalitních informací máme vůbec k dispozici? A kolik se jich u každého z nás promění na vědění? To stojí myšlenkové úsilí a lidé tomu až tolik úsilí nevěnují.

Liessmann kritizuje také ideu celoživotního vzdělávání. Stále slyšíme kolem nás, že každý se má učit, je to nutnost (přesně řečeno tlakem vynucené), ale nikdo přesně neví, co se má učit a proč. Princip učit se celý život platí už od počátku novověku a není žádným znakem současnosti.

Tato společnost je podle něj v podstatě nevzdělaná – „není jen intelektuálním deficitem, nedostatečnou informovaností, nýbrž rezignace na snahu vůbec něco chápat“. Lidé toho mohou vědět hodně, ale nechtějí přemýšlet a chápat. A z pochopení přece vzniká vědění a odtud se odvíjí vzdělanost společnosti.

Dále autor vyjadřuje svůj názor na to, jak je vědění v této společnosti skutečně vnímáno. Společnosti vědění nejde o pravdu nebo o vzdělání. Vědění se stává pouze surovinou-informací, se kterou se obchoduje, předmětem podnikání.

„Vědění se místo integrální součásti procesu výchovy člověka stává prostředkem boje o trhy a průmyslové šance v budoucnosti.“ „Nyní se data vnímají jako suroviny, informace jako data upravená pro nějaký systém nebo podnikání... Místo o poznání jde o best practice.“

Vědění se stalo také částečně oblastí zábavního průmyslu. Důležité je podat něco zajímavého, nějaké ohromující znalosti (můžeme to vidět např. ve vědomostních soutěžích).

Vědění se podle Liessmanna nebere vážně, nejde o pochopení skutečné myšlenky, hodnotí se pouze podle vnějších hledisek. Stále se o něm mluví, propaguje se v celé společnosti, ve vzdělání, ekonomice, zábavním průmyslu, ale přitom je v tom prázdnota, jsou to jen rétorické fráze. Jde o ekonomické zájmy.

Téměř na závěr autor říká: „Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze. Upsala se tak nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoliv sumu vědění.“


Zpráva mezinárodní komise UNESCO ,,Vzdělávání pro 21.století"



Tato zpráva je chartou vzdělávací politiky pro 21.století, 1.pokus o formulaci uceleného celosvětového konceptu vzdělávání zaměřeného do budoucnosti Globalizace zasahuje všechny oblasti lidského života (život.prostředí, kultura, ekonomika,...), proto nutné formulovat všeobecně platné principy vzdělávání. Vzdělání pomůže řešit globální problémy (př. technologie nahrazující lidskou pracovní sílu, znečišťování, skleníkový efekt, skládky), proto je nutná mezinárodní spolupráce. èpomoc rozvojovým zemím, které nemají na vzděl. dostatek prostředků èpodpořit vznik partnerství mezi mezinár.institucemi, zabývajícími se vzděl. èpodpořit sběr dat na mezinárod.úrovni a vzdělávání žen a dívek èspolupráce a studijní výměny mezi zeměmi

Vzdělávání hraje klíčovou roli v individuálním i společenském rozvoji. Mělo by lidi naučit vybírat z obrovských kvant informací ty kvalitní a dávat si je do souvislostí. Měli bychom směřovat k vícerozměrnému vzděl. přesahující to tradiční. Už od konce 2.světové války UNESCO zprostředkovávalo mezinárodní kontakty, konzultace, odborné a technické služby v oblasti vzdělávání a školství. Přispělo tak a stále přispívá rozvoji vzděl. systémů. Bývalé Československo bylo zakládající členskou zemí UNESCO a od začátku se aktivně podílelo na jeho činnosti. V období komunismu pro nás právě UNESCO představovalo jediné oficiální spojení se školstvím, vědou a kulturou vyspělých Z-zemí. Díky tomu si českoslov. pedagog.veřejnost uvědomila možnosti nezkreslené výchovy - demokratizace přístupu ke vzdělání. (,,Princip rovných vzdělávacích příležitostí je základním stavebním kamenem systému lidských práv. Jeho reálné dodržování je však v řadě zemí z ekonomických či sociálních příčin diametrálně odlišné od papírové představy mezinárodních institucí. V řadě mimoevropských zemí je však v důsledku špatné ekonomické situace dětská práce velmi rozšířena. Příjem rodičů nepokrývá náklady celé rodiny, a tak i když posílat děti do školy pro ně neznamená výdaje navíc, bere jim část příjmů. Rozšířením a inovacemi ICT byla podpořena demokratizace vzdělání.“] Roku 1993 byla zřízena Mezinárodní komise ,,Vzdělávání pro 21.století“ (předseda Jacques Delors), aby se vzdělávání přizpůsobilo požadavkům globální společnosti 21.století. Vzdělávání je zde myšleno v nejširším možném rozsahu – od předškolního po vysokoškolské a další. Uskutečňuje se formálně ve školách i neformálně díky médiím, vzděl.programům, samostudiu, zdokonalování se v rámci výkonu povolání, účasti na veřej.životě a zájmových činnostech probíhajících více méně spontánně. Je to proces poznávání nejen díky školám, ale i sociálnímu prostředí (rodina, práce), ve kterém žijeme. Největší problém pro Komisi – extrémní rozmanitost ve vzdělávání. Avšak základní aspekty všech vzděláv.politik jsou podobné. Proto vybráno 6 okruhů, které to umožnily řešit – vzděl. a kultura, vzděl. a občanství, vzděl. a sociál.soudržnost, vzděl., práce a zaměstnání, vzděl. a rozvoj, vzděl., výzkum a věda + 3 průřezová témata, vztahující se bezprostředně k fungování vzděl.systémů – komunikač.technologie, učitelé a výuka, financování a řízení.


Principy vzdělávání 21. století

  • 1. vzděl. je základní právo člověka, mělo by být dostupné v průběhu celého života každého jedince (rovnost v přístupu ke vzdělání)
  • 2. vzděl. má sloužit společnosti jako nástroj tvorby, pokroku a šíření poznání a vědy, umožňuje jejich dostupnost
  • 3. tři cíle jakékoli vzděl.politiky: spravedlnost, funkčnost, co největší kvalita
  • 4. k reformě vzděl. dochází na základě předchozí kritické analýzy posouzení současného stavu (reforma je vždy výsledek déletrvajícího procesu na níž se podílí místní komunita, učitelé, veřejní činitelé a mezinárodní společenství) – mělo by se upustit od tradičního vzděl., brát zřetel na rozdíly a individualitu jedinců a umožnit tak rozvoj člověka jako individuality, abychom využili veškerého potenciálu každého jedince
  • 5. společné prvky všech vzděl. systémů, na kterých se shodlo OSN a mezinárod.společenství – lidská práva, tolerance k názorové rozmanitosti, demokracie, odpovědnost (vzděl. k občanství a demokracii), univerzálnost, úsilí o mír, kulturní identita, zachování život.prostředí, vzájemné sdílení výsledků poznání,zmírnění chudoby, uchování zdraví...
  • 6. za vzděl. je odpovědná celá společnost, zvláště pak instituce a jejich členové, lidé by měli být aktivní nikoli jen pasivní příjemci vzdělání


Vize vzdělávání pro 21.století vychází z naděje na lepší svět, ve kterém vzdělání pomůže překlenout rozdíly mezi lidmi a podpoří jejich vzájemnou spolupráci. Ve vzděl. by mělo dojít k propojení soutěže, která motivuje, spolupráce, která posiluje a solidarity, která sjednocuje. Nejdůležitější výzva do budoucna je strategie trvale udržitelného rozvoje – udržet v harmonii hospodářský a sociální rozvoj spolu se zachováním životního prostředí. Rozvoj vzdělávání dospělých (kurzy, rekvalifikace, studování při práci) je celosvětový trend, mohlo by zapříčinit rozvoj celoživotního vzdělávání. Musíme si dát pozor na globalizaci kultury, abychom neztratili svou vlastní, člověk by s měl stát světoobčanem a zároveň patriotem. Vzdělávací systémy musí reagovat na potřeby hospodářského a sociálního rozvoje. Spolupráce kulturních institucí (muzea, knihovny) se vzdělávacími institucemi. Stávají se důležitými vzdělávacími centry. Školství by mělo omezit studijní neúspěšnost (např. dětí ze znevýhodněných soc.vrstev), která může ovlivnit člověka na celý život.


4.pilíře vzdělávání:

  • 1. Učit se poznávat – kladen důraz na všeobecné vzdělání, což vyvolá zájem o celoživotní vzdělávání (to by mělo v člověku probudit formální vzdělávání); člověk se učí učit – rozvíjí paměť, koncentraci a myšlení
  • 2. Učit se jednat – abychom získali schopnost tvořivě řešit nepředvídatelné situace a spolupracovat v týmu
  • 3. Učit se žít společně s ostatními – snažit se pochopit a respektovat historii, tradice a duchovní hodnoty druhých, abychom tak předcházeli konfliktům, uskutečňovali projekty k dosažení společných cílů (vícerozměrné vzdělávání)
  • 4. Učit se být – základní proces utváření vlastní osobnosti, směřuje k všestrannému rozvoji jedince, každý potřebuje být samostatný a mít smysl pro osobní odpovědnost za dosažení společných cílů; v dnešní ,,informační společnosti“ by vzděl. mělo každému umožnit získávat, třídit, upravovat, zpracovávat a využívat info


Zlepšení kvality vzdělání závisí v prvé řadě na zlepšování vzdělání, společenského postavení, motivace a pracovních podmínek učitelů. Mění se vztah učitele a žáka, učitel by měl žáka spíš vést, než formovat. Místo poskytování info by měl být schopen pomáhat žákům hledat a organizovat znalosti, pracovat s nimi, rozvíjet schopnosti žáka. Stejně jako většina profesí, učitelé musí své znalosti a techniky neustále vylepšovat a aktualizovat. Úloha politiky v rozhodování o vzděl.systému – musí zaujmout stanovisko dlouhodobého výhledu do budoucnosti a zaručit tak stabilitu systému (díky shodě vlády s širokou veřejností ohledně významu vzděl. a jeho úlohy ve společnosti) a jeho schopnost se reformovat.


Bílá kniha terciárního vzdělávání v ČR



Terciární vzdělávání

Veškeré standardní vzdělávání po získání maturitní zkoušky (na vyšších odborných a vysokých školách)


Vzdělání:

  • v důsledku civilizačních a kulturních proměn nezbytným předpokladem, doplňkem či součástí pracovních činností i volného času dospělé populace
  • jedno ze základních lidských práv poskytovaných všem lidským bytostem bez rozdílu a vyhlašuje je za nezcizitelnou a univerzální lidskou hodnotu
  • transformace společnosti v učící se společnost – snaha o dosahování co nejvyšší úrovně vzdělání v průběhu celého života = celoživotní vzdělávání

Vzdělávání se nevztahuje jen k vědění a poznávání, tedy k rozvíjení rozumových schopností, ale i k osvojování sociálních dovedností, duchovních, morálních a estetických hodnot a žádoucích vztahů k ostatním lidem i ke společnosti jako celku, k emocionálnímu a volnímu rozvoji, v neposlední řadě pak ke schopnosti uplatnit se v měnících se podmínkách zaměstnanosti a tím i trhu práce


Vzdělávací soustava se zaměřuje na tyto cíle:

  • Rozvoj lidské individuality - fyzické a psychické zdraví, kultivace a podpora seberealizace, kognitivní, psychomotorický a afektivní rozvoj člověka
  • Zprostředkování historicky vzniklé kultury společnosti
  • Ochraně životního prostředí ve smyslu zajištění udržitelného rozvoje společnosti
  • Posilování soudržnosti společnosti - zajištěním rovného přístupu ke vzdělávání, výchovy k lidským právům a multikulturalitě
  • Podpora demokracie a občanské společnosti - mediální výchova
  • Výchova k partnerství, spolupráci a solidaritě v evropské i globalizující se společnosti
  • Zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky a prosperity společnosti
  • Zvyšování zaměstnatelnosti


Celoživotní učení pro všechny

Všechny možnosti učení jsou chápány jako jediný celek, který dovoluje rozmanité a četné přechody mezi vzděláváním a zaměstnáním a který umožňuje získat stejnou kvalifikaci a kompetence různými cestami a v průběhu celého aktivního života člověka. Zásadní je vytvářet nástroje a motivaci, aby žák sám usiloval o dosažení co nejvyšší úrovně znalostí a dovedností Hlavní úkoly:

1. vytvoření nezbytné základny pro celoživotní učení

2. vytvoření promyšlených vazeb mezi učením a prací

3. nové vymezení úlohy a odpovědnosti všech partnerů

4. vytvářet stimuly pro investování do lidského kapitálu


Bílá kniha terciárního vzdělání

Přijatá v roce 2009, představuje návrh komplexní reformy systému terciárného vzdělávání v České republice, snaží se ukázat směr, kterým by se české vysoké školství mělo rozvíjet v následujících 15-20 letech. Předložením Bílé knihy terciárního vzdělávání se plní cíle vlády stanoveném v jejím Programovém prohlášení ve smyslu vytvoření podmínek pro větší zpřístupnění vysokoškolského vzdělávání a pro rozšíření nabídky studijních oborů, dále ve snížení sociální bariéry v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Mezi nejvýznamnější změny, která by reforma měla přinést patří:

  • změny v samotném řízení institucí terciárního vzdělávání
  • diferenciace škol na profesní, doktorandské a výzkumné ústavy
  • zavedení školného a s tím související studentské půjčky a granty


V Bílé knize je obsažena SWOT analýza současného stavu terciárního vzdělávání v ČR. Za nejdůležitější body považuji:

Silné stránky:

  • Propojování vzdělávací a výzkumné a vývoje činnosti
  • Vysoká prestiž akademických pracovníků
  • Vysoká ekonomická návratnost VŠ vzdělání
  • Příznivé pokrytí ČR institucemi terciárního vzdělávání


Slabé stránky:

  • Vysoká míra neukončování studia (technické obory)
  • Nesoulad mezi volbou uchazečů o studium a poptávkou po absolventech na trhu práce
  • Nízká ekonomická zainteresovanost VŠ na kvalitě poskytovaného vzdělání
  • Absence standardizovaného informačního systému o vysokých školách a systém evaluace VŠ


Příležitosti:

  • Snížení nerovností k přístupu VŠ vzdělání
  • Možnost transformace vyšších odborných škol do systému vysokoškolského vzdělání
  • Zavedení krátkých, prakticky orientovaných studijních programů
  • Počet studentů vyššího věku a jim přizpůsobená výuka


Hrozby:

  • Ztráta konkurenceschopnosti terciárního vzdělávání s dopady na konkurenceschopnost ekonomiky
  • Přetrvávající institucionální rivalita mezi vysokými školami
  • Nedostatek veřejných prostředků jako důsledek rozpočtových omezení a jiných politických priorit
  • Absence financí na založení průběžně financovaného systému půjček a odložení školného


Objevuje se ale i kritika Bílé knihy terciárního vzdělávání z řad Akademických senátů ČVUT, Masarykovy univerzity, Vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze, Iniciativy pro vzdělanost, Unie zaměstnavatelských svazů i Akademie věd ČR. Více dostupné z: Bílá kniha terciárního vzdělávání: díl 2 „Bílá hrozba“


Znalostní management


Znalostní management je poměrně oblíbený a často užívaný pojem v oblasti řízení organizací. Současný znalostní management vychází z:

  • managementu informačního (jehož úkolem bylo nejdříve zabezpečení a chránění informací v organizaci, později také způsoby, jak tyto informace distribuovat)
  • konceptu „Učící se organizace“


Koncept „Učící se organizace“

Na organizace je vyvíjen neustálý tlak kvůli ekonomickým, společenským a technologickým změnám. Aby tomuto tlaku byly schopné odolat, musí být schopné neustále se přizpůsobovat. Právě tento tlak, který je na organizace vyvíjen, je jednou z příčin vytváření učících se organizací.

Vzdělání je v "učící se organizaci" chápáno jako nástroj, který umožňuje člověku plnit různorodé úkoly. A protože výkonnost a úspěch jakékoliv firmy je přímo závislá na dovednostech a schopnostech svých zaměstnanců, je v zájmu každé společnosti tyto dovednosti posilovat. Pouze pokud se firma dlouhodobě a systematicky věnuje zvyšování výkonnosti a odbornosti lidí, může tak směřovat k prostředí učící se organizace. Učení je otázkou nejen úspěchu v konkurenčním boji a přežití dané organizace, ale přispívá také k obohacení všech zúčastněných skupin, které k organizaci mají vztah (zákazníků, zaměstnanců, obchodních partnerů atd.)

V učící se organizaci se učení stává integrální součástí pracovního procesu, není možné rozlišovat mezi procesem učení a časem stráveným prací. Je to organizace, „ve které se nemůžeme neučit, protože učení se je pevně zabudováno v kostře organizačního života“.

Aby koncept fungoval tak jak má, je nutné, aby se účastnili všichni členové dané organizace. Jádrem „Učící se organizace“ je tedy myšlenkový posun – od pohledu na sebe jako na lidi oddělené od venkovního světa, po pohled, kterým vnímáme svoje bytí už ve spojení se světem. V učících se organizacích mají lidé neustálý přehled o širších souvislostech a dopadech své činnosti, a proto mají schopnost ihned svoje jednání přizpůsobit.


Znalostní management

O znalostním managementu se začíná hovořit počátkem 80. let 20. století a je spojen s nastupujícím masovým rozšířením informačních technologií v organizacích. Tento pojem lze chápat jako systematický přístup ke znalostem s cílem zvýšit výkon dané organizace. Zdrojem těchto znalostí mohou být např. zaměstnanci a uživatelé organizace, dále také procesy, služby, databáze znalostí apod.


Znalosti

Znalosti obvykle dělíme na:

  • explicitní (formalizované)
  • skryté (neformalizované)


Explicitní znalost je taková znalost, kterou lze vyjádřit formálním a systematickým jazykem. Můžeme ji vyslovit, napsat, nakreslit nebo jakkoliv jinak znázornit. Je možné ji tedy přenášet, ukládat a skladovat. Lze ji vyjádřit pomocí dat.


Znaky explicitní znalosti:

  • lze ji formalizovat
  • je možné je systematicky uspořádat
  • je možné je bez větších problémů vyjadřovat
  • lze je sdílet


Skrytá znalost je vytvářena interakcí explicitních znalostí a zkušeností, dovedností, intuice, osobních představ a mentálních modelů jedince. Je silně svázána s akcí, postupy, rutinami, idejemi, nápady, hodnotami a emocemi konkrétního člověka. Je velmi těžké je vyjádřit a sdílet. Vy skrytých znalostech se skýtá velký potenciál pro organizace, protože je velmi obtížné je napodobit, mají značnou důležitost a dá se předpokládat, že jejich význam do budoucna poroste.


Znaky skryté znalosti:

  • je osobní, vázaná na subjekt
  • je velmi těžké ji formalizovat a poskytnout někomu jinému
  • získává se zkušeností a praxí
  • časem je pokládána za něco samozřejmého, něco, co ostatní nemusí vůbec zaregistrovat nebo pochopit


Model znalostního managementu

Obecný model znalostního managementu je tvořen explicitními znalostmi, skrytými znalostmi a infrastrukturou. Ta zahrnuje kromě informačních technologií také organizační strukturu a tzv. prvek sociálního kapitálu (organizační kulturu, důvěru, rozvoj a školení zaměstnanců).


Vzdělávání a rozvoj pracovníků v organizaci

Většina organizací nepochybuje o významu vzdělávání a školení svých pracovníků a investuje do těchto činností nemalé prostředky. Často se však tyto aktivity míjejí účinkem. Obvyklé chyby v systémech organizačního vzdělávání jsou:

  • vzdělávání není v souladu se strategickými potřebami organizace (pokud organizace jasně určí, že existuje něco, co by její pracovníci měli znát a umět, pak má vzdělávání smysl)
  • vzdělávání nebere ohledy na individuální odlišnosti (jakékoliv vzdělávání, které nebude brát v úvahu významné rozdíly mezi jednotlivci, nebude efektivní)
  • chybí vazba mezi teoretickými poznatky a jejich praktickou aplikací (žádné vzdělávání by nemělo postrádat příležitost pro praktické procvičení teorie)
  • chybí následná kontrola efektu vzdělávání (žádný vzdělávací program by neměl proběhnout bez hodnocení – jak jinak se má organizace dozvědět, které vzdělávání mělo přínos a které ne?)


Projekty Centra pro otázky životního prostředí UK



COŽP UK

  • Centrum pro otázky životního prostředí spadá pod Karlovu univerzitu
  • získává, zpracovává a zprostředkovává informace týkající se otázek životního prostředí a udržitelného rozvoje
  • iniciuje ke vzniku studijních programů, oborů či předmětů
  • navazuje kontakty se zahraničními institucemi


Enviwiki

Enviwiki

  • internetová encyklopedie, která začla vznikat v roce 2005
  • jejím cílem je zvyšování environmentální gramotnosti vysokoškolských pedagogů, studentů, učitelů a ostatních zájemců
  • snaží se tedy postupně zmapovat celou oblast environmentální problematiky
  • u jednotlivých hesel se seznámíme s úvodním přehledem o tématu, hlavními pojmy, principy uvažování v daných oblastech, k dalšímu prohloubení znalostí slouží odkazy na zdroje, které se zajímají tématem odborněji
  • založena na principu wiki, umožňuje uživatelům nejen vyhledávat informace, ale také je přidávat či měnit stávající obsah
  • flexibilita -> environmentální výchova je relativně mladý obor, který se neustále vyvíjí a informace tak o něm rychle zastarávají -> enviwiki tak dovoluje snadno a rychle nahrazovat zastaralé poznatky novými


Envigogika

Envigogika


  • elektornický časopis vycházející od roku 2006 s periodicitou 3x do roka, vydavá se i v anglické podobě
  • zaměřen na environmentální a ekologickou výchovu a vzdělání a jeho cílem je především rozvíjet teoretické základy oboru
  • vzhledem k tomu, že environmentální výchova je mladý stále se vyvíjející obor, je důležité, aby existovalo nějaké prostředí pro výměnu názorů, která by zamezila zařazení konceptů, které nemají pro obor žádný inovační potencionál a naopak by vedla k zařazení těch kvalitních
  • poskytujue prostor k diskuzi, pro publikování vědcům v této oblasti začínajícím a samozřejmě zajišťuje kvalitní úroveň příspěvků
  • určen pro Ph.D. studenty a vysokoškolské profesory, kteří by se měli především podílet na odborném dialogu a z jejich výsledků mohou čerpat učitelé z praxe, veřejná správa atd.


Použité zdroje



Seznam zdrojů, ze kterých jsme čerpali při přípravě naší přednášky:

  • Bílá kniha terciárního vzdělávání : Díl 2. "Bílá hrozba". Študák. 2010, 3-4, s. 5. Dostupný také z WWW: <http://www.studak.cz/bila-kniha-terciarniho-vzdelavani-dil-2-%E2%80%9Ebila-hrozba%E2%80%9C/>.
  • BOČKOVÁ, Věra. Celoživotní vzdělávání – výzva nebo povinnost? 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. 56 s., ISBN 80-244-0155-X. S. 12-13.
  • CEJPEK, Jiří. Knihovnictví v širších souvislostech - vzdělání a povolání. In: 7. mezinárodní seminář CASLIN 2000. Vzdělávání knihovníků. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2000. Nestr.
  • ČINČERA, Jan. Environmentální výchova: od cílů k prostředkům. Brno: Paido, 2007. 116 s. ISBN 9788073151478.
  • Environmentální výchova: Nové cesty [online]. [cit. 2010-04-15]. Dostupné z <http://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:yku_fCjcPPIJ:www.ekovychovalk.cz/filemanager/files/file.php%3Ffile%3D5620+environent%C3%A1ln%C3%AD+v%C3%BDchova+nov%C3%A9+cesty&cd=1&hl=cs&ct=clnk&gl=cz&client=opera
  • HRONÍK, František. Rozvoj a vzdělávání zaměstnanců. 1. vydání. Brno: Grada, 2007. 233 s. ISBN 9788024714578.
  • KELEMEN, Jozef a kol. Pozvanie do znalostnej spoločnosti. 1. vyd. Bratislava: lura Edition, 2007. 265 s. ISBN 9788080781491.
  • LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008. 125 s. ISBN 9788020016775.
  • LUSKAČOVÁ, Kristina. Učící se společnost v globalizovaném světe. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet knihovnictví, 2008. 53 s.
  • SUCHÁNKOVÁ, Gabriela. Učící se organizace, metody, formy a využití v praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 62 s. Bakalářská práce.
  • SVOZILOVÁ, Zuzana. Knihovna v informačním věku. Masarykova univerzita, 2006. 48 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta.
  • ŠKYŘÍK, Petr. Rozvoj intelektuálního kapitálu ve znalostním managementu. Brno, 2007. 128 s. Masarykova univerzita. Rigorózní práce.
  • Učení je skryté bohatství : Zpráva mezinárodní komise UNESCO ,,Vzdělávání pro 21.století". Praha : Ústav pro informace ve vzdělávání, 1997. 125 s.
  • VESELÝ, Arnošt. Společnost vědění jako teoretický koncept. Sociologický časopis, 2004, Vol. 40, No. 4, s. 433-446.


Další literatura k tématu:

  • PETRUSEK, Miloslav. Společnosti pozdní doby. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. 459 s. ISBN 8086429636.
  • KELLER, Jan. Vzdělanostní společnost?: chrám, výtah a pojišťovna. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. 183 s. ISBN 9788086429786.


Co jsme se naučili o přípravě přednášky?

Nenechávat nic (zvlášť dokončování prezentace) na poslední chvíli. Nestojí to za ten stres, že to nestihnete dodělat, ani za nedospané hodiny noc před přednáškou :)


Jak měla přednáška ideálně vypadat?

Naše cíle:

  • aby přednáška nebyla ani moc krátká, ani moc dlouhá
  • zapojit posluchače do diskuze díky minimálně jedné z několika našich otázek kladených během prezentace
  • zaujmout posluchače nejen prezentací, ale také možností vyplňovat pracovní listy tematicky související s přednáškou


Co se nám podařilo, co se nám nepodařilo a proč?

+ podařilo se nám zapojit posluchače do přednášky - většina se zapojila do diskuze nebo odpověděla na otázky související s tématem

+ více méně se nám podařilo držet se časového harmonogramu a nepřekročit čas vyhraněný přednášce

- někteří z nás možná mohli mluvit pomaleji


Co bychom podruhé udělali jinak?

  • možná jsme mohli na konci přednášky vyluštit křížovku na pracovních listech (společně nebo po skupinách) - jako takovou tečku na závěr
  • lépe se ujistit, zda posluchači vše pochopili


Co byste poradili těm, kteří budou tuto přednášku dělat za rok?

  • určitě připravovat přednášku s časovým předstihem
  • nestresovat se vystoupením a mluvením před středně velkým publikem (anebo si minimálně zopakovat techniky zvládání stresu z předmětu sociální komunikace, kde jsme na toto téma dostali dobré rady)
  • nebát se zařadit diskusi
  • je lepší udělat přednášku více interaktivní než moc teoretickou


Metodika přednášky - environmentální výchova

Při přípravě přednášky jsme vycházeli především z knihy Jana Činčery Environmentální výchova: od cílů k prostředkům. Z nabízených metod jsme nakonec použili storytelling - vyprávění příběhu, diskusi a pracovní listy.