Znakový jazyk

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Kamila Rýdlová

Klíčová slova: neslyšící – znaková řeč

Synonyma: znaková řeč

Související pojmy:

nadřazené - znaková řeč
podřazené - český znakový jazyk


Charakteristiky

Znakový jazyk označuje plnohodnotný způsob komunikace používané v komunitě neslyšících osob po celém světě a je vytvářen místo jazyka mluveného. Jedná se tedy o přirozený jazyk neslyšících, který má vlastní slovník i gramatiku, která není nijak odvozená z jazyka mluveného.

V podstatě se dají znakové jazyky definovat takto: „Znakové jazyky jsou jazyky nevokální (neopírají se o zvuk) a od mluvených jazyků se tak liší způsobem své existence: jsou to jazyky vnímané zrakem (ne sluchem), jsou to jazyky založené na tvarech, pozicích a pohybu (ne na zvuku). Jinak: Znakové jazyky jsou jazyky vizuálně motorické.“[1]

Znakový jazyk je v mnoha zemích uznáván jako mateřský jazyk neslyšících a mluvený národní jazyk je až druhým, přičemž každý mluvený národní jazyk má vedle sebe i svůj vlastní národní znakový jazyk.

Častým omylem slyšících je, že znakový jazyk je mezinárodní a tudíž, že neslyšící po celém světě, kteří jej používají, si automaticky rozumějí. Pravdou je, že stejně jako se mohou od sebe navzájem lišit jazyky mluvené, tak se liší i jazyky znakové. Ačkoli mohou mít různé národní znakové jazyky společné rysy, nedělá to z nich znakový jazyk mezinárodní. Existuje tudíž český znakový jazyk, německý znakový jazyk či francouzský znakový jazyk a neslyšící z těchto zemí si tak nemusí vůbec rozumět.

Existuje i tzv. Mezinárodní znakový systém (dříve též Mezinárodní znakový jazyk), který však bývá používán pouze při oficiálních mezinárodních setkáních (např. Deaflympiádě) a mnoho neslyšících jej neovládá.


Tvorba znakového jazyka

„Znakový jazyk tvoří určitá dohodnutá soustava znaků, které podle určitých pravidel vyjadřují jisté symboly reálného nebo abstraktního světa.“ [2]

Znakový jazyk je tvořen čtyřmi základními složkami

  • souhrn vlastních znaků neslyšících
  • doprovodná mimika a komunikační postoj
  • prstová abeceda
  • vizualizovaný mluvený jazyk (zřetelná artikulace jednotlivých slov tak, aby bylo umožněno odezírání)

Historie

Znakový jazyk je starší než jazyk mluvený, protože přirozené posunky provázely již naše pravěké předky.

První zmínky o znakovém jazyce či prstové abecedě pocházejí od anglosaského mnicha Beda Venerabilima (672-735). Nejsou však v souvislosti s komunitou neslyšících, ale s komunitou mnichů, kteří se zavázali trvalým mlčením a znakování či prstovou abecedu používali jako dorozumívací prostředek mezi sebou navzájem.

Až ve spisech španělského mnicha Melchora de Yebra (1526-1586) se objevuje první zmínka o použití prstové abecedy pro neslyšící. V roce 1620 pak Juan Martin Pablo Bonet (1579-1633) napsal knihu o vyučování neslyšících, kde vysvětlil učební metody a postupy.

První knihu o znacích a prstové abecedě společně s vypracovanou metodou vyučování neslyšících, vydal v roce 1776 Abbé l´Epée (1712-1789), který je pokládán za Otce neslyšících.

Koncem 19. století byla úloha znakového jazyka zpochybněna a na kongresu učitelů neslyšících v Miláně roku 1880, byla doporučena tzv. metoda oralismu.

Až na konci 20. století se společnost opětovně přiklonila ke znakovému jazyku, jako k přirozenému komunikačnímu prostředku neslyšících.

Poznámky

  1. MACUROVÁ, Alena a Andrea HUDÁKOVÁ. Rozumíme česky: učebnice pro neslyšící. Vyd. 1. Praha: Divus, 2001. ISBN 80-84450-24-4. S. 70.
  2. KRAHULCOVÁ, Beáta. Komunikace sluchově postižených. Vyd. 2. Praha: Univerzita Karlova, 2002. ISBN 80-246-0329-2. S. 65.

Použitá literatura

  • Historie znakového jazyka ve světě. In: ruce.cz: informační portál o světě Neslyšících [online]. 03/04/2006 [cit. 2012-05-04]. Dostupné z: http://ruce.cz/clanky/59-historie-znakoveho-jazyka-ve-svete
  • RŮŽIČKOVÁ, Marie. Učíme se znakovou řeč: společná učebnice pro děti předškolního věku a jejich rodiče. 1. vyd. Praha: Septima, 1997. ISBN 80-7216-029-X.
  • MACUROVÁ, Alena a Andrea HUDÁKOVÁ. Rozumíme česky: učebnice pro neslyšící. Vyd. 1. Praha: Divus, 2001. ISBN 80-84450-24-4.
  • KRAHULCOVÁ, Beáta. Komunikace sluchově postižených. Vyd. 2. Praha: Univerzita Karlova, 2002. ISBN 80-246-0329-2.
  • KUBOVÁ, Libuše. Alternativní komunikace, cesta ke vzdělávání těžce zdravotně postižených dětí. Praha: Tech-market, 1996. ISBN 80-902134-1-3.
  • Znakový jazyk: co je znakový jazyk. In: ruce.cz: informační portál o světě Neslyšících [online]. 16/11/2004 [cit. 2012-05-05]. Dostupné z: http://ruce.cz/clanky/7-znakovy-jazyk
  • Co je znakový jazyk, znakovaná čeština. In: ruce.cz: informační portál o světě Neslyšících [online]. 22/03/2007 [cit. 2012-05-05]. Dostupné z: http://ruce.cz/clanky/188-co-je-znakovy-jazyk-znakovana-cestina
  • 200 znakových jazyků do deseti minut. In: ruce.cz: informační portál o světě Neslyšících [online]. 06/09/2007 [cit. 2012-05-05]. Dostupné z: http://ruce.cz/clanky/243-200-znakovych-jazyku-do-deseti-minut