Základní didaktické principy

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Kateřina Mrázová (UČO 216813), Barbora Pitašová (UČO 262220)

Úvod

Základní didaktické principy jinak také didaktické zásady nejsou přesně definovaná pravidla, ale spíše obecné zákonitosti, které vznikly na základě zkušeností a poznatků úspěšných pedagogů a jejich dodržováním je výuka účinnější.  

1. Komplexní rozvoj studenta

Strukturu osobnosti studenta rozdělujeme na oblasti kognitivní (poznávací, racionální), afektivní (postoje, názory, hodnoty) a psychomotorické (dovednostní, pohybové). Učitel by měl v rámci výuky zohledňovat a rozvíjet všechny tyto oblasti. Některé obory vzdělání mohou vyžadovat převahu kognitivního aspektu osobnosti (přírodní vědy, matematika) a jiné afektivní (humanitní vědy).

Ke komplexnímu rozvoji studenta můžeme přistupovat i z jiného hlediska. Například již od dob antiky se u studentů vyžadovala jak péče o duši (obecné vzdělání), tak i péče o tělo (sport). Z pedagogického hlediska můžeme komplexnost definovat  jako jednotu všech složek výchovy (rozumová, mravní, estetická, tělesná, pracovní a technická výchova).

'2. Uvědomělost a aktivita

Proces učení nezahrnuje pouze mechanické memorování. Učení by ze strany žáka mělo být podpořeno vnitřní motivací a potřebou. Základy tohoto principu pocházejí z teorie motivace z oblasti psychologie. 

Úkolem učitele, v rámci této zásady, je žáka zaujmout pro studium, tak aby se aktivně účastnil a tím získal ucelený náhled na účení jako proces, chápal proč se učit, jak se učit a kam učení zařadit ve svém hodnotovém žebříčku.

Faktory, které ovlivňují snahu žáka při učení (HUNTEROVÁ 1999):
  • míra nejistoty žáka
  • průvodní pocity (Jak se žák cití v určité cituaci.)
  • úspěch (Zvyšuje motivaci.)
  • zájem (Zvyšuje či snižuje předmět učení.)
  • znalost výsledků práce (Žák musí mít včasnou zpětnou vazbu.)
  • vnitřní motivace (Učení žáka baví a projevu o něj vlastní zájem.)
  • vnější motivace (Učení jako prostředek vedoucí k cíli - známka, diplom, odměna.)


3. Vědeckost

Vědní poznatky, které jsou předmětem učení nemají v mnoha případech trvalý charakter. Zejména se stále se zrychlujícím technologickým pokrokem, některé teorie pozbývají platnosti a nahrazují je nové poznatky.

Učitel má tedy za úkol zajišťovat aktuálnost učiva a zároveň připravovat žáky na skutečnost, že obsah učiva nemusí být svou povahou trvale platný a je nutné sledovat neustálé inovace a doplnění.

4. Individuální přístup

Uniformní přístup v procesu učení potlačuje individuální rozvoj. Každý člověk je odlišný a jedinečný, a stejně i tak každý student je individuální bytostí.  Učitel by měl přistupovat ke každému žáku odlišně a s ohledem na jeho osobnost a schopnosti. To vyžaduje znalost psychologie osobnosti a diagnostiky osobnosti. Na tomto základě je poté možné zvolit postupy výuky, která bude efektivnější.

Studenti se odlišují převážně v těchto bodech:
  • předpoklady k učení
  • učební tempo
  • úroveň poznávacích procesů
  • charakter, zájmy, pocity
  • pamět a pozornost
  • motivace 
  • osobní a odborné zkušenosti
  • tělesné a mentální konstituce

5. Spojení teorie a praxe

Výuka je často pojata teoreticky a studenti tak nemají možnost naučit se používat vědomosti získané ve škole v praktickém životě. Pokud tomu vyučující nepředejde často tento typ výuky vede k učení pro dobré hodnocení nikoliv pro získání znalostí. Aby tomu vyučující předešel měl by výuku obohacovat o příklady z praxe, používat autentické pomůcky, do své výuky zařazovat exkurze.

Díky praxi si studenti prohlubují znalosti a procvičují si již naučené.

6. Názornost

Člověk získává 80% znalostí zrakem , 12% sluchem, 5% hmatem a 3% ostatními smysly. Proto je vhodné používat dostatek názorných pomůcek, které pokud jsou vhodně doprovázeny výkladem učitele, vedou k lepšímu zvládnutí látky.

Propojením názorné pomůcky s výkladem dochází k následujícímu:

  • slaďuje se smyslové a rozumové poznání,
  • výklad řídí postup vnímání předmětu,
  • mobilizuje se předchozí zkušenost,
  • vzbuzuje se zájem a zaměřuje se pozornost žádoucím směrem
  • student se učí pozorovat, vnímat a porovnávat.

Pojem názornost se však nepojí jen se zrakem, ale se všemi smysly. Názornosti se může dosáhnout i barvitým výkladem, připodobňováním, poukazováním na dosud poznané, asociacemi.


7. Přiměřenost

Se zabývá důležitostí zvolení správné obtížnosti učiva, kterou učitel předkládá studentům. Zvolená obtížnost učiva záleží na duševní i tělesné vyspělosti studentů.

Při správné zvolené míře obtížnosti jsou studenti podněcováni k učení a dochází k jejich rozvoji. Pokud je míra přiměřenosti překročena nutí to studenty k memorování a naučené znalosti jsou rychle zapomínány. Naopak nízká náročnost učiva vede k demotivaci studentů.


8. Trvalost

Zjednodušeně se dá říct, že principu trvalosti se dosáhne dodržováním všech ostatních principů. Pro trvalé zapamatování je však podstatné vícenásobné opakování. Zároveň hrají roli další faktory, mezi které patří způsob výuky, druh učiva, vztah studenta k vyučované látce a momentální mentální a zdravotní stav studenta.

Za trvale osvojené vědomosti a dovednosti považujeme ty, které:

  • se uchovávají v paměti dlouhodobě,
  • v aktuálních situacích se vybavují bez větší námahy,
  • umožňují řešit nové praktické nebo intelektuální úlohy.


9. Soustavnost

Princip soustavnosti je spojován s principem postupnosti a zabývá se důležitostí předkládání učiva studentovi jako logicky uspořádaného celku s jasně danou strukturou. Učitel by měl látku vyučovat od lehčího k těžšímu, od jednoduchého ke složitějšímu, od blízkého ke vzdálenému, od konkrétního k abstraktnímu, od obecného ke zvláštnímu. Svou výukou by měl v žácích budovat schopnost vytvářet si vlastní systémy, které jim pomůžou v lepším zvládnutí učiva a jeho praktickému využití.

Didaktický systém má splňovat tři základní podmínky:

1. Zachovat přirozenou souvislost učiva (každý další poznatek se musí opírat o ten předešlý).

2. Didaktický systém není totožný s vědeckým, ale to neznamená, že má jít proti němu (např. výuka zoologie, kdy se jako první vyučují primáti a končí se prvoky, což odporuje přirozenému vývoji organizmů a žákům to znesnadňuje pochopit ho).

3. Připravit studenta na pochopení vědeckého systému.


Zdroje

PODLAHOVÁ, Libuše a kol. Didaktika pro vysokoškolské učitele: [vybrané kapitoly]. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. 154 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-4217-5.

MALACH, Josef. Základy didaktiky. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2003. 181 s. Studijní opora pro kombinovaná studia. Informační technologie ve vzdělávání. ISBN 80-7042-266-1.

PAVLÍK, Ondrej. Didaktika. 2. vyd. Bratislava: Štátne nakladateľstvo, 1949.