Kolbův cyklus

Dominika Babáková (učo: 383964), Edita Hečová (učo: 383232)

Kolbův cyklus je označení pro model učení, který vychází z vlastní zkušenosti. Učení ze zkušenosti, prožitku či zážitku, je již starý koncept. Učení ze zkušeností nám dává mnohem větší možnost sebevzdělávání a nepřetržité zlepšování sebe sama. Zatímco učení se adaptaci nám umožňuje pouze rychle a flexibilně reagovat na změny v okolí.

Kurt Lewin formuloval na základě svých experimentů v oblasti skupinové dynamiky tzv. cyklus učení prožitkem (experiential learning cycle), jednalo se o teoretický model toho, jak se jedinec může efektivně učit z vlastní zkušenosti. Podle něj je zkušenost nejlépe využita tehdy, pokud je nejprve skupinou reflektována, následně zobecněna a poté využita pro plánování dalších činností. Cyklus má tedy čtyři stále se opakující fáze: zkušenost - reflexe - zobecnění - plánování - nová zkušenost atd. (jednotlivé fáze jsou popsány níže)

Na Lewina, Deweyho, ale i Carla Piageta, navázal v roce 1976 David A. Kolb, který propracoval Lewinův model. Výsledkem byl model, který se běžně nazývá Kolbův cyklus. Kolb jednotlivé fáze rozpracoval více dopodrobna a detailněji je popsal. Kolbův přínos nespočíval pouze v jeho cyklu učení, ale také v odhalení faktu, že jedinci se liší ve svých schopnostech učit se v různých stadiích učebního cyklu. Jedinci používají různé styly učení.

Kolbův cyklus učení – jednotlivé fáze:

1. fáze – konkrétní/základní zkušenost

• předpokladem k učení se je daná zkušenost. Jsou dva typy prožívání zkušeností

• pasivní – čekáme, až se nám zkušenost nabídne

• aktivní – aktivně zkušenosti vyhledáváme

• typická otázka: „Co je tam?“

2. fáze – pozorování a reflexe

• je potřeba umět vyhodnotit průběh našeho prožitku, aby učení se bylo efektivní. Jedná se o vědomé zpětné vyhodnocení daného prožitku bez neuvážených soudů dané věci. Zpětné ohlédnutí se a zhodnocení síly prožitku. Vyhodnocení ceny prožitku. Tato reflexe je proveditelná jak jedincem, tak celou skupinou, účastnící se prožitku.

• typická otázka: „Co to znamená?“

3. fáze – abstraktní pojetí a generalizace

• vyvození konkrétních závěrů z předchozí fáze reflexe. Proces vyvození závěrů zahrnuje zpětnou rekapitulaci prožitku a uvědomění si dané věci, která pro jedince důležitá i do budoucna. Tedy specifikujeme si to, co jsme se naučili. Na rozdíl od obecných závěrů jsou tyto specifické přínosnější pro naše učení

• typická otázka: „Co z toho vyplývá?“

4. fáze – ověřování důsledků a aktivní experimentování

• vyvození konkrétních důsledků je bezvýznamné, pokud to neznamená zlepšení nebo žádoucí změnu v naší práci či učení. Je potřeba si před aplikací změn vše dopředu naplánovat a předejít tak možným neshodám a krachu. Čím přesnější plán vytvoříme, tím pro nás bude snazší vše aplikovat do praxe.

• typická otázka: “Co když...? Co jestliže...? Jak to funguje?“

K efektivnímu učení se dochází tehdy, jestliže učební proces postupně využije všechny čtyři kroky, i když jednotlivci často dávají přednost jen některému z uvedených způsobů. Všechny čtyři fáze jsou totiž efektivně propojeny. Žádná fáze nemá sama význam bez efektivního propojení s ostatními. Bohužel většina jedinců tento fakt neakceptuje a prochází jen některými fázemi. Každý jedinec má totiž určité preference stylu učení.

Hlavní Kolbův přínos je v tom, že rozpoznal fakt, že lidé se liší ve svých schopnostech učit se v různých stádiích cyklu učení se, tedy používají různé metody. Podle Kolba jsou definovány tyto základní styly učení zážitkem:

• konvergentní styl: - jedinec zdůrazňuje schopnost učení se abstraktním pojmům, prokazuje sílu v praktické aplikaci myšlenek a řešení problému. Typický pro plánovače a inženýry.

• divergentní styl: - konkrétní zkušenosti z reflexivního pozorování, jedinci mají představivost a věci vidí z několika úhlů. Typický je důraz na pocity a naslouchání, což jsou typické dovednosti uplatňované v reflektivní fázi učení.

• styl přizpůsobivý (asimilující): - schopnost učit se abstraktním pojmům i pozorováním. Induktivní úvaha a schopnost zahrnout výsledky pozorování do souvislého rámce, charakterizují takovéhoto jedince.

• vstřícný (akomodující) styl: - důraz kladen na konkrétní zkušenost a aktivní schopnost experimentovat. Jednotlivec dostává věci již hotové a je schopen zapojení se do nových zkušeností. Intuice a metoda „pokus, omyl“ je jedinci bližší jak teorie. Styl blízký těm, kteří se nejlépe učí samotnou činností.

Peter Honey a Alan Mumford pak dále rozvinuli Kolbovu práci, ve které popisují typy lidí podle učebních stylů. Jejich přístup je známější a v praxi častěji používaný:

• Aktivista (1. fáze Kolbova cyklu) – vyhledává zkušenost, chce vše vyzkoušet a nenechá si ujít žádnou příležitost. Preferuje jednání, plnění plánů a úkolů, účastní se nových činností a akcí. Nejlépe se učí při aktivitách, v nichž může aplikovat své nové poznatky a dovednosti. Učí se na základě reálných aktivit a projektů, ne na základě přemýšlení či čtení.

• Přemítavý typ (2. fáze Kolbova cyklu) – reviduje zkušenost, rád o věcech přemýšlí, vyniká představivostí a schopností rozeznávat významy a hodnoty. Dívá se na věci z různých hledisek a je schopný shrnout souvislosti do jednoho celku. Velmi dobře zvládá situace, kdy je třeba vyhodnotit alternativní přístupy a různými důsledky. Nejlépe se učí při aktivitách, které mu umožní zopakovat a zhodnotit věci, které se udály a které se naučil. - 

• Teoretik (3. fáze Kolbova cyklu) – ráda sumarizuje, vyvozuje závěry ze zkušenosti a hledá souvislosti. Spoléhá se na indukční myšlení a na schopnost vytvářet teoretické modely, v nichž se nesourodá pozorování asimilují do integrovaných modelů. Učí se nejlépe při aktivitách tvořících část systému, modelu, koncepce nebo teorie.

• Pragmatik (4 fáze Kolbova cyklu) – plánuje další kroky, zajímá ho, jak je možné danou věc prakticky využít a aplikovat v praxi. Soustředí se na řešení problémů a praktické aplikace myšlenek s cílem použít znalost k vyřešení konkrétních problémů. Nejlépe se učí při aktivitách, které umožňují aplikovat teoretické závěry do praxe.

Kolb dále zkoumal vztahy mezi jednotlivými profesemi a preferovaným stylem učení. V reálném světě neexistují „čisté“ typy. Každý člověk má něco málo od každého typu. Nicméně jeden u každého jedince je dominantnější.

Kolbův cyklus je široce přijímán, kritizován i modifikován. Kritici někdy poukazují na jeho sekvenční charakter a jistou poplatnost západní kultuře, jindy se doporučuje místo cyklu uvažovat o nekonečné spirále učení.

David A. Kolb a Roger Fry uvádějí, že cyklus učení může začít v kterémkoliv ze čtyř bodů a tak by měl být skutečně chápán jako kontinuální spirála. Nicméně proces učení často začíná s osobou vykonávající určitou akci a potom je teprve vidět efekt akce v určité situaci. Dalším krokem je potom porozumět těmto účinkům v konkrétním případě tak, že je možné v podobných situacích do budoucna předvídat, která akce bude dále následovat. Třetím krokem by bylo porozumění hlavnímu obecnému principu, pod který daný případ spadá.

Zobecnění může zahrnovat akce v rozsahu podmínek získat zkušenosti mimo dané případy a navrhnout obecnou zásadu. Pochopení obecné zásady neznamená schopnost vyjádřit princip v symbolickém prostředí, ale schopnost vyjádření slovy. To znamená schopnost vidět propojení mezi akcemi a efekty v širokém rozsahu. Pedagog, který se naučil tímto způsobem, může mít různá pravidla a zobecnění pro to, co dělat v určitých situacích. Měl by být schopný říci, jaká opatření přijmout např. v případě napětí mezi lidmi ve skupině, ale nebudou schopní verbalizovat své činnosti z psychodynamického nebo sociologického hlediska. Může tedy dojít k potížím v přenositelnosti svého učení v jiných situacích. Když je pochopen obecný princip, posledním krokem podle Kolba je jeho aplikace prostřednictvím akce v novém případě. V některých znázorněních zkušenostního učení je cyklus prezentován jako kruhový pohyb. Ve skutečnosti by mělo být učení chápáno jako spirály. Akce se konají v odlišných podmínkách a student by měl být schopný předvídat možné dopady akce. Důležité jsou „tady a teď“ zkušenosti a využití zpětné vazby ke změně praxe a teorie. Kolb představje model tak, aby se zdůraznilo spojení s Deweyem (rozvojová povaha výkonu), Lewinem a Piagetem (kognitivní vývoj) a zdůraznil roli zkušenosti v učení. Chtěl se odlišit od kognitivních teorií modelů učení (jako např. Coleman).

Využití:

Kolbův cyklus je široce využíván zejména v metodikách kladoucí důraz na rozvíjení dovedností. Vychází z něj především zážitková (prožitková, zkušenostní) pedagogika a související směry. V širším pojetí může být uplatněn zejména tehdy, je-li cílem výchovy změna tzv. akčních teorií - přesvědčení jednotlivce či skupiny o nejefektivnějším postupu k řešení určitého úkolu (Frank a David Johnsonovi). Velmi často je využíván pro organizaci teambuildingových programů nebo při mimoškolní výchově. Lze z něj ale úspěšně čerpat pro výuku jakéhokoliv předmětu.