Nová média v informačním vzdělávání

Z WikiKnihovna

Nová média v informačním vzdělávání

Úvod

V dnešním světě plném moderních technologií se musí i formy vzdělávání neustále aktualizovat a přizpůsobovat potřebám a možnostem uživatelů. Proto z čím dál větší části do vzdělávání zasahují Nová média. Co to vlastně jsou nová média? Zatím neexistuje přímá definice, protože každá doba má svoje vlastní nová média.[1] O nových médiích se začalo mluvit v souvislosti s nástupem internetu, mailu, blogu, esemesky, fotoaparátu a kamery v mobilu, sociálních sítí, YouTube a v poslední době Twitterem, Facebookem a lokalizačními aplikacemi. Nová média jsou ta, která umožňují oboustranný pohyb. Nová média jsou nová v distribuci a logice, jak lidé komunikují.[2] Pro vzdělávání mají Nová média velký potenciál. Hlavně díky možnosti neustálé obousměrné komunikace a distribuce informací. Každý může aktivně pracovat, být vidět a zapojit se. Zatím nejznámějšími Novými médii pro vzdělávání jsou mobilní telefony, virtuální realita a sociální sítě.

Mobilní telefony

Vzdělávání pomocí bezdrátových zařízení jako je mobilní telefon se označuje jako M-learning, což je zkratka pro mobile learning (mobilní vzdělávání). Nemusí jít ale jen o mobilní telefon, tento způsob vzdělávání je dostupný i skrze smartphony (mobilní telefony s operačním systémem), tablety, elektronické čtečky knih, PDA nebo audio (MP3) přehrávač.[3]
Jeho hlavní výhodou je, že vzdělávání probíhá prostřednictvím malého přístroje, který se vleze do kapsy a student si ho může vzít kamkoli a je mu po ruce 24 hodin denně. Student může individuálně posunovat svoje lekce podle potřeby. Výhodou jsou i nižší náklady, protože odpadá starost o pronájem místnosti a starost o dopravu. Obsah může být interaktivní a multimediální, student může pracovat s videi, simulacemi a hrami. Také může být obsah aktualizován rychle a měněn dle potřeby studenta. Další výhodou je i poměrně velká výdrž baterie oproti notebooku a pro M-learning mluví i čísla. Podle Českého statistického úřadu vlastní mobilní telefon 94% populace České republiky starší 16 let (údaj z roku 2011)[4], a to představuje obrovské možnosti pro rozšíření tohoto typu vzdělávání.[3]
Nevýhodou je potřeba rychlého a kvalitního připojení na internet, které zatím není součástí všech mobilních telefonů. Důvodem je zatím dražší pořizovací cena a neznalost a nedůvěra některých, zejména starších lidí, k moderním technologiím. Problém může nastat také v jednostranné komunikaci, kdy student musí počkat delší dobu než mu učitel nebo tutor odpoví. Motivace studentů nemusí být dostatečná a někomu nemusí vyhovovat čistě distanční výuka bez osobního kontaktu. Další nevýhodou může být pro pedagogy náročnost tvorby vlastních vzdělávacích mobilních aplikací, i když se v tomto bodě jim pomáhají LMS systémy (learning management system, např. Litmos, Rapid Intake, Mobl21). Proto je třeba ještě nějaký čas, aby se mohl tento typ vzdělávání rozšířit masověji.[3]
Existuje mnoho forem vzdělávání, které se používají pro M-learning. Jde například o mobilní vzdělávací hry, rozšířenou realitu (zobrazení reálného světa s přidáním digitálních prvků), audiopodcasty (např. pouštění studijních materiálů místo hudby), videopodcasty (video s učitelem předvádějící nějaký pokus), testy a úkoly, obrázky (ilustrace daného problému). Webináře a videokonference zatím nejsou dostatečně efektivní pro mobilní telefony kvůli kvalitě zprostředkování.[3]
V České republice se zatím M-learning téměř nevyužívá jedinou výjimkou je Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky v Praze. V zahraničí je situace podstatně lepší, projekty jsou rozjížděny například v Anglii, Austrálii nebo USA.[3]

Virtuální realita

Virtuální realita je počítačem simulované prostředí, ve kterém se uživatel pohybuje prostřednictvím svého avatara (postava, kterou si vytvoří)[5]. Virtuální svět je dostupný každému s připojením na internet a nainstalovaným softwarem. Pro účely vzdělávání a vyučování nabízí spoustu možností. Studenti zde mohou plnit úkoly, které by za normálních okolností z různých důvodů nemohli úspěšně realizovat. Učiteli přináší virtuální svět také možnost jak lépe motivovat a více zapojit studenty do výuky. Přednáška nemusí být za osobní přítomnosti učitele, ale realizace může probíhat odkudkoli, kde je dostupné připojení na internet. Je možné vytvořit virtuální třídu, kde budou lavice, židle a tabule nebo přednášet na rozkvetlé louce, záleží na kreativitě. Učitel může sledovat, jak dlouho student strávil nad řešením jednotlivých úkolů, co mu dělalo největší potíže a podle toho přizpůsobit další náplň výuky.[6]
Pokud se dobře využije, je skvělým doplňkem ke klasické výuce, například jako prostor pro řešení problémů, komunikaci, sdílení poznatků a výzkum. Může vznikat globální sdílený pracovní prostor, ve kterém se mohou setkávat studenti z celého světa, vytvářet týmy nebo navštěvovat lekce jiné university. Největší bariérou může být nedostatečná spolehlivost těchto světů, které souvisí s technickými problémy. Nutnost instalace a stažení programu, registrace uživatele, náročnost na hardware počítače a sílu připojení k internetu. Na začátku je obtížný i pohyb a orientace v prostředí, které mohou odradit uživatele hned na začátku, proto je důležité mít navrhnutý dobrý design s mapami, směrovými šipkami a teleporty. Problémem může být i ztráta osobitosti, a proto virtuální svět nemusí vyhovovat každému.[6]
S pokrokem technologií ale jen narůstají výhody virtuálního vzdělávání, mezi hlavní patří flexibilita, efektivita, přístupnost, interaktivita, projektový charakter práce, individualizace výuky, personalizace učení, sociální charakter tvoření a sdílení znalostí. Umožňují integraci různých technologií, které pracují s e-learningovým materiálem a e-obsahem. Na několika univerzitách už dokonce probíhají akreditované studijní programy, které se mohou studovat pouze virtuálně z kteréhokoli státu. Jde tak například na Brigham Young University vystudovat celý bakalářský program nebo si jen zaplatit jednotlivé kurzy. Pro sociální vrstvy, které si nemohou dovolit drahé školné, existuje University od the People, první free on-line Univerzita, která nabízí virtuální kurzy za relativně malý finanční obnos ve srovnatelné kvalitě s ostatními univerzitami.[6]
Virtuální světy se dají rozdělit na otevřené a zavřené (herní prostředí). Otevřené vykazují propojení s reálným světem a nezávisle na uživateli existují i tehdy, kdy rezident není online. Otevřené virtuální světy je možné označit také jako sociální virtuální světy.[7] Základní znaky sociálního virtuálního světa jsou podle Betsy Book[8] tyto :

  • sdílený prostor, kdy prostředí umožňuje v jeden čas přístup několika avatarů
  • grafické uživatelské prostředí,
  • bezprostřednost, kdy se jednotlivé interakce dějí v reálném čase
  • interaktivnost - umožňuje měnit, vytvářet, stavět a jinak uzpůsobovat obsah SVS
  • persistenci - existence světa není závislá na uživateli, zda je online, či offline
  • sociální a komunitní vlastnosti. Prostředí umožňuje vytvářet skupiny uživatel a vytvářet specifické vazby mezi avatary.

Asi nejznámějším virtuálním prostředím, které využívají hojně univerzity ve světě i v České republice je Second Life. Další virtuální prostředí je například Twinity, Active Worlds nebo čínská verze Hipihi.[6]

Sociálne siete

V dnešnej dobe tvoria sociálne médiá jednu z najpoužívanejších súčastí internetu. Sociálna sieť Facebook je dokonca najnavštevovanejšia stránka na svete.[9] Využívanie sociálnych médií sa stalo súčasťou vzdelávania vo všeobecnosti a aj informačného vzdelávania. Existuje niekoľko možností ako využiť sociálne médiá vo vzdelávaní. Olga Biernátová vo svojom príspevku v knihe Trendy v informačním vzdelávaní, rozdeľuje možnosti využitia sociálnych médií nasledovne:

  1. Sociálne médiá slúžia ako doplnok klasickej výučby a je tu realizovaná diskusia medzi študentmi a učiteľom.[10] Príkladom môže byť Kreatívni práce s informáciami, kde slúžila facebooková skupina ako pomoc pri výučbe a študenti mohli cez ňu zdieľať svoje postrehy, vyjadrovať sa k jednotlivým úlohám a vzájomne si pomáhať.[11]
  2. Skrz sociálne médiá vyučujúci zdieľa výukové materiály. Na zdieľanie materiálov môžu slúžiť napr. na prezentácie Slideshare, na dokumenty Issu, na videá Youtube.[10]
  3. Vyučujúci vytvorí súkromnú sociálnu sieť, kde prebieha zdieľanie materiálov, diskusie, odovzdávanie úloh atď. Nevýhodou týchto súkromných sociálnych sietí je, že nie sú primárne určené na výučbu a tak im chýbajú niektoré aplikácie (ako je vytváranie testov, hodnotení atď.).[10]
  4. Výučba sa odohráva na niektorých z verejných sociálnych sietí. Výučba môže prebiehať napríklad na Facebooku, ktorý ponúka možnosť vytvoriť vlatné aplikácie, ktoré k výučbe môžu slúžiť (je však pomerne technicky náročné dané aplikácie vytvoriť).[10]
  5. Využívanie napr. facebookových stránok, ktoré sú primárne určené k propagácii a ich prostredníctvom zdieľať informácie relevantné k výučbe. Ako príklad môžu slúžiť knižnice, ktoré sa v rámci svojich facebookových stránok snažia čitateľov niečo naučiť (či už vyhľadávať v on-line katalógu alebo využívanie elektronických zdrojov).[10]
  6. Sociálne médiá sú využívané ako zdroj informácií (Twitter, Youtube). Zdrojom informácií môže byť napríklad Twitter alebo Youtube odborníkov v danej oblasti, ktorú prostredníctvom sociálnych médií prezentujú informácie.[10]
  7. Sociálne médiá sú využívané ako pomôcky pri výučbe a tiež ako prostriedky k dosiahnutiu výučbových cieľov, napr. wiki, kde si študenti sami vytvárajú obsah a získavajú tým potrebné znalosti.[10]

Použité zdroje

  1. KRŠEK, Miroslav. Nová média. In: Wikiknihovna [online]. Brno, 2012, 2012- 02-20 [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://wiki.knihovna.cz/index.php?title=Nov%C3%A1_m%C3%A9dia.
  2. FRIEDRICH, Milan. Nová média (asi) změní svět. Mediář.cz [online]. 2011, 2011-04-01 [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.mediar.cz/nova-media-asi-zmeni-svet/.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 HOLOUBKOVÁ, Monika. Využití mobilních technologií v terciálním vzdělávání. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2012. 63 s. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Michal Lorenz, Ph.D.
  4. Telekomunikační a internetová struktura. Český statistický úřad [online]. 2012 [cit. 2012-05-02]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/telekomunikacni_a_internetova_infrastruktura.
  5. Hošková, Kateřina. Aplikace principů Webu 2.0 na e-zin v prostředí terciárního vzdělávání. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet informačních studií a knihovnictví, 2009. 92 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Petr Škyřík.
  6. 6,0 6,1 6,2 6,3 KONÍČKOVÁ, Šárka. Vzdělávání ve virtuálním prostředí Second Life v rámci organizace. Olomouc, 2011. Dostupné z: http://theses.cz/id/aa5rg3/104959-296792543.pdf. Magisterská diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Doc. Ing. Jaroslava Kubátová, Ph.D.
  7. BOUDA, Tomáš. Virtuální svět jako nástroj znalostního managementu. Inflow: information journal [online]. 2009, roč. 2, č. 4 [cit. 2013-05-07]. Dostupný z WWW: <http://www.inflow.cz/virtualni-svet-jako-nastroj-znalostniho-managementu>. ISSN 1802-9736.
  8. BOOK, Betsy. Moving beyond the Game: Social Virtual World. October 2004, [cit. 2013-05-07]. Dostupné z http://www.virtualworldsreview.com/papers/BBook_SoP2.pdf.
  9. Top sites. Alexa [online]. 2013 [cit. 2013-05-14]. Dostupné z: http://www.alexa.com/topsites.
  10. 10,0 10,1 10,2 10,3 10,4 10,5 10,6 KOVÁŘOVÁ, Pavla. Trendy v informačním vzdělávání. 1. vyd. Zlín: VeRBuM, 2012, s. 87-94. ISBN 978-80-87500-18-7.
  11. VÍCHOVÁ, Eva Komunity, sítě a spolupráce. – 1. vyd. – Brno: Masarykova univerzita, 2012, s.36-39. ISBN 978-80-210-6115-6.