Zdravotnictví

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Jan Hrabal

Klíčová slova: veřejné zdravotnictví, zdravotní politika, zdravotní pojištění, zdravotnický systém

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené - sociologie zdravotnictví, sociologie medicíny
podřazené - medicína, lékařství


Zdravotnictví

Zdravotnictví je soubor činností zdravotnických zařízení poskytujících zdravotní péči. Je to komplexní institucionalizovaný sociální systém. Celosvětově podléhá od 20. století drastickým inovacím, organizačním a technologickým, a podléhá politickým, ekonomickým a sociálním tlakům. Vznikají nové medicínské obory a lékařské specializace. Neustále rostou náklady na zdravotnictví způsobené zejména nákupem technologických vybavení a léků. Zdravotní péče se zkvalitňuje, díky čemuž dochází k zlepšování zdraví obyvatelstva, prodlužování lidského života, ale zároveň k větší koncentraci pacientů vyšších věkových skupin. Také dochází k nárůstu etických problémů v genetických intervencích, zadržování smrti nebo eutanazii. Koncem 20. století se do zdravotnictví zavádí informační a komunikační technologie, vzniká telemedicína a elektronické zdravotnictví.

Modely zdravotnických systémů

Ve světě existují tři hlavní zdravotnické systémy, které se rozlišují podle způsobu financování.

Národní zdravotní pojištění – bismarckovský model

Zavedl jej na konci 19. století německý kancléř Otto von Bismarck. Je to celonárodní systém, v němž každý občan odvádí část příjmu (průměrně 13%) pojišťovnám a ty následně zdravotnickým institucím. Vyznačuje se principem sociální solidarity – plátce každý měsíc přispívá do fondu bez ohledu na to, jaké množství zdravotní péče se mu v budoucnu dostane. Zdravotní pojištění hradí zároveň zaměstnanec i zaměstnavatel. Některé služby jsou doplněny přímou platbou (zubní ošetření, lázeňská péče, rehabilitace). Tento typ systému funguje kromě Německa také v Rakousku, Francii, Belgii, Nizozemsku, Švýcarsku a od roku 1992 v Česku.

Státní zdravotnictví

Je financováno z daní.

  • Semaškův model – centrálně řízené státní zdrav., až na výjimky neexistovaly soukromé zdravotnické služby. Dříve fungoval v zemích východní Evropy, SSSR, v čisté podobě dnes funguje na Kubě.
  • Beveridgeovský model – prototypem je Národní zdravotní služba (National Health Service, NHS) ve Velké Británii. Je to vysoce solidární model, který garantuje rovnost a spravedlnost přístupu ke zdravotní péči. Britové jsou na něj hrdí. NHS doplňují soukromé zdravotnické služby, které využívají zejména vyšší třídy.

Liberální, trží model

Funguje pouze v USA. Na trhu se nabízí přes 1000 soukromých pojišťoven a orientovat se v jejich službách je nemožné. Mnohým lidem hradí pojištění zaměstnavatel (i přesto, že to není uzákoněno), avšak 47 milionů Američanů zdravotní pojištění nemá (nižší třídy, mladí lidé a zaměstnanci, jimž zaměstnavatelé nehradí pojištění). Celostátně a z federálních daní financované programy jsou Medicare a Medicaid. Medicare je určen pro občany starší 65 let, některé skupiny chronicky nemocných a pro tělesně postižené. Medicaid je určen pro chudé. Z daní je též financován Veteran´s Health Administration pro vojáky, válečné veterány a jejich rodiny. Ačkoli je americké zdravotnictví vysoce odborné a kvalitní, je nákladné a není dostupné všem.

Zdravotnictví v ČR

Ochrana zdraví je definována v Ústavě ČR v Listině základních práv a svobod, která v čl. 31 stanoví: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“ (zákon č. 2/1993 Sb.). [1] Zdravotní politika v ČR je pod správou Ministerstva zdravotnictví. Vydává zákony, směrnice a vyhlášky, jimiž se musí zdravotnické zařízení, poskytovatel zdrav. péče a klient řídit. Zdravotnických zařízení bylo v r. 2011 28 450, z toho 225 bylo státních a 28 225 nestátních a jsou jimi: nemocnice, odborné léčebné ústavy, samostatná ambulantní zařízení, zvláštní zdravotnická zařízení, lázně, zařízení lékárenské péče a orgány ochrany veřejného zdraví. Ve všech zařízeních působilo 46 422 lékařů a více než 107 023 samostatných zdravotnických pracovníků nelékařů. Zdravotnictví je financováno ze zdravotních pojišťoven a každý občan jej musí platit. Platí ho za něj zaměstnavatel; některé skupiny obyvatel jsou z hrazení pojištění vyřazeny. Největší pojišťovnou je Všeobecná zdravotní pojišťovna (přes 6 mil. klientů).[2] Lékaři musí léčit lege artis (=podle pravidel) a znamená to, že musí projít patřičným medicínským vzděláním (standardně 6 let + atestace) před tím, než se začnou věnovat lékařské profesi a mít smlouvu s pojišťovnou.

Poznámky

  1. Česká republika. Listina základních práv a svobod. In Ústava ČR. 1992. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html
  2. O nás. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky [online]. 2012 [cit. 2012-12-03]. Dostupné z: http://www.vzp.cz/

Použité zdroje

  • JANEČKOVÁ, Hana a Helena HNILICOVÁ. Úvod do veřejného zdravotnictví. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 294 s. ISBN 978-807-3675-929.
  • Sít̕ ždravotnických zařízení. Praha: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 2012. ISSN 1211-1651. Dostupné z: http://www.uzis.cz/system/files/sitzz2011.pdf