Zúčastněný a nezúčastněný výzkum
Autor: Michaela Weissbergerová
Klíčová slova: zúčastněný výzkum, nezúčastněný výzkum, pozorování
Zúčastněný nebo nezúčastněný výzkum se využívá především v kvalitativním výzkumu. Metoda, u které můžeme toto rozdělění použít, je nejčastěji metoda pozorování, proto bude tato problematika vysvětlována na ní.
Základní charakteristika
Zúčastněné pozorování (vnitřní, participantní) - pozorovatel vstupuje mezi pozorované osoby, do jejich skupiny a stává se jedním z jejích členů. Podílí se na skupinovém životě, na jejích aktivitách. Obvykle bývá součástí komplexnějšího zkoumání takové skupiny a doprovázeno dalšími technikami, především nestandardizovanými rozhovory. Účastnit se života skupiny a přijmout v ní sociální roli není pochopitelně vždy možné. Je-li to možné, zůstává tu stále značný problém se záznamem. Tím spíše s jeho kompatibilitou. Kombinace zúčastněnosti a standardizace tak není příliš reálná. Proto se zúčastněná forma užívá spíše u nestandardizované formy výzkumu. Častěji se tedy vyskytuje u kvalitativních výzkumů.[1]
Zúčastněné pozorování se využívá v etnografickém výzkumu nebo případových studiích, které se soustřeďují na hloubkový popis a analýzu nějakého jevu. Je zvláště vhodné, jestliže:[2]
- jev je málo prozkoumaný
- existují velké rozdíly mezi pohledy členů a nečlenů sledované skupiny
- jev není přístupný pohledu osob mezi skupinu
4 základní kroky při zúčastněném pozorování:[2]
- navázání kontaktu
- pozorování – popisné (podrobný popis prostředí, lidí a událostí), fokusované (zaměření na relevantní procesy a problémy), selektivní (na konci, další příklady a doklady pro typy chování a procesů nalezené v druhé fázi, verifikace hypotéz)
- záznam dat
- závěr pozorování – opuštění zkoumané skupiny
Nezúčastněné pozorování (vnější, neparticipantní) - pozorovatel zůstává mimo sledovanou skupinu. Toto pozorování je použitelné v obou případech. Může mít nestandardizovanou variantu, ale i striktní standardizaci, která umožňuje více pozorovatelů a též využití v kvantitativním výzkumu.[1]
Nezúčastněné pozorování minimalizuje interakci s pozorovanými subjekty a snaží se získat záznam chování jedince nebo jedinců ve skupině. Následuje často po zúčastněném pozorování, kdy se zjistilo, co se má přesně pozorovat. Obvykle bývá cíleněji zaměřeno na určité způsoby chování než ostatní metody kvalitativního výzkumu.[2]
Dělení pozorovatelů dle Dismana[3]
Stupeň toho, jak se výzkumník ztotožní se studovaným prostředím může být různý:[3]
- úplný pozorovatel
- pozorovatel jako participant
- participant jako pozorovatel
- úplný participant
Úplný pozorovatel: pozorovetel spojen se zkoumanou skupinou pouze prostorově, jeho identita pozorovatele je skupině známa, může věnovat pozornost plně pozorování, jeho přítomnost může ovlivnit chování pozorovaných osob, stupeň ztotožnění je slabý, ovšem i pouhá znalost prostředí může zabránit některým omylům v interpretaci
Pozorovatel jako participant: výzkumník je v sociální interakci se členy skupiny, ale nepředstírá, že je skutečným participantem (antropolog v domorodé vesnici, jeho totožnost zná jen náčelník)
Participant jako pozorovatel: výzkumník plně participuje na životě skupiny, ale nezatajuje, že také dělá výzkum (např. novinář na polární expedici), vynořuje se nové nebezpečí „go native" (státi se domorodcem) – ztratit nezbytný odstup objektivního vědeckého pozorovatele
Úplný participant: výzkumník přijímá plně roli člena skupiny, kterou zkoumá, jeho role výzkumníka není ve skupině známa nikomu, realizace může být velice složitá nebo nemožná, čas a příležitost k pozorování může být omezena, velké riziko „go native“.
Proniknout do některých skupin může být nemožné (např. věk a rasa cílové skupiny). S rolí úplného participanta jsou spojeny závažné etické problémy – úlohou výzkumníka je rozumět, ne soudit, je povinen respektovat etická kritéria skupiny, kterou se rozhodl zkoumat i když jsou např. mimo hranice legality
Otevřené a skryté pozorování
Další třídění rozlišuje situaci pozorovaných osob podle toho, zda si jsou vědomy, že jsou pozorovány. Každá z variant má své výhody i nevýhody.
Otevřené pozorování - osobám známo, že jsou pozorovány. Nevýhodou je možnost výrazného zkreslení plynoucí z určitého rušení pozorovaných, z jejich následné stylizace apod. Drobným pozitivem je tu šance provádět si průběžně nějaký záznam. Je zde možná standardizace i nestandardizace.[1]
Skryté pozorování - osobám není známo, že jsou pozorovány. Výhoda ničím nerušené přirozenosti, ale nevýhodou je nebezpečí prozrazení. To může v jistém sociálním prostředí dlouhodobě zdiskreditovat výzkum. Podstatnějším problémem však je, kdy, nebo zda vůbec, je možné někoho tajně pozorovat. S tím je spojena i řada etických otázek.[1]
Poznámka
Zúčastněný výzkum se neomezuje pouze na pozorování, ale zahrnuje všechny techniky sběru kvalitativních informací, pokud jsou ovšem aplikovány v kontextu participace:[3]
- pozorování
- interview se zkoumanými osobami
- interview s informátory
- analýza osobních dokumentů
- sama participace, sebereflexe výzkumníka, jak tuto participaci prožíval
Nestandardizovaný rozhovor: interakce mezi tazatelem a respondentem, pro kterou má tazatel jen velice obecný plán, tento plán nezahrnuje výčet otázek, jejich znění ani jejich pořadí
Osobní dokument: respondentova osobní popisná výpověď o vlastním životě, části života nebo jednotlivcova úvaha o určité události nebo problému, jde o takové materiály jako autobiografie, deníky, dopisy a dlouhé nestandardizované rozhovory zapsané doslovně
Použitá literatura
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. 192 s. ISBN 978-80-247-3006-6.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. dotisk 3. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 374 s. ISBN 80-246-0139-7.
